Nic se nenaučili a nic nezapomněli…

Ilona Švihlíková

Bruselský summit z konce ledna 2012 je považován za velké vítězství Angely Merkelové. Témata růstu a zaměstnanosti ustoupila, jako už po několikáté, do pozadí, protože byla mediálně „přebita“ německým návrhem na institucionalizovaný „dozor“ nad řeckým hospodařením. Ten byl sice nakonec odmítnut, ale restriktivní fiskální pakt, který je „závazný a platný navždy“, jak ho popsala německá kancléřka, byl přijat 25 zeměmi z 27 (s výjimkou Velké Británie a České republiky).

Přístup, že německá hospodářská politika je vzorový model, kterým by se ostatní země měly řídit, bohužel vítězí již dlouho, a to nejen na úrovni EU, ale dokonce i G20. Přestože už i význační ekonomičtí komentátoři – naposledy je možno vzpomenout W. Münchaua z Financial Times – upozorňují, že právě německá hospodářská politika mzdové deflace (tj. dlouhodobé stagnace až reálného poklesu německých mezd) zásadně přispěla ke krizi eurozóny a vytváří jednu z hlavních obchodních a kapitálových nerovnovah, německá cesta drtivé fiskální konsolidace a obnovy „důvěry“ trhů válcuje ostatní názory.

Přitom myšlenka fiskální unie sama o sobě zavrženíhodná rozhodně není. Naopak, od počátku řada ekonomů, včetně autorky tohoto článku, upozorňovala, že měnová unie nemůže fungovat pouze na bázi fiskální restrikce (Pakt stability a růstu), ale musí zahrnout i plnohodnotnou dlouhodobou fiskální politiku. Jenže to je ještě zásadnější krok, než společná měna sama o sobě. Daně by, alespoň teoreticky, měly vyjadřovat preference občanů jednotlivých zemí. Bývaly vrcholným nástrojem suverenity státu. Sice je možno namítnout, že v éře globalizace, kdy státy stojí v pozoru před požadavky nadnárodních firem a finančních trhů, už neplní tuto roli, ale přece jen zůstávají pořád ještě nástrojem, který by měl ukazovat, jak chtějí (snad demokraticky) zvolené vlády posunout svou ekonomiku. V situaci, kdy by o daňové struktuře měla rozhodovat hrstka technokratů (a je jedno, jestli v Bruselu, nebo v Berlíně, i když symbolicky to působí odlišně), jsou pak národní volby skutečně zbytečně drahým luxusem.

Uvědomme si zároveň, že samotná restrikce je vskutku omezený nástroj. Říká jen: musíš zvládnout tolik a tolik, ale už se nezabývá tím zásadním problémem: země v eurozóně jsou velmi odlišné, nejen polohou, která také hraje důležitou roli, ale především svou ekonomickou strukturou. A tu nelze změnit rychle (pokud vůbec), a už vůbec ne v sevření fiskální restrikce. Německo si snad vybudovalo svůj průmyslový náskok za pár let? Nepoužilo k tomu náhodou v 19. století, kdy chtělo „dohnat a předehnat“ Velkou Británii, řadu protekcionistických nástrojů? Jak by asi jeho pokus dopadl, kdyby v té době muselo dodržovat přísná rozpočtová kritéria a navíc bylo sešněrováno společnou měnou? Právě proto je potřeba říci kromě a) – společné či silně koordinované daňové politiky, příp. i výdajové – i b) – nestačí to. Je potřeba kontinuálně (tj. v řádu desetiletí!) pomáhat slabším částem. EU na to sice má své strukturální fondy, ale ani ty nedokázaly strukturální slabost, především jižního křídla zásadněji zlomit. A je vůbec možné či žádoucí, aby každá země měla hospodářskou strukturu Německa se silným průmyslem (ve střední přidané hodnotě ovšem)?

Signifikantní pro současnou „elitu“ eurozóny je rovněž to, do jaké míry ignoruje utrpení občanů, kteří nesou náklady „přizpůsobení“. Solidární aspekt EU se pod nutností uspokojit očekávání finančních trhů zcela vytrácí. A spolu s ním i demokracie: nejde jen o daňové otázky, stačí si vzpomenout, jak dopadl bývalý řecký premiér Papandreu poté, co přišel s myšlenkou referenda v Řecku. Zásadní otázka, zda jsou Řekové ochotni nést nadále důsledky drastické škrtací politiky výměnou za to, že zůstanou „v klubu“, vůbec nesměla být položena! Papandreu byl urychleně povolán na kobereček a po pár dnech bylo po referendu. Zřejmě podle hesla: když vládnou finanční trhy, musí jít sociální aspekty a demokracie stranou. Jsou vnímány jako určitý luxus, na který nejsou ani čas ani zdroje a odloží se „na lepší časy“.

Místo toho, aby summity EU přinášely více demokracie a subsidiarity, setkáváme se s nárůstem technokratických opatření, která EU nakonec samu rozloží. Nedovedu si představit přísný fiskální pakt, o kterém hovoří Merkelová, který nevyvolá masovou nezaměstnanost a sociální bouře spolu s doprovodnými projevy, jako je xenofobie či rasismus. Pro první stopy takovýchto jevů nemusíme chodit daleko. Nebo si snad německá kancléřka myslí, že „obnoví důvěru finančních trhů“ a pojedeme dál jako předtím? Z představy, že dluhové brzdy „nebude nikdy možno odstranit parlamentní většinou, přímo mrazí. Frau Merkel, pak si totiž přímo koledujete o to, aby ta „Vaše“ německá pravidla byla odstraněna neparlamentní cestou.

Je to opravdu tak: nic se nenaučili a nic nezapomněli.

 

Ilona Švihlíková

Autorka je ekonomka.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •