Již podruhé bude srpen v Praze zahalen do duhových barev festivalem Prague Pride vrcholícím v pochodu hrdosti. Během příprav se tisk plní nejen tematickou reklamou, ale i souvisejícími komentáři. Společností se rozléhá diskuse, která je jinak omezena na úzkou skupinu lidí. Padají zejména otázky: „Jaký mají pochody dnes smysl? Nebylo už všeho dosaženo? Kterým směrem by se nadále mělo hnutí LGBT (leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů) ubírat?“ Odpovědi se různí uvnitř hnutí i mimo něj. Ty, na které se ovšem nesmí zapomínat, jsou odpovědi strůjců všech dosavadních úspěchů, které se následující řádky snaží nastínit.
Dějiny ukazují, že za „normální“ jsme schopni považovat velmi různé projevy lidské sexuality. Ukazují, že lidská sexualita nemůže být zaškatulkována do dvou pevných kategorií. Dokonce ani ve středověké Evropě nebyli lidé kastováni na „druhy sexuálů“, ale zato byli pronásledováni za jisté praktiky. Vymezení lidské sexuality do úzkých kategorií se objevuje až v posledních stoletích. První vlna bojů tedy nezačala jako boj za práva homosexuálů, ale za osvobození sexuality všech lidí od státních či náboženských intencí.
Tyto ideje vycházely z různých hnutí širšího politického směřování za osvobození od útlaku, zpochybňující soudobé instituce sloužící k udržení řádu, jakou je zejména tradiční rodina. Právě skrze kritický pohled na tradiční rodinu dochází v revolucích často k rozvolňování genderové a sexuální oprese. V 18. století Francouzská revoluce a Americká revoluce přinesly dekriminalizaci sodomie. Další ideový rozvoj přineslo chartistické hnutí, v němž se došlo k přesvědčení, že pro dosažení svobody pro všechny, včetně svobodné lásky a rovnosti, je potřeba radikální změna systému.
Revoluční snahy v Evropě kulminovaly roku 1848 – dostaly prostor demokratické reformy a marxismus. Noví mocní potřebovali uklidnit revoluční nálady a rozdělit silné dělnické hnutí. Nástrojem k tomu byla právě rodina. Jednotné davy rozparcelovali do jednotek, které si zdánlivě konkurují a které lze proto lépe kontrolovat. Zavedli rodinné mzdy a další bonifikace těch „normálních“. Rodina znamenala alespoň nějaké ekonomické bezpečí. „Devianté“ představují ohrožení „přirozených“ pořádků, a zachází se s nimi jako s obětním beránkem, pokud je třeba zastřít společenské problémy. Ve velké míře se podařilo vrazit klín mezi ekonomickou nezávislost a svobodnou sexualitu, ne-li tyto dvě otázky postavit zcela proti sobě.
Polarizace společnosti vůči vzniklé menšině spolu s přesvědčením, že odlišnosti lze vysvětlit biologicky, vedly ke vzniku kategorizace lidí dle sexuální orientace. Identita homosexuálů, ač slouží i k mobilizaci a uvědomění si vlastních zájmů, posloužila jejich systematičtějšímu utlačování.
Významným gay aktivistou této doby byl Edvard Carpenter. Znechucen viktoriánským pokrytectvím, navázal Carpenter na chartistické myšlenky a věřil, že snaha o osvobození sexuality a genderu nemůže uspět, nebude-li součástí širšího boje proti opresi. Sám spolupracoval s dělnickým hnutím a vydával knihy o homosexualitě. Inspiroval například Magna Hirschfelda, průkopníka teorie třetího pohlaví, jenž v roce 1897 založil vůbec první organizaci bojující za práva homosexuálů Vědecko-humanitární výbor (WhK). WhK se ovšem soustředilo na sexualitu pouze z medicínského paradigmatu. Homosexualitu popisovali jako genetický defekt, který by měl být lidmi tolerován jako jiná postižení. Ideou nebyla hrdost, ale lítostivé přijetí.
První světová válka všechny donutila, aby fungovali jako kolečka ve válečném stroji. Jiná situace byla v Rusku; revoluci z roku 1917 chápala řada lidí zároveň jako revoluci sexuální. Homosexualita byla dekriminalizována, byl umožněn rozvod i potrat. Revoluční snahy ale v hladové a občanskou válkou otřesené zemi dosáhly nezdárného konce: s nástupem Stalina přišla nová éra oprese, jež homosexualitu označila za „buržoazní deviaci“.
V meziválečném Německu převládl názor, že tolerance homosexuálů není politickou věcí a WhK se přizpůsobovala celému politickému spektru, včetně NSDAP. Probíhalo mnoho informativních akcí, vznikl první film o homosexualitě a na půdě parlamentu se problém hojně diskutoval. Rokem 1933 to všechno skončilo. WhK byla zakázána a homosexuálové byli internováni v koncentračních táborech. Holokaust na sexuálních menšinách přinesl oběti v řádu statisíců.
Stonewall a zrození moderního hnutí
Stalin spolu s Hitlerem zničili vše, co ve společnosti první vlna za právo na svobodnou sexualitu zasela. Navíc silně poškodili vztahy mezi dělnickým a proto-LGBT hnutím, které si byly mnohdy ideově blízké. Větší komunistické buňky na Západě převzaly Stalinovu představu o homosexualitě jako buržoazní deviaci. Mnoho členů muselo hnutí opustit; mezi nimi i Harry Hay, který v roce 1951 zakládá The Matachine Society.
The Matachine Society byla první organizací za práva LGBT, která své úsilí prezentovala jako boj za práva utlačované menšiny, nikoli jako snahu o přijetí politováníhodných. V roce 1956 se zformovala také první lesbická organizace The Daughters of Bilitis. Tou dobou však byla homosexualita trestná téměř ve všech státech USA a LGBT lidé byli napadáni ve všech sférách společenského života. Dosavadní úsilí se začínalo jevit jako příliš subtilní a neefektivní. Nově se hnutí nadechlo až 27. června 1969 při policejním zátahu na klub Stonewall Inn v New Yorku. (Překlad stonewallského svědectví Thomase Lanigana-Schmidta v tomto čísle.)
Útok na to, co mnozí považovali za domov, vyvolal třídenní nepokoje. V ulicích se skandovalo „Gay Power!“. Každý, kdo byl přítomen, odjížděl s vědomím, že prosby musí vystřídat požadavky a že je čas dobýt své místo ve společnosti. Krátce na to se zformovala Gay Liberation Front s prohlášením: „Jsme revoluční skupina mužů a žen postavená na vědomí, že sexuální osvobození pro všechny nemůže být dosaženo, pokud nepadnou existující instituce. Odmítáme společenskou snahu o prosazení genderových rolí a definic přirozenosti. My z nich vystupujeme. Jsme, kdo jsme […].“ Skupina se neomezovala jen na LGBT problematiku, ale identifikovala se se všemi utlačovanými. Po jejím vzoru vznikaly další organizace ve světě.
Důležitým aktivistou, který vzešel ze stonewallských nepokojů, byl Craig Rodwell. Nespokojen s dosavadní subtilitou protestů roku 1970 navrhl, aby se 28. 6. konal výroční pochod za práva LGBT, tzv. Christopher Street Liberation Day, jenž se v krátké době stal mezinárodní zvyklostí a z hrdosti jeho strůjců byl přejmenován na „Gay Pride“.
Stonewallské nepokoje přinesly touhu po radikálních změnách, nikoli však jasnou shodu, jaké by měly být. V druhé polovině 70. let opět posílily snahy o proveditelnější změny v rámci systému. Vznikaly pracovní skupiny v rámci politických stran, více než polovina států USA legalizovala homosexuální styk. LGBT svět se výrazně proměnil.
S nástupem Reagana, Thatcherové a AIDS ovšem přišel další protiútok. Konzervativci sáhli po rétorice potřeby rodinných hodnot a slušných pracujících rodin, na kterých ostatní jen parazitují. AIDS byl bez ostychu nazýván jako „nemoc gayů“ či jejich „boží trest“. Útoky na LGBT komunitu vyvrcholily zavedením sekce 28, která zakázala diskuze o homosexualitě v pozitivním kontextu na školách. Přesto se tyto nálady do 90. let nepřenesly, a to díky aktivistům, kteří se nenechali zatlačit do defenzívy a spolehlivě odpovídali na každou dezinformaci, na každý pokus o represe. Hnutí má zejména zásluhy na rozšíření informací, zlevnění léku a posílení výzkumu v boji proti AIDS. Svůj boj nevnímali nepoliticky, takovou možnost tváří v tvář konzervativní rétorice ani neměli. Za zmínku stojí podpora horníků během roční stávky, na kterou lesby a gayové vybírali peníze. Spontánní solidaritu horníci oplatili svou účastí na Gay Pride. Hornická stávka byla nakonec poražena, nicméně její odkaz inspiroval mnohé a dal vzniknout LGBT skupinám v odborových organizacích.
Queer – moderní vnímání sexuality?
V 90. letech se nově probudila idea vnímající kategorizace lidské sexuality jako normativní nástroj oprese. Podle tohoto proudu, který se opírá o „teorii queeru“ a o hnutí zastávající radikální skupiny jako Queer Nation a Outrage!, je queer jedinec z povahy revoluční už jen tím, že žije, neboť je v systému abnormalitou. Queer jedinec je člověk neodpovídající na normativní požadavky společnosti, a to bez ohledu na to, jak uplatňuje svou sexualitu.
Pouze žitím však ani queer revoluci nevybojuje. Naopak, růžová ekonomika, kterou LGBTQ produkuje, je pro část trhu velkým zdrojem příjmu. Úzké propojení trhu a LGBTQ hnutí nejen vytváří nové identity, které vytváří nové prodejní artikly, ale zároveň hnutí pacifikuje. Možná dnes není ani tak na místě ptát se, zda má pochod smysl, protože ve svém historickém dědictví bude mít smysl stále. Možná je vhodnější se ptát, zda jeho současná podoba pouhé připomínky či oslavy je dostačující. Pride vznikl na cestě k cíli, který dosud nebyl realizován, boje však přesto do jisté míry utichly. Ač je Pride mnohým konzervativcům stále trnem v oku, stává se součástí systému, jenž hnutí chtělo původně změnit. Může vůbec být Pride v této podobě něčím víc než jen zábavou?
Karel Chlouba
Článek původně vyšel v srpnovém čísle časopisu Solidarita roku 2012
