Říjnové volby – prohra vládní politiky

Říjnové volby do zastupitelstev krajů a do Senátu byly velkou ranou vládní koalici, ale i celé pravicové politice. Potvrdily to, co se ozývalo v hnutí proti reformám už dlouho: protest má smysl, protože pomohl oslabit legitimitu vlády.

První výsledky, které začala Česká televize ukazovat nedlouho poté, co se uzavřely volební místnosti, naznačovaly drtivou porážku všech vládních stran. Jako v minulých volbách se potvrdilo, že první spočtené výsledky poměrně věrně kopírují výsledky konečné; s výjimkou volebních rozdílů u malých stran. Zpráva to byla jasná: vítězství ČSSD a KSČM, naprostá prohra ODS a TOP 09. Z vládních stran nekandidoval pouze podivný subjekt LIDEM Karolíny Peak. Věci veřejné kandidovaly jen v 5 ze 13 krajů.

Konec pravice?

Titulky mainstreamových periodik a zpravodajských portálů informovaly na počátku povolebního týdne své čtenáře směsicí bulvárnosti a hysterie. Týden vyšel s titulní stranou hovořící o „malé říjnové revoluci“, Lidové noviny o „nástupu komunistů“, Mladá fronta Dnes o „rudé hrozbě 2012“.

Apokalypsu dovršil postup Jiřího Dolejše za KSČM z prvního místa do 2. kola senátních voleb. Mladá fronta situaci popsala takto: „Nesmetlo ji oranžové tsunami v roce 2008. Popasovala se i s tím, že při komunálních volbách o dva roky později prohrála s TOP 09 a stojí v čele už druhé koalice. Co však pražská ODS nečekala a na co nebyla připravená, byl sobotní volební výsledek komunistické strany… Co se s pražskými pravicovými voliči stalo?1

Stejně jako jinde v republice, i v Praze se projevil výsledek práce vládní koalice. Premiér Nečas se zmohl jen na rádoby politologické vysvětlení ve smyslu volebního cyklu, který vždy v krajských volbách trestá strany vládnoucí na centrální úrovni. Za tuto chabost si vysloužil posměch i pravicových komentátorů. Petr Holec z magazínu Reflex, známý např. tím, že srovnával odboráře s dobytkem, napsal o jednání vedení ODS po volbách, že Nečas shodil vinu za volební debakl na ČSSD a voliče, zatímco první místopředsedkyně strany Miroslava Němcová na zřízení krajů. „Už jen čekám, kdy někoho ve straně napadne zrušit i volby, když je strana posledních šest let moc neumí.“2

Ze zoufalství nad výsledkem ODS vznikl dokonce text s názvem „Proč už vás nevolím. Otevřený dopis členům ODS,3 který na stránkách Reflexu podepsalo několik set lidí. Jeho obsah ale ukázal, že mezi signatáři tohoto dopisu stále fungují představy o zlých komunistických vekslácích v ODS, kteří ji kazí asi tak, jak se jim to stalo u jinak nadějného premiéra Mirka Topolánka. Tento pláč je však jen jinou variantou podobně pokrouceného chápání skutečnosti např. u miliardáře Karla Janečka, jenž věří, že nám to tu kazí „zlojedi“. Odstraňte korupčníky – ODS (a s ní i celá země) rozkvete.

Podobně jako představitelé pravicových stran tedy i jejich novináři čelí poprvé situaci, kdy jsou reformy a jejich zavádění tak nelegitimní, že se setkávají se společenským odporem, který ohrožuje postavení samotných nositelů těchto myšlenek v politickém systému. Dobrý postřeh přinesl slovenský deník Sme. Přirovnal situaci k té, do které se po podobně asociálních reformách a podobně tragikomickém vládnutí dostala pravice na Slovensku. Hlavní strana tamních vládních koalic, Slovenská demokratická a kresťanská únia – Demokratická strana, partner české ODS, postupně ztrácela své voliče.4

Rozplynuly se také obavy, že by dominanci ODS na pravici převzala TOP 09. Jeden z jejích poslanců, Daniel Korte, zhodnotil výsledky Kalouskovy strany slovy: „Možná jsme vybrali špatné lídry, ale pracovali jsme s tím, co bylo.“ Až překvapivě poraženecký výrok od „žraloka“, který si svého času během několika měsíců dravě vydobyl dominantní postavení na politické scéně.

Na rozdíl od slovenské politické scény však v té české nestojí proti pravici jednotný levicový blok, ale dvě rozdílné strany. Než se však přesuneme k sociální demokracii a komunistům, podívejme se na ještě jeden aspekt proběhlých voleb.

Volit má smysl

Často se na radikální levici vedou úvahy o tom, zda má cenu chodit k volbám, když v zásadních otázkách je volba podobná rozhodování mezi Coca- a Pepsi-Colou. Tuto skepsi však sdílí i lidé, kteří jinak nemají s radikální levicí nic společného. Jde však o to, co považujeme za zásadní otázky.

