Řekli jsme „STOP VLÁDĚ“

V týdnu od 16. do 20. dubna se konala řada protestů, které vyvrcholily dosud největší demonstrací od roku 1989. Podle odhadů se na protestu sešlo až 120 tisíc lidí z celé republiky. Platforma Stop vládě, která za protesty stojí, je dosud největší koalicí občanských subjektů a do budoucna slibuje mnohé.

Týden protestů a celostátní demonstrace se nevymykaly jen svou velikostí; od předchozích demonstrací se lišily i svou podobou. Masovost odborářské akce doplňovala kreativita a svižný styl ProAltu a naopak. Během Týdne protestů se událo k šesti desítkám akcí, které organizovaly subjekty sdružené v nově vzniklé platformě STOP VLÁDĚ – ta k dnešnímu dni spojuje 75 občanských iniciativ, sdružení a odborových svazů. Mezi protestními akcemi nechyběla shromáždění, petiční stany, debaty (na univerzitní i jiné půdě) nebo hyde parky. K těm nejzajímavějším patřily ty, při nichž se střetávaly dosud oddělené světy odborářů a studentů.

Jak to začalo

Za vznikem platformy STOP VLÁDĚ stojí dlouhodobá práce iniciativy ProAlt, která již při svém vzniku roku 2010 vedle boje proti neoliberálním reformám deklarovala svůj zájem na tom, aby odbory byly vnímány jako naprosto samozřejmá a nepostradatelná součást občanské společnosti. Přes půl druhého roku představitelé ProAltu jednali s nejrůznějšími odborovými představiteli. Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) i Asociace samostatných odborů (ASO) v minulosti několikrát podpořily akce ProAltu. Na samém počátku této komunikace uspořádal časopis Solidarita debatu s předsedou odborového svazu KOVO Josefem Středulou o vztahu odborů a sociálních hnutí (ke zhlédnutí na www.solidarita.tv).

Usilovná jednání, jež měla zabezpečit společnou akci, se vedla od prosince 2011. Snahy ProAltu nejprve narážely na to, že v odborových strukturách si musí nejdříve dílčí svazy vše projednat ve svých orgánech a až po získání potřebného mandátu se může něco probírat na úrovni celé konfederace. V únoru už byly určité představy o podobě jarních protestů. Týden neklidu konaný na konci února, tedy vysokoškolské protesty proti tzv. reformě terciárního vzdělávání, organizátory inspiroval hned v několika ohledech. Jednak aktivizace studentů a akademických pracovníků rozproudila vody, které byly do té doby považovány za politicky stojaté, a dále samotný formát protestního týdne byl shledán jako hodný zopakování (vysokoškolskými protesty se zabývá 63. číslo Solidarity dostupné na www.socsol.cz).

Platforma STOP VLÁDĚ nastartovala zcela nový typ spolupráce a zároveň mediální prezentace. Početným hlasům těch, kteří dlouho volali po tom, aby se proti vládě naladěné díly občanské společnosti spojovaly, bylo konečně učiněno za dost. Dále rostoucí a sílící platforma je dosud nejširším občanským spojenectvím v českém prostředí vůbec.

Protestovat celý týden

Spojené síly odborů a iniciativ brzy přinesly své první plody. Jako horkou fázi příprav na celostátní demonstraci spustila platforma STOP VLÁDĚ již zmíněný Týden protestů. Od pondělka do pátku probíhalo dennodenně zhruba jedenáct protestních akcí po celé republice. Tyto akce slučovaly festivalovou formu s politickým obsahem; oproti komerčním festivalům byl však Týden protestů postaven na dobrovolném nasazení aktivistů.

Iniciativa Za svobodné vysoké školy např. uspořádala několik debat v Brně, Liberci a Praze o roli odborů ve společnosti a o možnostech společného postupu akademiků a odborářů. Debat se účastnili předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil, předsedkyně odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR Dagmar Žitníková, předseda školských odborů ČMOS PŠ František Dobšík (rozhovor s ním naleznete v tomto čísle), předseda Odborového svazu dopravy a někteří další. Ne každý den má člověk možnost slyšet odboráře mluvit v přednáškové aule a ne každý den se studenti sejdou v odborovém domě – o to zajímavější tato vystoupení a tyto konfrontace odborového prostředí s vysokoškolským byly.

Dokonce byly vydány i speciální protestní noviny (Nedejme se!), které kromě základních argumentů proti „reformám“ obsahovaly také program celého Týdne protestů. Pokračování svých novin (Neklid 2) při té příležitosti vydala také iniciativa Za svobodné vysoké školy, tentokrát společně se školskými odbory.

Největší od revoluce

Ve středu 18. dubna vyšla na serveru Novinky.cz zpráva, že do Prahy se chystá až 80 tisíc demonstrantů. Cílem organizátorů bylo přivést na Václavské náměstí v Praze 100 tisíc lidí, přesto byla taková zpráva překvapením. Několik dní před tím se novinářům na otázku, kolik se očekává lidí, dostávala standardní odpověď: více než minulý rok. Bylo zřejmé, že nižší účast by znamenala neúspěch nejen organizační, ale i mediální, jehož dopady by byly značné; na druhou stranu za úspěch se považovalo oproti loňské demonstraci počet účastníků zdvojnásobit.

Realita však předčila všechna očekávání. Václavské náměstí v Praze bylo 21. dubna 2012 do poloviny plné a kvalifikovaný odhad, který potvrdily i letecké snímky, hovořil až o 120 tisících lidí. Protestní shromáždění bylo tak rozsáhlé, že poslední účastníci pochodu z Churchillova náměstí se dostali na náměstí až 45 minut po zahájení projevů.

Srovnáme-li letošní demonstraci s loňským zakončením odborářské kampaně Otevřete oči!, tedy s čtyřicetitisícovou demonstrací na Václavském náměstí, nenacházíme rozdíly pouze v číslech. Událo se totiž něco, co bylo před jedenácti měsíci sotva myslitelné. Tento rok promlouvali na pódiu rovným dílem zástupci občanských iniciativ a odborů, včetně prorektora Univerzity Karlovy Stanislava Štecha, zahraničních odborářů z Francie a Slovenska nebo zástupce studentské iniciativy. Co do barvitosti nemá 21. duben konkurenci.

Kdo se tady bojí

Masivnost demonstrace vyvolala mezi pravicovými politiky a žurnalisty paniku, která bezpečně odkryla, do jaké míry své vládě věří. Své obavy na ideové konferenci ODS týden nato bezděčně zformuloval premiér Nečas. Ve svém hodnotícím projevu věnoval protestu hned dvě obsáhlé pasáže. V té první se pokusil celou akci zarámovat jako politickou agitku levicových stran: „Naše odbory se stávají převodovou pákou levicové opozice. O tom svědčí mj. několikadenní mobilizační kampaň komunistických Haló novin.“ Skrze titulní článek „Vystavíme vládě účet“ propojil Nečas demonstrující a příznivce komunistů přesně podle hesla, že proti pravicové vládě brojí jen komunisté. Informován z televize Nova provedl Nečas analýzu nálad mezi demonstranty:

„[…] mnozí z účastníků této akce, a vyplývá to z jejich názorů, že ‚za komunistů bylo líp‘ a ‚mělo by se znárodňovat‘, si přejí historický obrat zpět. Sametovou revoluci naruby. To je velmi alarmující a napomáhají tomu nejen některé ultralevicové iniciativy typu ProAlt, ale – co je velmi smutné – i sociální demokraté.“

Zoufalství premiéra Nečase jako by zde dosahovalo svého vrcholu. Naznačuje, že na Václavském náměstí se možná vůbec nesešli odboráři, ale stoupenci KSČM. Pokud by tomu tak bylo, tak je tato strana bezmála všemocná, protože zorganizovat stotisícovou demonstraci je opravdu výkon. Ve skutečnosti však měli komunisté se svými přáteli na demonstraci kontingent čítající cca 500 lidí. A to, že kromě odborářů a přívrženců iniciativ tam bylo mnoho lidí „za sebe“, je asi zbytečné připomínat.

Premiérova slova neprozrazují jen obavu o životnost vlády. Varování před „sametem naruby“ je zároveň dalším zásadním zpochybněním jistoty vládnoucích, že tento systém přetrvá. Připomíná výrok exprezidenta Václava Havla o tom, že pochybovat o správnosti umístění amerického radaru v ČR znamená zpochybňovat polistopadový vývoj. Je to důležitý signál, protože pokud by neotřesitelnost dnešních pořádků byla jistá, nebylo by třeba upozorňovat na nějaké jejich hrozící zvrácení. Nejde snad o to, že by někdo návrat do starých časů chystal, nebo snad dokonce chtěl obnovit vládu jedné státostrany. Ale v Nečasově projevu se zřetelně odráží strach z důsledků politiky škrtů, ztráta schopnosti realisticky vnímat svět kolem sebe jakbysmet.

A velkou poklonu vysekl premiér ProAltu. Uvažte, jaký předseda vlády má zapotřebí se vymezovat vůči občanské iniciativě, která dělá debaty, čas od času nějaký ten happening nebo demonstraci a spolupracuje s odbory? Jen ten, který se bojí a nedokáže pochopit, že čas jeho a jemu podobných se pomalu, ale jistě chýlí ke konci. Někteří omezenější sociální demokraté ovšem jistě uslyší na Nečasovo strašení ultralevicovou iniciativou a možná zapochybují o legitimitě spolupráce s ProAltem.

Rozbřesk politizace

Skutečnost, že celý maraton příprav protestů i demonstrace sblížil skupinu aktivistů nejrůznějšího druhu na jedné straně a odborové předáky i řadové odboráře na straně druhé, není bez žádoucích důsledků. Na některých místech se spolupráce iniciativ a odborů stala vyhledávanou a naprosto samozřejmou. Dlouhodobá kooperace s přičtením dopadů dosud realizovaných vládních opatření dokonce posunula nejednoho předáka k novému uvažování o tom, jak protesty pojmout. Předpokladem takové spolupráce je, že občanské iniciativy, sdružení a odborové svazy jsou si na platformě formálně rovny; není bez zajímavosti, že s konceptem platformy, v níž by „nevyčuhovalo“ logo žádné zúčastněné iniciativy nebo odborového svazu, přišel právě ProAlt.

Po protestech zaznívaly hlasy, že odbory překračují pole své působnosti ve chvíli, kdy vyzývají vládu k demisi. Není tomu tak hned z dvojího důvodu. První hledisko je formální. Stejně jako např. ProAlt jsou také odbory právně vzato občanským sdružením; náplň činnosti o. s. zákon nijak neupravuje, může být ryze politická, s výjimkou kandidatury ve volbách. Historicky sehrály odbory nejednu rozhodující politickou roli, pro příklad bychom nemuseli chodit ani daleko ani do zahraničí. Za druhé, pokud může vládu podporovat Svaz průmyslu a dopravy, své názory na žádoucí výsledek voleb mohou nezakrytě vyjadřovat mezinárodní ratingové agentury a nikdo se proti tomu ani onomu žádným způsobem neohrazuje, pak mají také odbory stejné právo vystupovat s kritikou vlády a s požadavkem, aby odstoupila. Pokud se útočí na práva zaměstnanců, důchodců, zdravotně postižených, studentů a dalších, ti se organizují a brání, je navýsost logické, že formulují požadavek demise vlády. Odboroví předáci, když na to dojde, stále ještě sem tam prohodí, že s politikou nemají co dělat. Je nám totiž vnucován nepřirozeně úzký pojem politiky, který se týká snad jen stran. Nicméně i v této věci nastává posun: nejenže politická akce odborů přestává být tabu, ale zároveň si samotní odboráři ve styku s politicky jasněji definovanými organizacemi začínají připouštět bytostnou političnost samotné základní náplně odborové práce.

Někteří odboroví předáci představují spolu s aktivisty z iniciativ tu část české veřejnosti, která tzv. depolitizovaný rozum nepoužívá. Ten hledá vysvětlení problémů a příčiny krizí ve spikleneckých teoriích, ve zkažené morálce politiků nebo prostě v lidské přirozenosti („lidi jsou svině“, „nepovedli jsme se pánubohu“) apod. Za depolitizaci českého prostředí vděčíme jak normalizaci 70. a 80. let, kdy se politika naprosto vyprazdňuje, tak 90. letům, kdy posiluje zhoubné pojetí politiků jako odborníků, kteří věcem rozumí a dělají je správně. I některé ze soudobých protestních projevů jsou depolitizovaného étosu nadále plny – příkladem budiž Holešovská výzva, jíž jsme věnovali zevrubnější pozornost v minulém čísle. O to větší snahu je nutné vyvíjet při vysvětlování podstaty „reforem“ realizovaných vládami posledních let, tím spíš je třeba osvětlovat jejich neoliberální povahu, jež odpovídá dané fázi globálního kapitalismu. A v tom směru jsme teprve na začátku.

Udrží-li se a dále bude rozvíjet spolupráce v rámci platformy STOP VLÁDĚ, která je dnes u nás jednoznačně nejširším médiem politizovaného rozumu, cesta k politické alternativě není uzavřena. Vedle připravovaných nejbližších akcí, jako je permanentní petiční stan a okupace ministerstev, se mohou subjekty sdružené v platformě dále vzájemně politicky sbližovat a sehrávat. Kupříkladu aktivisté dosud nemají možnost být v bezprostředním kontaktu s řadovými odboráři na pracovištích, což je přesně to, co by jim vedení odborů mohlo umožnit. Aktivisté by tím získali možnost prověřit své argumenty mezi pracujícími a odbory tolik potřebnou politickou debatu, již ve svých řadách dosud nebyly schopny vést.

 

Lukáš Matoška, Jan Májíček

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •