Tři rysy zavádění neoliberálního způsobu vlády ve vzdělávání

Na prosinec loňského roku jsme připravili rozhovor s prorektorem Univerzity Karlovy Stanislavem Štechem O neoliberálním klystýru vysokých škol. Tématu neoliberální reformy vzdělávání autor tentokrát věnuje vlastní článek pro Solidaritu.

Ve světě se již v první polovině devadesátých let i do oblasti veřejných služeb v gesci státu začal vlamovat soukromý kapitál a tržní logika. Nevnímali jsme dost pozorně v té době spíše okrajové a jako exces vnímané výroky, že vzdělání je zboží.

Situace začala být vážná v okamžiku, kdy apetit kapitálu (francouzská ekonomka A. Vinokurová říká, že od začátku 80. let ho lze označit jako predátorský kapitál) dokázal ovlivnit politické dokumenty Světové banky, OECD a nakonec i Evropské unie. Z nich na přelomu posledních dekád začal tryskat nový jazyk, který prozrazoval pojetí vysokoškolského, včetně univerzitního, vzdělávání jako tržními principy ovládané produkce komodit. V tržní logice začalo být vysokoškolské vzdělání vnímáno jako záležitost ryze individuálního podnikání, které dosud svými daněmi dotují především podnikatelé a ovšem všechny rodiny. Nastolení tohoto individualistického vidění bylo nezbytnou podmínkou pro nástup privatizace vysokého školství.

Ta se ve většině zemí, kde mají proběhnout tzv. reformy terciárního vzdělávání, opírá o tři osvědčené a všude podivuhodně stejné metody: je to pozvolné zavedení novořeči (postup nejlépe popsaný již v Orwelových nebo Bradburyho knihách), dále cynismus reformátorů a konečně překotnost a spěch, s jakým se mají naprosto zásadní změny zavést.

Novořeč ekonomů, kteří v roli vedoucích osobností vzdělávacích think-tanků nahradili pedagogy, filozofy a sociology, představuje tzv. jazykové hry, jak o nich píše Wittgenstein. Jazykové vyjadřovací prostředky pouze neoznačují objektivní realitu existující jako jakási přírodní nutnost před jazykem či vedle něj. Řečí, jazykovými praktikami právě skutečnost utváříme. Dostatečným opakováním určitých jazykových obratů konstruujeme obrazy (žádoucí) skutečnosti. Dokumenty výše uvedených mezinárodních organizací hovoří o potřebě modernizace univerzit (zjevně tedy musí být v současných univerzitách hodně zatuchlého a zastaralého), efektivnosti (plýtvání je asi charakteristikou většiny oborů a základního výzkumu na univerzitách, jejichž pracovníci vyučují a předmětem svého bádání činívelmi pofidérní a podnikatelskému rozumu nesrozumitelné věci), podnikatelského ducha (asociovaného s pružností a tvořivostí, které se až dosud zřejmě mimo podnikání nevyskytovaly), nové odpovědnosti chápané jen jako skládání účtů (tzv. jako akontabilita, která je pro většinu funkcionářů škol i učitelů zcela nová, protože dosud nikoho z nich ani nenapadlo dělat podrobné výkazy vstupů a nákladů přednášky a dokladovat, s jakým ziskem byla zhodnocena koruna vložená do vzdělávací činnosti), o měření všeho, nejnověji i přidané hodnoty dané školy ve výsledcích učení individuálních klientů (dřív jsme jim říkali studenti) a ovšem o manažerském řízení, které to vše má zajistit. Nejde ale jen o lexikální novinky. Na scéně vidíme praktiky tzv. rétorické polarizace typické pro brutální ideologickou propagandu. Ten, kdo podobný slovník de-konstruuje a kritizuje, dostává nálepku nepřítele pokroku, případně na změnu jeho smýšlení bývá vyčleněna docela slušná suma v kapitole Překonávání rezistence akademické obce v projektech „implementace reformy“.

Cynismus je nutně předpokladem úspěšného zavedení reforem. Ve Francii se např. zákon razantně podřizující univerzity podnikatelským zájmům nazývá „zákon o univerzitních svobodách a odpovědnosti“ (LRU). Cynické je vystupovat s fíkovým listem domnělého konsenzu. Na výše uvedených heslech se přece musejí všichni shodnout: kdo by byl proti modernizaci, efektivnosti, pružnosti? Demokratická debata o skutečných změnách ve společnosti a v akademickém světě, formulování alternativních modelů případných důsledků těchto změn, kritická reflexe různých variant řešení problémů nepřichází moc do úvahy. Na pomoc se vezmou subjektivně formulované hlasy Svazu zaměstnavatelů a různých Fór průmyslu a vysokých škol. Ty jasně a zřetelně sdělí, jaký má mít absolvent profil, aby ho mohli podnikatelé zítra zaměstnat, a co je potřeba na životě univerzit a v jejich řízení změnit, aby v nich podnikatel „našel strukturu řízení a fungování důvěrně známou z podnikové sféry“ (poradce ministryně školství ČR pro reformu terciárního vzdělávání, ČT24, 15. 10. 2009). Cynické je zneužívat dílčích selhání akademické samosprávy a nedodržování zákona, které nastaly v důsledku průniku „étosu“ politiků a podnikatelů do akadémé – vlastně podle logiky tržního zájmu. A farizejsky tvrdit, že připravovaný zákon s rozšířenými pravomocemi správních rad složených z třetiny politiků a třetiny podnikatelů (eufemisticky: z reprezentantů společenské sféry) jmenovaných zase politiky zavede do vysokých škol a jejich fungování pořádek.

Třetím rysem zavádění neoliberálních reforem vysokého školství je rychlost až překotnost, s jakou mají být provedeny. Jeden z mnoha kritiků těchto reforem, rakouský filozof Konrad Liessmann (Teorie nevzdělanosti, 2008), připomíná, že neoliberální reformátoři interpretují slovo reforma v rozporu s jeho původním významem z doby renesance. Tedy nikoli jako návrat ke zdrojům, ke kořenům, k primární ideji. Ale jako „úprk vpřed“, jako by šlo o státní převrat nebo bankovní loupež.

Má-li dojít k otevření dosud dominantně veřejného sektoru vzdělávání pro vstup privátního kapitálu, který bude generovat zisk pro ty „úspěšné“, je nový manažerský způsob řízení univerzit logickým požadavkem. Proto vznikla teorie New Public Managementu, která nový způsob (nad)vlády, kontroly, vypjaté weberovské racionalizace zdůvodní a prosadí. Ona „guvernmentalita“ (způsob vlády) spojuje dvě francouzská slova – gouverner, tj. vládnout, a mentalité, tj. mentalita, způsob vnímání, cítění, hodnocení, myšlení. A proto je spor o reformu vysokých škol především sporem o dominanci určitého typu mentality. Jde tedy o víc, přátelé.

 

Stanislav Štech

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •