„Když dávám jídlo chudým, říkají o mně, že jsem svatý. Když se ptám, proč nemají chudí co jíst, říkají o mně, že jsem komunista,“ napsal brazilský „biskup slumů“ Dom Helder Camara. Na opačném pólu spektra uvažování a praxe v rámci katolické církve stojí kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský a primas český.
Námluvy oltáře a trůnu
Dominik Duka s oblibou zdůrazňuje velmi dobré, až přátelské vztahy s předními politickými představiteli. „Mým velkým přítelem byl Václav Benda, mým přítelem je Václav Havel. A u Václava Klause za ta léta vidím, jak se z politika stal státník.“ Vrcholní čeští politici se tomuto přátelství také nijak nebrání. A tak byl Václav Klaus v loňském roce například pozván na Národní svatováclavskou pouť, kde mimo jiné řekl: „Pokrokáři všeho druhu vedou soustavný a stále nezakrytější útok na naše tradiční společenské hodnoty a ctnosti […]. Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.“ Klaus za toto politické vystoupení na náboženské slavnosti sice sklidil kritiku i z řad katolické církve, nicméně Duka se ho hbitě zastal a zlým jazykům odpověděl: „Bojím se, že mnohdy jsme už ve stavu, kdy se díváme podezřívavě na pravdivé a správné výroky jen proto, že je vysloví někdo, kdo se nám nezamlouvá, na koho jsme zkrátka alergičtí.“
Systematické budování dobrých vztahů s politiky napříč celým politickým spektrem se u pana kardinála neomezuje na pěstování ideologie jednoty trůnu a oltáře. Má ještě další, velmi pragmatický cíl. Jsou jím církevní restituce.
Restituce – naplnění demokracie za korunu padesát
Restituce pan kardinál prezentuje – bez ohledu na jejich rozsah a způsob provedení – jako naplnění demokracie a právního řádu. „Chtěl bych poprosit, a nestydím se za to, aby v naší společnosti zvítězilo hluboké vědomí, že vytváříme jednu občanskou společnost, ve které každý má svá práva, má i právo na úctu a na uznání, a zákonnost patří všem, protože v tomto řešení nejde vlastně o restituci, ale o naplnění demokracie a právního řádu v naší zemi.“
Restituce jsou dále prezentovány jako něco, co si vlastně nepřímo přeje většina občanů. Duka říká: „Věřím, že nyní nastal čas, abychom opravdu splnili požadavek většiny naší společnosti, který zní, aby církve nebyly financovány ze státního rozpočtu.“ Nezapomene pak připomenout, že církevní restituce vítají i podnikatelé. „Chtěl bych říci, že zajímavý průzkum je v řadě podnikatelských časopisů, kde dvě třetiny podnikatelů s tímto řešením souhlasí.“ Mínění podnikatelů tak má podle kardinála Duky zřejmě zvláštní význam pro naplnění demokracie. Na myšlenku, zda by o církevních restitucích měli rozhodovat občané v referendu, Duka odpovídá: „Nedokážu si ani představit, že by soudy byly nahrazovány referendem. Musíme si uvědomit, že žijeme ve 21. století a ne v rodovém či kmenovém společenství.“ Arcibiskup pražský tak dává okázale najevo, jaký význam mají v jeho pojetí „demokracie“ názory a vůle občanů.
Rozsah restitucí pak kardinál roztomilým způsobem zmenšuje: „Nikdo z nás, a domnívám se, že ani páni poslanci, ani paní ministryně, nemá představu, jak vypadá dvacet třicet miliard pohromadě, ale abychom si přiblížili onen poměr, představme si rozpočet jako 1200 korun. Potom víme, že ona částka, kterou církve dostávají, je koruna padesát. Věřím tomu, že tato poměrná částka by nedělala potíže nikomu z nás. Jestliže propočteme ona odškodnění, dostáváme se na částku tři koruny.“ O tom, jaký majetek je ve hře, však lépe vypovídá to, že některé subjekty katolické církve mají šanci se po restitucích svým majetkem dostat na úroveň nejbohatších českých firem.
V diskuzi se senátorem Jiřím Dienstbierem mladším, kdy byla řeč o alternativních možnostech financování církví, Duka namítá: „Pane Dienstbiere juniore, vy často navrhujete fondy, kam by se převedl církevní majetek, ale na druhou stranu se bráníte fondům např. penzijním a podobně, protože víte, že je zde veliké nebezpečí při jejich obhospodařování. To bylo také tématem diskuse s premiérem Zemanem v Kramářově vile, kde jsme poukazovali na to, jak všechny fondy dopadly (vzpomeňme na harvardské fondy a další).“ Dukův pokrytecký přístup se zde ukazuje v celé své nahotě. Zatímco architekt a obhájce divokého kapitalismu 90. let, který umožnil rozkrádání zmíněných fondů, Václav Klaus, dnes káže po kardinálově boku o morálních hodnotách, Duka demagogicky využívá nepříjemnou zkušenost občanů s Harvardskými investičními fondy k zablokování jakékoli diskuze o alternativách financování církví.
V době, kdy církev nabyla svůj majetek, se k ní hlásila většina obyvatel. Dnes tomu tak není. Na výsledky sčítání lidu, podle kterých se ke katolické církvi hlásí v ČR pouze jeden milion lidí, Duka odpovídá: „Převládá smýšlení, že víra je intimní věc a stát nemá právo se mě na ni ptát. Víte, že i v Bibli je David pokárán Hospodinem, že si dovolil udělat sčítání.“ Duka tímto naznačuje svou bohorovnost a kárá troufalého Davida v podání státu za jeho drzost, aby později a na jiném místě k němu projevil blahosklonnou velkorysost: „Nehovoříme tedy o odškodnění za ušlé výnosy během totality, což činilo k poslednímu výpočtu parlamentní komise 160 miliard korun českých […] a na rozdíl od ostatních se nevyžaduje odškodnění za dobytek, stroje a podobně.“
Církev jako firma
Duka rád čerpá inspiraci v podnikatelských časopisech a nezdráhá se uvažovat ani o církvi jako o firmě a hodnotit její úspěšnost ekonomickými ukazateli. „Pokud bychom však chápali církev jako holding a vezmeme-li v úvahu, že máme 3, 5 tisíc farností v naší zemi, potom mohu směle tvrdit, že nenajdete v naší zemi takovou firmu, která by měla tak málo zkrachovalých jednotek.“ Podobným způsobem nahlíží i na církevní aktivity. V článku věnovaném světovému setkání mladých katolíků v Madridu se tak například dočteme: „Setkání ve skutečnosti přineslo pro zadlužené španělské hospodářství 165 milionů euro. Čistý zisk, když se odečtou náklady, je potom přes 50 milionů euro. Katolická mládež celého světa pomohla zaplatit Zapaterově vládě část jejího dluhu.“ Ideálem neoliberální ekonomie, kterou se pan kardinál výrazně inspiruje, je konkurenceschopná firma. Nejen stát, ale i každý jednotlivý člověk by se měl chovat jako konkurenceschopná firma bojující za vlastní prosperitu proti všem ostatním. Pokud pan kardinál setrvá ve své tendenci řídit i církev jako firmu, pak úspěšně a efektivně zničí i poslední zbytky toho, co v ní ještě připomíná Ježíše a prvotní církve. Jako dotek jiného světa pak zní to, co o společenství prvních křesťanů čteme v biblické knize Skutky apoštolů: „nikdo neříkal o ničem, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné“. A lidé stojící vně o nich říkali „hle, jak se milují“.
Zodpovědnost především
Pan kardinál, podobně jako jeho političtí přátelé, s oblibou používá slovo zodpovědnost. V souvislosti s hospodařením církve s majetkem očekávaným z privatizace čteme: „Je důležitý jeden moment, že to bude hospodaření zcela určitě a nutně zodpovědnější a že to bude také i způsob, který přinese i společnosti větší užitek než dosavadní způsob financování.“ Je otázkou, co zde Duka míní slovem zodpovědnost. Znamená to, že církevní subjekty neupadnou do dluhů, ale naopak budou vykazovat zisk? Nebo zahrnuje „zodpovědnost“ ještě i něco jiného? Je zajímavé, že v Bibli slovo „zodpovědnost“ vůbec nenajdeme. Zato tam najdeme bezpočet výzev k odpovědi na konkrétní nouzi druhého člověka a na požadavky spravedlnosti.
O příčinách krize
Kardinál Duka má jasno i co se týče příčin současné krize. „Jedni chtějí vydělat víc a víc a dopouštějí se nezodpovědných riskantních kroků ve svých spekulacích. Druzí zneužívají nejednou velmi sobecky výdaje státu na sociální potřeby a chtějí z nich urvat co nejvíc, aniž by se přičinili svou prací o zvýšení národního důchodu. Obě skupiny jednají nakonec stejně a ještě svalují vinu a zodpovědnost na ty druhé.“ Chamtivost finančních spekulantů a politiků provázaných s byznysem, kteří systematicky privatizují zisky a socializují rizika a ztráty, je panem kardinálem překřtěna na nezodpovědnost a fakticky dána na roveň nezodpovědnosti těch, kteří „zneužívají sociální systém“. To, že řada analýz dokázala, že opravdu zneužíváno je pouhé mizivé procento sociálních dávek, Duka pochopitelně nezmiňuje. Výše uvedený výrok je přitom citátem z novoročního pastýřského listu, který byl čten ve všech kostelech pražské arcidiecéze. Kardinál Duka se zde zapojuje do úsilí legitimizovat destrukci sociálního státu a ospravedlnit zlo skryté v současné podobě společenského uspořádání. Využívá přitom instituce, jejímž krédem je od samého počátku solidarita s chudými, nemocnými a neprivilegovanými.
Bylo to cosi obludného
Čtenáře těchto řádků jistě nepřekvapí kardinálův zásadně odmítavý postoj k minulému režimu. Duka byl stalinistickým režimem pronásledován a vězněn a to je zřejmě významným motivem jeho nekritického příklonu k pravicové ideologii. Možná i kvůli tomu není schopen nahlédnout, jaké důsledky neoliberální ideologie přináší pro životní perspektivy lidí, jakým způsobem utváří směřování společnosti a jak destruktivně působí na hodnoty a vztahy lidí.
Ve jménu levicových myšlenek bylo pácháno zlo, byli mučeni, vražděni a ponižováni lidé. Stejně tak i ve jménu křesťanství. Odvážný rozchod s minulostí a neustálé odvracení od pokušení zneužít moci, od ideologie k zájmu o život konkrétního člověka – to je úkolem stejně tak pro lidi, kteří se hlásí k levicovým myšlenkám, jako i pro křesťany a pro rostoucí počet těch, kteří tvořivě propojují křesťanské a marxistické inspirace.
Nejsme lůza, pane kardinále!
Primas český nezapomněl okomentovat ani dubnovou obří protivládní demonstraci, na které se na Václavském náměstí v Praze sešlo okolo 100 tisíc lidí, a hned následující den velkopansky moralizoval o hrozbě vlády lůzy. „Nevadí mi protesty, ale vadí mi množství projevů, které už dávno překročily míru pokojného protestu a staly se projevy hrubiánství a vulgarity. Tím se protest sesouvá z roviny demokracie do roviny ochlokracie [vláda lůzy – pozn. redakce].“ Výroky pana kardinála tak silně připomínají reakce redaktorů Rudého práva na protivládní protesty v době, kdy se tehdejší režim blížil ke svému zániku. Dukovi tak zřejmě nedochází, že podobnými výroky ničí poslední zbytky legitimity, kterou v očích asi milionu českých katolických věřících má. V této souvislosti tak nelze než souhlasit s Ivanem Štampachem, který na stránkách Deníku Referendum píše:
„Kdybyste námi protestujícími českými občany tak okázale velkopansky neopovrhoval, snáz by se nám vzpomínalo na všechny ty skvělé osobnosti a iniciativy, na kterých byly a i dodnes jsou viditelné dávné křesťanské kořeny Vaší náboženské organizace. Připomínali bychom si velký díl charitativní služby od dob svaté Anežky či Zdislavy po dnešní hospicové hnutí a současnou péči o různé marginalizované sociální skupiny, na Mistra vyšebrodského oltáře a celou devotio moderna, na české roráty a celé dědictví duchovní hudby zdejšího původu. Mysleli bychom na svědky víry v obtížných situacích 20. století. Bylo by pro mne a podobně smýšlející snazší připustit, že máte co říct k současné situaci.“
Eugen Drewermann, neposlušné dítě německé teologie, napsal v závěru jedné své knihy: „Snad se nás již brzy, ke konci našeho života zeptají, co jsme udělali proti bídě své doby, a nebude toho mnoho, co jsme dokázali. Snad se nás zeptají, co jsme pochopili z jejích vůdčích idejí a které její omyly jsme vyvrátili. A my budeme muset přiznat, že jsme zaostali celé generace za vývojem.Ale když se nás zeptají, proč jsme vlastně byli na světě, budeme, doufejme, moci odpovědět: Snažili jsme se vidět svět očima lásky.“
A co vy, pane kardinále? Co vy budete moci odpovědět?
Jiří Ruppert
Citace projevů Dominika Duky byly převzaty z jeho osobních stránek – www.dominikduka.cz.
Redakčně kráceno.