Pokud si klademe otázku, v jakém systému chceme žít, pak se nám ve volbách opravdu nenabízí alternativa, protože všechny strany souhlasí s liberálním kapitalismem. Liší se ale v tom, jak by se tento kapitalismus měl spravovat, zda by měl být více či méně regulován a měl či neměl poskytovat určité sociální jistoty. Motivaci pro aktivní účast ve volbách bychom tedy měli. Určitě je zásadní rozdíl, pokud nám sociální systém rozloží pomocí svých reforem Drábek nebo pokud bude víceméně udržován některým sociálním demokratem. Stejně tak zachování všeobecně dostupné zdravotní péče, placené ze zdravotního pojištění, mohou lépe garantovat sociální demokraté než „topáci“, kteří jsou přesvědčeni o prospěšnosti tržních principů ve zdravotnictví. Pokračovat bychom mohli dále.

Další rovinou je rovina taktická. Vládnoucí levice bude vždy ze své programové podstaty hůře čelit požadavkům odborů a sociálních hnutí, než tomu je u pravice. Zrady na volebním programu budou totiž levici tížit mnohem více. Příkladem může být řecký PASOK, který se z vedoucí strany řecké levice propadl na třetí místo a přišel v opakovaně o více jak 20% voličů.

Posledním a nejvíce konkrétním důkazem důležitosti volby byl otřes, který krajské a senátní volby způsobily vládní koalici. Drtivá prohra ODS dodala šestici rebelů novou sílu, kterou před volbami jakoby ztráceli. Na církevní restituce pravděpodobně nedojde. V ohrožení je i prováděcí zákon k důchodové reformě. Koaliční vláda tak dost možná nesplní dva z velkých „reformních“ počinů, které si předsevzala. Pro všechny to bude jen dobře.

ČSSD: nezasloužené vítězství

V 9 ze 13 krajů sociální demokraté obhájili pozice, a to i přes to, že jejich hejtmani a krajské rady jednaly podle svědectví řády odborářů ještě hůře než rady kontrolované ODS. Hesla ČSSD jasně mířila na Nečasovu vládu a její reformy. Kritika Nečasovy vlády úplně stačila na to, aby byla odpuštěna většina krajských hříchů, včetně netransparentního jednání ve Středočeském kraji, stejně jako pokus o privatizaci krajské nemocnice hejtmanem Palasem v Moravskoslezském kraji. Zapomnělo se, že v Olomouckém kraji pronajali tamní správní radu tří krajských nemocnic, které zůstaly příspěvkovými organizacemi, na dvacet let soukromé firmě Agel, čímž je de facto rovněž privatizovali. ČSSD ale naopak prohrála s komunisty v Ústeckém kraji, kde náměstek hejtmanky Vaňhové (ČSSD), sociální demokrat Pavel Kouda, kradl z Regionálního operačního programu Evropské unie. Sama Vaňhová např. proslula svými nahnědlými výroky a voláním po policejní represi.

Promarní KSČM svou šanci?

Díky korupčnímu jednání socdem či v důsledku všeobecného protestu dosáhli komunisté vítězství ve dvou krajích (Ústecký a Karlovarský kraj). Ve zbylých krajích byli komunisté dvakrát třetí (Plzeňský a Zlínský kraj) a devětkrát druzí. Jinými slovy KSČM získala takovou podporu, jakou ještě nikdy předtím, a to za průměrné volební účasti. To silně kontrastuje s klesajícím počtem hlasů, které dostává strana ve volbách do poslanecké sněmovny, které klesají z více jak 880 000 v roce 2002 k zhruba 500 000 v roce 2010. Obrat je dán jednoznačně působením druhé pravicové vlády a její arogancí. U voličů se také objevil motiv „všichni mě štvete, tak to hodím komunistům“. Ti jsou stále vnímáni jako strana, která nemá s bídou dnešní politiky nic společného. Není to pravda. Hezky to popsal Jakub Patočka v Deníku Referendum:

Až komunisté převezmou sebemenší díl vládní odpovědnosti, najednou se zjistí i jinde než v oné brněnské městské části, že i mezi komunisty jsou lidé, kteří si hledí toho, jak si přihrát nějakou tu malou domů. Pak si konečně snad i širší veřejnost povšimne, že tu máme poslankyni, která má plná ústa starostí o dýchací ústrojí pracujících na Ostravsku, ale když pak přijde na věc, hlasuje v zájmu lidí, proti nimž Petr Bezruč psal své verše. Možná se začne psát i o tom, že je to strana, která je schopna na svou kandidátku umístit exekutora.

A to je ono poslední tajemství, které našim současným komunistům ještě zbývá, které nám o sobě ještě neřekli: jsou už úplně stejní jako zbytek současné české politiky.5

Komunisté ale díky volebnímu úspěchu dostali šanci začít zásadně proměňovat svou stranu. Její předseda např. správně reagoval na neúspěch kandidátů KSČM ve druhém kole senátních voleb příslibem, že se na příště budou snažit zvolit nezávislé kandidáty z občanského sektoru. Volbami získaná sebedůvěra by je mohla zbavit strachu ze změn a udělat z KSČM progresivní levicovou stranu, která by dokázala získávat spojence v širší společnosti. Otázkou je, zda se uvnitř strany najde dost odhodlaných lidí, kteří by se do takové práce pustili. Druhou možností je totiž usnutí na vavřínech. Až pak dojde na vládní angažmá, přijde naprosté selhání kvůli nedostatku odborně vybavených a osobnostně i politicky vyzrálých lidí. Poté se bude opakovat scénář, který téměř vygumoval z politické scény italské a francouzské komunisty.

Naděje na změnu

V Libereckém kraji skončila těsně za komunisty zajímavá volební formace Změna pro Liberecký kraj, kterou vede bývalý primátor Liberce Jan Korytář. Ten se svým uskupením bojoval v krajském městě proti organickému mafiánskému spojení ČSSD a ODS, které dělilo veřejné zakázky mezi spřízněné, zejména stavební firmy. Právě poukaz na předražování veřejných zakázek nakonec vedl ke sjednocenému útoku všech zainteresovaných proti Korytářovi a jeho primátorskému křeslu.

Výsledné 3. místo v krajských volbách potvrdilo rostoucí podporu Změny pro Liberecký kraj, která stojí politicky na pozicích levicových zelených s důrazem na protikorupční politiku. Dosud neuzavřená koaliční jednání dávají naději, že se Změna dostane do koalice se Starosty pro Liberecký kraj. Ti sice nejsou ideálním partnerem, ale zbaví ODS a ČSSD možnosti exekutivy. To samo o sobě už je posun. Změna může být prvním příkladem nové politiky, která by mohla odrážet zájmy většiny lidí, a ne místních podnikatelů-mafiánů či velkých finančních skupin.

Úspěchy a výzvy hnutí

Odpor proti vládní politice, který se projevil na celé řadě demonstrací, nepochybně ovlivnil volební výsledky. Kdyby nebylo protestů, mnohem hůře by se opozičním stranám hovořilo o nelegitimitě reforem. Stejně tak by se ve veřejné debatě mnohem hůře prosazovala kritika vládních reforem. Platforma Stop vládě byla nejvýraznějším projevem společenského odporu a spojení více než sedmdesátky organizací ukázalo cestu, jíž by se měl každý pokus o úspěšný celospolečenský odpor vydat.

Zatímco Nečasovu vládu můžeme považovat za vyřízenou, ať už to bude za týden, měsíc nebo rok, problém bude také s vládou, která přijde po ní. Nechme stranou udržovací úřednický kabinet. Vláda sociální demokracie bude mít před sebou těžké úkoly, na něž nebude stačit. Stačí se podívat na složení její stínové vlády. Tu tvoří až na výjimky buď dosavadní ostřílení pragmatici (Hulínský, Hašek, Hamáček), nebo osobnosti bez vůdčích schopností (Mládek, Emmerová, Chládek). Neschopnost samostatně myslet ztělesňuje u ČSSD podpora finanční ústavy, která má do budoucna svázat ruce každé vládě, jež by chtěla používat deficitní financování hospodářské obnovy. Tato oprátka, která má být navíc zavedena jako ústavní součást našeho právního řádu, je poplatná logice škrtů. Tedy té logice, proti níž se jinak socdem rétoricky staví. Navíc díky přítomnosti pragmatiků uvnitř strany se můžeme dočkat nejrůznějších kompromisů a ústupků, které budou prezentovány jako „rozumné“ či „konstruktivní“. Jedním z nich může být např. podpora Kalouskova státního rozpočtu výměnou za předčasné volby spojené s prezidentskou volbou. To bude nahrávat Straně práv občanů – Zemanovcům. Zemanova kandidatura vytáhne na výsluní i jeho stranu. Pokud ke všemu Zeman vyhraje, „odvděčí“ se své bývalé straně podobně, jak učinil Klaus své ODS. Nicméně socdem je schopna prosazovat i věci, které jí budou jasně škodit.

S koncem Nečasovy vlády dojde nepochybně k přeskupení uvnitř protivládního hnutí. Přesto bude potřebné pokračovat v té práci, kterou začal ProAlt budováním široké sítě aktivistů. Jen z nich může vzejít naděje na systémovou změnu.

 

Jan Májíček

jan.majicek@socsol.cz

Článek vyšel v listopadové Solidaritě roku 2012

1 MF Dnes, 15. 10. 2012, str. 1, rubrika Praha

4 Od roku 2006 (18,35%) až k předčasným volbám v roce 2012 (6,09 %), které ji poslaly do opozice a vlády se ujala jednobarevná vláda Smeru-SD (sociální demokracie).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •