Ať žije česko-americká atomová koalice

Počátkem prosince navštívila americká ministryně zahraničí Prahu. Média hovořila téměř výlučně o tom, že se u české vlády i opozice přimlouvá za dostavbu Temelína v režii společnosti Westinghouse, a to je prý hlavní důvod návštěvy.

Co nového se zde stalo? Ke změně došlo ve způsobu, jakým se prezentuje samo politické jednání. Např. titulek zpravodajského portálu Novinky.cz, z něhož vychází deník Právo, hlásil: „Westinghouse je pro Temelín nejlepší, otevřeně lobbovala Clintonová v Praze“. Jistě, také prezident Klaus bere na zahraniční mise představitele českého byznysu, a tedy i jeho reprezentace je víceméně prodlouženou rukou „tuzemského“ kapitálu. „Soudruzi“ ze Spojených států amerických jsou však zase o krok dál. Vládní představitelé dnes už bez dříve povinných okolků pracují jako jednatelé privátních korporací – byznysmeni, vyřídil-li to za ně politik, mohli v daném případě dokonce zůstat doma.

Dodatek serveru ČT24 k návštěvě Clintonové zní v tomto kontextu poněkud zpozdile. Ve výčtu motivů cesty členky Obamova kabinetu na Čtyřiadvacítce sice stojí na prvním místě „politická a ekonomická spolupráce včetně kooperace v civilní jaderné oblasti“, za nadbytečný je ale třeba považovat vedlejší bod „společná podpora demokracie a lidských práv ve světě“. Žijeme-li ve světě, kde meziroční příjmy nadnárodních korporací několikanásobně převyšují hrubé domácí produkty zemí velikosti České republiky, proč se přetvařovat. A kartu lidských práv si nechejme na vážnější situace.

Část teoretiků globálního kapitalismu v této souvislosti hovoří o sílícím vlivu tzv. transnacionálního státu, de facto zejména korporátních společností. Tím se nepředpovídá konec národním státům, jak se dlouho soudilo, a zdaleka ne slábnutí jejich represivní role ve společnosti. Ba naopak, do vínku pravomocí přidala globalizace národním státům mnohé, jen nově získané kompetence nevyrůstají ani zdánlivě z demokratické základny. Národní státy dělají stále častěji špinavou práci kupř. za velké průmyslové molochy… ano, i za Westinghouse.

Sílu národního státu nyní podmiňuje rozměr jeho politicko-ekonomické provázanosti s transnacionálním státem. Svědčí o tom skutečnost, že před bankrotem je zadlužené Řecko, ale ani v nejmenším srovnatelně zadlužené Spojené státy nebo Japonsko. Vydírání národních států nadnárodními společnostmi je iluzorní do té míry, do jaké se obě strany doplňují a představují komplementární celek. Z toho důvodu se debata o tom, zda se úžeji přiklonit k jádru, nebo investovat do alternativních forem získávání energie, ve skutečnosti nevede. Resp. vede, ovšem jen před kulisami. Takovou předscénu poskytuje i přímá volba prezidenta, domnělý podnět pro „obnovu demokracie“, jmenovitě pak debaty před samotným kláním. Kandidát Miloš Zeman při svých apologiích jádra dosud neuvedl jediný relevantní důvod, proč nutně pokračovat stávajícím nukleárním směrem; vnitřně nepochybně souzní s názorem svých kampaňových donorů, ať už přiznaných, či skrytých. To stačí, tak to má být.

Jednání o dostavbě monstrózní jaderné elektrárny, která přijde cca na 300 miliard (údajně levněji než investice do alternativ), se samo sebou účastnil ministr zahraničních věcí Schwarzenberg jako politický protějšek Clintonové. Významné osobnosti ještě před volbami v roce 2010, vybaví se člověku, vyjadřovaly podporu Straně zelených, a to mj. proto, že strana „přivedla do vrcholné politiky respektované osobnosti, ke kterým máme důvěru, jako Karel Schwarzenberg“ (strana.zeleni.cz). Snad proto čeští zelení proti návštěvě ministryně lobbující za dostavbu jaderné elektrárny neprotestují, ačkoli zelení by se za takových okolností bouřili kdekoli na západ od Temelína. Jsou čeští zelení proti mírovému využití jádra, ale nenamítají nic ani proti radarům, jak ukázali až na výjimky ve vládě Mirka Topolánka, ani proti novodobým geopolitickým atomovým blokům?

Návštěva Hillary Clintonové má totiž ještě jednu rovinu. Česká republika koncem listopadu společně se Spojenými státy, Izraelem, Panamou a tichomořskými ostrovy hlasovala proti přijetí Palestiny za nečlenský pozorovatelský stát OSN. Petr Uhl označil věc za „další krok Izraele (a USA a ČR) do mezinárodní izolace“ a děkovnou návštěvu premiéra Benjamina Netanjahua 5. prosince kvitovali čeští příznivci Mezinárodního hnutí solidarity demonstrací. Pokud bychom měřili Česku a USA íránským metrem a byli podobně podezřívaví vůči jejich společnému jadernému programu, museli bychom volat po tvrdých sankcích vůči oběma zemím. Připočtěme, že Karel Schwarzenberg – coby ministr zahraničí předminulé vlády – hlasoval na Valném shromáždění OSN roku 2007 proti návrhu, aby bylo zahájeno vyšetřování na úrovni členských zemí a mezinárodních organizací ve věci humanitárních dopadů užívání munice z ochuzeného uranu, kterou se shodou okolností hojně střílelo během invaze do Iráku. Potom ortel nad ČR, jedinou evropskou zemí, jež se postavila proti uznání Palestiny, je jasný: tato země, vojensky přítomná v Afghánistánu, je sama o sobě rozhodně vážnou hrozbou pro světový mír a pro světovou demokracii – nelze vyloučit, že plánuje „preventivní“ frontální útok na Blízký východ. O podloženosti takových obav nemůže být pochyb.

 

Lukáš Matoška

Článek vyšel v prosincové Solidaritě roku 2012

lukas.matoska@socsol.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •