Ideologická výuka dějepisu

Doba takzvaného reálného socialismu se vyznačovala manipulací s historickými fakty a překrucováním výkladu dějin. Podle apologetů současného systému se prý nyní vyskytujeme v oáze svobody a demokracie, která se vyznačuje kritickým přístupem k faktům a nemanipulovaným výkladem historie. Nejrozšířenější středoškolské učebnice dějepisu však svědčí o něčem jiném.

Každý má svaté právo vyjádřit svůj postoj vůči světu, respektive vybírat z nepřeberného množství jeho výkladů dle své libovůle, říká se.

Podíváme-li se blíže na výklad novodobých dějin do učebnice pro střední školy, zjistíme následující: nejenže nepředkládá fakta neutrálním způsobem, nýbrž dokonce v těch zásadních momentech dějin, kdy se emancipační boj dostává na hlavní scénu světových událostí jako jejich hnací síla, se snaží takřka hystericky zpochybnit a odmítnout tyto pokusy o sebeosvobození třídy pracujících způsobem nevědeckým, zavádějícím a manipulativním.

Předkládá nám např. boj o uspořádání světa, kdy na jedné straně stojí americký prezident Woodrow Wilson jako ztělesnění svobody, demokracie, humanistických ideálů a spravedlivé společnosti, na druhé straně pak bolševická zrůda Lenin, tyran a diktátor, fanaticky propadlý utopistické vizi, která je však pouhou zástěrkou pro uchvácení moci do jeho vlastních rukou.

„Americký president Woodrow Wilson […] hájil ideály svobodné demokratické společnosti amerického typu. […] Také Vladimír Iljič Lenin hovořil o míru. Svoje revoluční představy ale těsně svázal s válkou. Vyhlásil totiž heslo ‚přeměny války imperialistické ve válku občanskou‘, která měla otevřít cestu k násilnému převzetí politické moci. K uchopení moci a potom k jejímu užívání ve jménu takzvané diktatury proletariátu (ve skutečnosti šlo o diktaturu nad proletariátem a celou společností) měly podle Lenina posloužit jakékoliv prostředky. Ospravedlňoval použití ‚revolučního teroru‘, jenž měl přispět k vytvoření komunistické společnosti hojnosti a dostatku, kde každý bude odměňován podle svých potřeb. Brzy se ukázalo, že tento primitivní, ale svůdný ideál svého naplnění nedojde. Bolševické revoluce v dalších zemích nezvítězily. Přesto trvalo téměř celé století, než se jasně prokázalo, že původního Leninova cíle nebylo a nemohlo být dosaženo. Ve stopě dějin zůstaly jen bezohledné prostředky (politické procesy, hromadné vraždy, tábory nucených prací, porušování lidských práv a svobod), používané ve jménu falešného cíle.“¹

Z této perspektivy je tedy středoškolským studentům ilustrována situace revolučního vzplanutí v Evropě. Dvěma mlhavými odstavci, předpojatě, zavádějícím způsobem, nepokrytě kategorizována na dobré (americké) a špatné (bolševické), zúžena na charakteristiku jediné osobnosti se snahou vykreslit ji jako despotu usilujícího o moc. Nic víc se nedozvíme. Ani o proklamovaném americkém ráji (finanční krize velkokapitálu, hladomor, nezaměstnanost, organizovaný zločin, americký šovinismus a rasismus, imperiální politika a násilné intervence do zemí Latinské Ameriky, brutální potlačování dělnických stávek), ani o potenciálu revolučního vzplanutí v západních evropských zemích, které budilo naději, že celospolečenská změna k racionálnějšímu a spravedlivějšímu uspořádání je na dosah ruky. Veškerá pozornost je pro jistotu odvedena na Rusko a brutální bezohlednost vítězů revoluce. O bílém teroru kontrarevolučních protivníků – kupodivu – ani slovo. Ony revoluční pokusy jsou prezentovány jako prostředek manipulativní zvůle několika samozvaných vůdců, bolševiků, nikoli jako důsledky kapitalistických principů výroby, bezuzdného vykořisťování pracujících a akumulace kapitálu v rukou buržoazie. Zřejmě proto, že takový stav je údajně „svobodnou demokratickou společností amerického typu“. V podstatě je zde předkládán falešný obraz historického vývoje, který byl žel stržen na scestí primitivními despoty od svého ideálního, přirozeného, „demokratického“ (tzn. kapitalistického) průběhu.

Vzhledem k tomu, že metoda popisu těchto dějinných momentů je nepokrytě ideologicky kontaminovaná, nás nemůže překvapit ani teoretická nepoctivost vůči pojmu „komunismus“, který je vhozen s fašismem a nacismem do stejného pytle s cedulí „totalitarismus“.² Na to, že je tento princip využíván ze strachu vládnoucích vrstev před silným emancipačním potenciálem v tomto pojmu, který je tak a priori dehonestován, jsme si už zvykli. Komunismus a fašismus jsou prý totožné totalitní režimy, které se pouze na oko jeví jako protikladné. Společné je jim údajně odstranění samých základů politické demokracie.³

Proč není možné srovnávat komunismus s fašismem a nacismem, logicky vyplývá z podstaty obsahu, který vyjadřují. Srovnávána však ve skutečnosti není teorie, jež se za pojmy skrývá, nýbrž charakteristika fungování dvou zemí, které se s danými pojmy samovolně ztotožňují, totiž Třetí říše a Sovětského svazu. Zatímco o nacistickém Německu můžeme prohlásit, že jeho teorie odpovídala skutečnosti fungování země, o Sovětském svazu toto říci nelze. Proletářská revoluce si totiž nutně vyžaduje globální charakter, avšak zvítězila pouze v jedné zemi. Sovětský svaz se proto ve své rané existenci nacházel v podmínkách (vojenská intervence a podpora kontrarevoluce ze strany kapitalistických zemí, obchodní embargo, neuznání státu na mezinárodním poli, průmyslová zaostalost), které zvrátily revoluční cíle v jejich pravý opak a země začala vykazovat charakter státního kapitalismu (teorii státního kapitalismu věnujeme v Solidaritě pozornost). O tomto rozporu učebnice mlčí a ztotožňuje komunismus s tím, co se za něj samozvaně vydávalo.

Je tedy nadmíru úctyhodné, že učebnice hlásá ideál v přítomnosti plurality názorů na svět,⁴ ovšem sama svou falešnou a zastírající metodou šanci na výběr neposkytuje. Můžeme si sami udělat obraz o tom, jakým účelovým způsobem se dnes přistupuje k výkladu určitých dějinných etap a skrze jakou ideologii jsou tyto úseky historie předkládány studentům středních škol.

Dominik Forman

Autor je studentem Pedagogické fakulty UK

Článek původně vyšel v záříjové Solidaritě roku 2012