Proč ne narovnání?

(zdroj:tyden.cz)

Do sněmovny se dostal návrh na takřečené majetkové narovnání mezi církvemi a státem. Již jednou, dokonce za pravicové většiny, v ní neprošel návrh Topolánkovy vlády, že se církvím poskytne nestydatých a nerealistických 270 miliard korun, které jim měly být vypláceny postupně během šedesáti let. V přípravné komisi za účasti vládních odborníků a právníků zastupujících církve se tentokrát projednává několik mnohem skromnějších variant objemu nemovitého majetku a peněz, které by stát poskytl těmto subjektům.

 

Potíže spojené s poskytováním naturálního majetku měly být podle dřívější koncepce řešeny čistě finančním narovnáním. Realistický návrh opozice pro současnost se kloní pouze k finančnímu narovnání s tím, že částka, obvykle uváděná jako 17 miliard Kč, by byla vložena do fondu spravovaného církvemi. Peníze by se rozdělovaly proporcionálně podle jasně stanoveného klíče, pravděpodobně mírně ve prospěch menších uskupení mimo Církev římskokatolickou. Kdyby se totiž uplatnila právně pochybná ideologie údajného vrácení majetku původním vlastníkům, měly by některé registrované a akreditované náboženské společnosti nárok na značný majetek, kdysi získaný pochybnými cestami, a jiné by zůstaly prakticky s prázdnýma rukama. Pokud by se majetek uvnitř Církve římskokatolické nějak proporčně rozdělil, nemusela by nadále od svých členů nic chtít. Žila by jen z výnosu majetku. Tato církev by totiž těžko získala prostředky od svých členů, protože netuší, kdo jejím členem podle jejích vnitřních předpisů (podle kanonického práva) reálně je, ba ani kolik takových osob je. Další církve by musely naproti tomu pečlivě pracovat se svými kartotékami, a pokud by v ekonomické konkurenci chtěly přežít, musely by povzbudit své aktivní členy k placení saláru, desátků, či jak se kde členský příspěvek jmenuje.

 

Budou-li se církvím dávat např. pozemky, na které vznášejí vlastnický nárok, vznikne problém. Právní subjekt jménem Církev římskokatolická vznikl roku 1991 registrací podle českých zákonů, v tomto případě recepcí dřívějších právních aktů. Takový subjekt ovšem před restituční bariérou, jíž je 25. únor 1948, nic nevlastnil. V této náboženské společnosti jsou však tisíce právnických osob (farnosti, diecéze, řeholní komunity), mezi nimiž mohou být uznatelné nároky rozloženy velmi neproporcionálně. Značná část takového majetku (v závislosti na době, která by nakonec byla určena jako rozhodující) by připadla dvěma z těchto subjektů, a sice Strahovské kanonii premonstrátů a Olomouckému arcibiskupství. Pro stovky farností by nula od nuly pošla. Je ovšem skutečností, že na českém území nemá nikdo církevní kompetenci zároveň nad oběma zmíněnými právními subjekty. Pokud by se údajní dřívější vlastníci nezřekli svých historických nároků dobrovolně, musel by zřejmě rozhodnout Řím.

 

Při uvažování o správném řešení je třeba si zřetelně připomenout, že především římští katolíci, ale i další přišli o možnost pokrývat z výnosu církevního majetku mzdové náklady na duchovenstvo dávno před nástupem komunistického režimu a před jeho zestátňujícími rozhodnutími. Stalo se to při pozemkové reformě  roku 1919. Už tehdy vznikly rozhořčené polemiky podobné těm dnešním. Stát nakonec přistoupil v červnu 1926 na to, že bude církvím kompenzovat újmu tím, že jejich duchovní budou dostávat plat, který se odůvodňoval v dobových diskusích především jako mzda za vyučování náboženství na školách analogická platům učitelů. Tato dohoda se označuje jako kongrua. Pokračováním této kompenzace pod jiným názvem je i praxe odvozená od zákona 218/1949 Sb., který překvapivě dosud (v novelizované podobě) platí. Zajišťuje církvím s oprávněním k výkonu zvláštních práv nárokově pokrytí mezd a též pokrytí aspoň části provozních nákladů. Církví s tímto privilegiem je 21, některé však o tyto peníze od státu nestojí. Jiné se nechávají za tyto peníze koupit a jsou ochotny projevovat vděk přizpůsobením svého zvěstování a učení momentálním politickým požadavkům.

 

Je nutno též pamatovat na pozemkovou reformu vyhlášenou a realizovanou ve třech etapách po II. světové válce. Byla chápána jako revize pozemkové reformy z roku 1919. Její třetí etapa nastala po únorovém převratu r. 1948. V tomto smyslu o ní nelze mluvit jako o komunistickém bezpráví nebo tvrdit, že komunisté církvím něco ukradli. Poúnorový režim vložil majetek náboženských společností do fondu nazvaného Náboženská matice, a zbavil tak původní správce vlivu na tento majetek. Matici řídili státem dosazení úředníci. Hned po listopadu 1989 se začalo pracovat na zákonech České národní rady, jimiž se v létech 1990 a 1991 církvím vrátily do správy a k působnosti budovy (kostely, fary, kláštery, biskupství apod.) a pozemky pod nimi a kolem nich. Tím se staly na státu nezávislými subjekty. Nyní zamýšlené poskytování finančních prostředků a nemovitostí by mělo čistě ekonomický význam. Náboženské společnosti by s nimi hospodařily a z výnosu by financovaly svou činnost. To by však vyžadovalo, jak už bylo řečeno, návrat před rok 1918, a tedy zpochybnění oprávněnosti právních aktů I. Republiky.

 

Poskytování nemovitostí nebo peněz náboženským společnostem se opatrně přestalo označovat jako restituce a mluví se o majetkovém narovnání. Zatím nikdo z vládního tábora nepřiznává prolomení restituční hranice roku 1948 (u židovských obcí roku 1939). Bude nutno pečlivě sledovat, kam se bude takřečené narovnání vracet. Před pozemkové reformy? Prohlásí se tak i první Československá republika a systém do února 1948 za nelegitimní nebo dokonce nelegální? Nebo snad zločinnou? To by mělo dalekosáhlé politické a historické důsledky. Bylo by pak třeba se ptát, nebude-li se někdo chtít vracet např. i před reformy císaře Josefa II., který snad nebyl komunistou, ale římskokatolické vlastnické subjekty zbavil rozsáhlého majetku. Že není málo těch, kdo v církevních kruzích sní o návratu třeba až k feudálnímu postavení církve, tím jsem si jist na základě víceleté osobní zkušenosti.

 

Omezování církevního majetku panovníky a demokratickými státy se zakládá na právním názoru, že církev majetek pouze spravuje. Je-li k tomu důvod, může stát církvi dispozici tímto majetkem omezit. V tomto smyslu se vyslovily při přípravě zákona i právnické fakulty. Stát sleduje úmysl omezit nepřiměřenou ekonomickou, a tím i politickou moc náboženských společností. Pokud by Církev římskokatolická dostala od státu majetek nabízený nyní projednávaným zákonem, stala by se jedním z nejbohatších a nejmocnějších subjektů v Česku. Nutno si uvědomit, že už majetkové omezení této církve režimem osvícenského absolutismu postavilo tuto církev pod reálnější kontrolu státu a ukončilo tím éru otřesného násilí páchaného touto církví na obyvatelstvu v našich zeměpisných šířkách a délkách. Světská moc se totiž obrátila k humanistické tradici zahájené v renesanci a není už ochotna osoby, které církevní vrchnost postihla např. exkomunikací, trestat světskými tresty, především „milosrdně bez prolití krve“, tedy upálením zaživa. Pouze dostatečně silný stát hájí své obyvatele před těmito zhoubnými tendencemi a chrání civilizační hodnoty. I o to jde v otázce takzvaných církevních restitucí.

 

Tímto historickým konstatováním nemá být řečeno, že církve posílené dalším majetkem by dnes měly tendenci znovu upalovat kacíře nebo chovat se obdobně. Dnes už je nemálo církevních činitelů všech vyznání, kteří jsou ochotni vyslovit politování nad násilím, které někteří lidé páchali jejich jménem. Má to sice ještě na hony daleko k jasné distanci od institučních zločinů, ale je to aspoň krůček dobrým směrem. Když jim v tom novověký stát zabránil, provedly následnou sebereflexi a tuto změnu zvnitřnily. Dnes už se k násilné reakci církve na církevní delikty kloní menšina členů a činitelů církví. Toto rozhodnutí je však nutno podporovat důraznou demokratickou kontrolou církevních institucí.

 

Omezení majetkových nároků církvím spíše prospěje, než uškodí. Vše prospěšné, čím od obnovení svobody vyznání roku 1990 slouží společnosti, budou moci i bez uskutečněného „narovnání“ pěstovat za současných podmínek nadále. Budou schopny vzdělávat a poskytovat sociální péči, protože tato jejich činnost je i dnes podporována státem z jiných kapitol státního rozpočtu, než je církevní činnost. Zachování současného právního stavu neohrozí jejich neobyčejně rozbujelou mediální a publikační aktivitu. Reálných účastníků dění ve všech registrovaných náboženských organizacích nebude podle všeho o moc víc než 400 tisíc, ale rozhlasových a televizních náboženských pořadů, za které náboženské společnosti nemusí nic platit, je velké množství. I počet titulů náboženské literatury je rovněž obrovský. V těchto oblastech náboženským společnostem prostředky nechybí.

 

Ivan O. Štampach

 

Ivan O. Štampach, zdroj: www.stampach.cz

Autor je religionista.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •