Útok na penzijní systém jako útok na společnost

V návaznosti na předchozí články, které byly věnovány neoliberálním reformám, přinášíme analýzu dopadů „reformy“ penzijního systému, připravované vládou Petra Nečase .

 

Moderní společnost je složitým konglomerátem komponentů a vazeb nejrůznějšího charakteru a její udržitelná existence je podmíněna rovnováhou mezi těmito komponenty. Pokud některý z komponentů začne výrazně ovlivňovat, resp. narušovat tuto rovnováhu, rostoucí napětí vede buď k omezení vlivu tohoto komponentu a k návratu systému do rovnovážného stavu, nebo k zhroucení systému. Systémová krize, kterou prožívá především euroatlantická oblast od roku 2008, ukazuje, že orientace na růst vyjádřený jediným kritériem – ziskem, resp. finanční efektivností, dokáže vystupňovat napětí mezi jejími komponenty natolik, že to ohrožuje jak široké vrstvy občanů a obyvatel, tak samotnou existenci společnosti. V samotných základech této krize lze nalézt plíživou změnu suveréna rozhodování. Různé formy demokratického uspořádání byly cca od roku 1970 erodovány až do současné podoby, kdy stát, jako jistý více či méně demokraticky konstituovaný suverén, byl z procesu rozhodování vytlačen a nahrazen suverény jinými, nedemokratickými, exogenními, které byly ustaveny a řídí se jinými než demokratickými pravidly, sledují jiné cíle než stát a jejichž typickým představitelem jsou tzv. finanční trhy, které si vytvořily nový mocenský nástroj – dluh. Tento nástroj je používán k další devastaci a destrukci státu a jeho rolí ve veřejném prostoru. Tuto tendenci lze pozorovat nejen na úrovni „národního“ státu, ale i na úrovni uskupení vyššího řádu, jak je zřejmé v EU.

V současné době jsme proto svědky téměř zuřivého útoku na „zbytkový“ stát a jednu z jeho nejcennějších hodnot – sociální soudržnost. Tato hodnota není hodnotou samoúčelnou. Kromě toho, že se v ní odráží humanistické výdobytky a tradice dosavadního dějinného vývoje, tvoří rovněž základní půdorys pro onu výše vzpomínanou vyváženou existenci. Narušování sociální soudržnosti je tedy útokem na samu podstatu společnosti. Tento proces se nevyhnul ani České republice. Pseudoliberální, tedy neoliberální přístupy prosazované vládou Petra Nečase erodují všechny funkce státu ve veřejném prostoru, tento prostor privatizují, náklady této privatizace a budoucího fungování společnosti přenášejí na jednotlivce. Vláda odmítá zapojit do řešení problémů všechny elementy společnosti, odmítá např. vyšší zdanění podnikatelského sektoru, odmítá zdanění finančních transakcí a subsidiaritu chápe a realizuje jako socializaci nákladů a privatizaci zisků. Vláda jde ještě dále a akceleruje erozi soudržného (demokratického) státu. Zákony otevírá a předepisuje nové oblasti podnikání, ve kterých již jedinec není víceméně rovnoprávným účastníkem vztahu, jak je tomu např. ve výrobním procesu (jsem si vědom problematičnosti tohoto přirovnání, nicméně obecně platí), ale pouhým pasivním zdrojem zisků. Ve frontálním útoku na veřejné funkce státu je nejvýraznějším symbolem těchto postupů tzv. důchodová reforma.

