Přinášíme nezkrácenou verzi prohlášení Českomoravského odborového svazu pracovníků školství a iniciativy Za svobodné vysoké školy, z něhož vyšlo znění petice, kterou je možné podepsat na stáncích v rámci zářijového turné Za záchranu vzdělanosti a kultury.
Význam vzdělávání coby nejefektivnější investice do „lidského kapitálu“ slovně uznává snad celá politická reprezentace a beze zbytku všechny vlády se ve svých programových prohlášeních zaříkávaly „vzdělanostní společností“. Ani Nečasova vláda není výjimkou, pokud jde o sliby a vzletná slova. Skutečnost se však poukazováním na údajné chyby v komunikaci a mediálními triky zamlžit nedá.
Regionální školství je dlouhodobě podfinancované, přesto je zasahují další a další vládou realizované rozpočtové škrty. Objem prostředků na vzdělávání pedagogů, učební pomůcky a další školní potřeby je v letošním roce na pouhé třetině oproti roku 2007. Vláda neplní svůj závazek z programového prohlášení a neposiluje objem platových prostředků pro pedagogické pracovníky. Platy zaměstnanců ve školství, navzdory tomu, že jsou podstatně nižší než platy u srovnatelných kategorií v jiných oborech, vykazují v posledních letech sestupnou tendenci. Pro pedagogy a nepedagogické pracovníky to neznamená jen ztrátu pracovní motivace, ale mnohdy již i reálné sociální problémy. Zaměstnanci jsou zařazováni do nižších platových tříd a platových stupňů, jsou jim odebírány nenárokové složky platu, nezřídka dochází k evidentně protiprávním postupům. Nekvalitně připravený návrh reformy financování regionálního školství byl v připomínkovém řízení podroben tvrdé kritice, a představitelé místních samospráv dokonce iniciovali petici s přiléhavým názvem Za záchranu českého regionálního školství.
Nedostatečné financování sužuje i veřejné vysoké školství, které bojuje o svou úroveň a přežití ve stávající dostupné podobě. Ministr Dobeš představil záměry zákonů, z nichž měla vyjít reforma vysokých škol, spočívající v omezení akademických svobod a v zavedení školného. To vedlo ke vzniku iniciativy Za svobodné vysoké školy a k Týdnu neklidu na vysokých školách. Nový ministr takticky přejmenoval školné na zápisné a stáhl první z kritizovaných věcných záměrů. Vše nasvědčuje tomu, že vláda hodlá vzdělávání „reformovat“ – rozumějme: přizpůsobovat tržním principům – novelizacemi stávajícího vysokoškolského zákona, což jedině posílí nešvary dosavadního systému. Technické obory jsou stále patrněji deformovány privátními projekty aplikovaného výzkumu, zatímco humanitním a uměleckým oborům hrozí vzhledem k pesimistickým vyhlídkám ve financování úplné vyhladovění. Avizované zavedení finanční spoluúčasti v podobě zápisného vysoké školy nespasí, připravované škrty totiž dopadnou i na ně. Zřízení bankovních půjček pro studenty krytých státem – v době stále nesamozřejmějšího uplatnění absolventů na trhu práce a neexistence záruky, že budou schopni půjčky splácet – slibuje další zadlužování veřejných rozpočtů.
Úroveň vzdělanosti v naší zemi klesá. Ve srovnání s jinými zeměmi čeští žáci a studenti se svými znalostmi a kompetencemi prokazatelně propadají a situace se dále zhoršuje. Školství neposkytuje nastupující generaci dobré předpoklady pro budoucí uplatnění. Časté střídání ministrů, rozporuplná a nekompetentní vyjádření ústavních činitelů ke školství, problematická příprava a realizace zásadních opatření ve vzdělávací soustavě – nic z toho nesvědčí o tom, že by vzdělávání v České republice bylo považováno za prioritu. Nicméně zlepšení nepřijde samo od sebe. Máme-li zájem na zvyšování úrovně vzdělanosti, je nezbytné požadovat vytvoření náležitých podmínek pro rozvoj školství. Vláda i parlament by měly v tom směru bez zbytečných odkladů jednat a již během příprav státního rozpočtu na rok 2013 stanovit školství jako skutečnou prioritu.