V současné době funguje penzijní systém především na principu „pay as you go“ neboli na průběžném systému a tzv. třetí pilíř neboli penzijní připojištění se státním příspěvkem je systémem doplňkovým. Prostředky na výplatu penzí jsou vybírány v rámci tzv. sociálního pojistného přímo do státního rozpočtu a jsou z tohoto rozpočtu také v daném roce vypláceny. Nejsou tedy víceméně ohroženy inflací, nepodléhají dlouhodobému riziku krachu nebo snížení hodnoty. Nejsou však ani odděleným podsystémem rozpočtu. Případná kladná salda, tedy přebytky příjmů, jsou, resp. byly rozpočtem spotřebovány a případná záporná salda jsou z rozpočtu sanovány. Systém vyžaduje z dlouhodobé podstaty penzijního systému pečlivé plánování parametrů, aby byl dlouhodobě udržitelný. Z hrubých mezd zaměstnanců, kteří jsou rozhodující složkou přispívající do systému, je odváděno 28 % hrubých mezd. Roční objem starobních penzí se pohybuje nad úrovní 300 miliard Kč a systém je již několikátý rok v deficitu. Tento deficit je způsoben řadou faktorů. Kromě hospodářského vývoje, mzdové úrovně a celkové náročnosti sociálního systému je to především nastavení úrovně podílu onoho sociálního pojištění. V České republice tvoří podíl penzí na HDP cca 8,5 % (ve státním systému, nikoli tedy s přihlédnutím k ostatním formám zajištění penzí), zatímco při použití srovnatelné metodiky je tento podíl v rámci EU lehce nad 12 %. Ve finančním vyjádření tento rozdíl tvoří cca 100 miliard Kč! V loňském roce bylo saldo penzijních plateb deficitní na úrovni cca 40 miliard Kč. Tento nepoměr ukazuje, že role a parametry penzijního systému jsou dlouhodobě (úmyslně?) podceňovány, čehož současná vláda využívá k prosazování jeho další destrukce a nastartování jeho privatizace.

Nová úprava penzijního spoření umožní od 1. ledna 2013 vytváření nových penzijních fondů tzv. druhého pilíře. Do těchto fondů bude moci vstoupit každý občan. Pokud se rozhodne vstoupit do těchto fondů, 3 % jeho hrubé mzdy, tj. 10,7 % dosavadního pojištění, budou odváděny do těchto fondů. Při ročním výběru sociálního pojištění 330 miliard Kč tvoří těchto 10,7 % 35 miliard Kč, o které by se oslabil příjem průběžného systému; sníží se tedy prostředky na výplatu penzí, což nutně vyvolá buď spirálu zvyšování daní, nebo snižování důchodů. Odchod do druhého pilíře je dobrovolný, kvalifikované průzkumy odhadují, že do něj odejde cca 1/3 dosavadních pojištěnců. To znamená, že reálný výpadek příjmů se bude pohybovat na úrovni 10 miliard Kč. Ti, kdo do systému vstoupí, z něj nebudou moci vystoupit a stanou se prakticky dlouhodobými dodavateli prostředků pro penzijní fondy v řádu desítek let.

Celá operace tzv. penzijní reformy tedy sleduje několik cílů, z nichž hlavní jsou tyto:

1) Vytvoření zákonem garantované (a vynutitelné) dlouhodobé příjmové báze penzijních fondů druhého pilíře, která těmto fondům zajistí pravidelný přísun prostředků pro podnikání na finančních trzích.
2) Další oslabení existujícího průběžného systému, které může být v blízké budoucnosti vhodnou záminkou pro jeho další demontáž.

3) Okamžité oslabení příjmů státního rozpočtu, které může být pod hesly rozpočtové zodpovědnosti v blízké budoucnosti využito

a) k další restrukturalizaci daňového systému v neprospěch středně a nízkopříjmových vrstev zvýšením DPH,

b) k dalšímu omezování veřejných výdajů a oslabování role státu ve veřejném prostoru.

4) Vyvedení části koupěschopné poptávky mimo spotřebu, což bude mít negativní dopad na hospodářský vývoj (prostředky vyplácené v průběžném systému se „vrací“ prostřednictvím spotřeby důchodců do koupěschopné poptávky, prostředky odvedené do fondů – oněch 3 + 2 % – nikoli, neboť fondy operují na globálních trzích).

Takzvaná důchodová reforma se tedy stává jakousi „vlajkovou lodí“ privatizace veřejných funkcí státu a útoku na soudržnost společnosti. Rozsah článku umožňuje demaskovat pouze základní prvky tohoto útoku. Avšak i tato pouze velmi částečná a generální analýza ukazuje, že se jedná ne o jakousi detailní úpravu okrajové oblasti, ale o zásadní změnu přístupu k existujícím systémům veřejného prostoru. Takto koncipovanou tzv. důchodovou reformu je třeba zásadně odmítnout s využitím všech prostředků.

 

Jiří Šteg

Autor je ekonom.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •