Kdo za to může?

Žijeme ve zvláštní době. Ve čtvrtek 5. dubna jsem sledoval v televizi pořad Máte slovo s ministrem práce a sociálních věcí Drábkem a dalšími hosty. Kromě jiného v pořadu zaznělo, že někteří důchodci „kradou“ v obchodech suché rohlíky, poněvadž jsou zkrátka chudí. Mimoděčně se mi vybavila sloka kdysi populárního songu: „Zdá se mi děsné, že rozdíly jsou u nás velice těsné.“

Dnes jsou sociální rozdíly děsné. Nejde jen o důchodce, kteří nemají na pečivo. Není pravděpodobně třeba vypočítávat všechny skupiny, kterých se dnes bída týká, a skupiny, které do bídy právě upadají. Riziko chudoby dnes nehrozí jen několika málo privilegovaným, o nichž se nesluší mluvit; je považováno za závist, pokud na výlučné postavení této malé skupiny někdo poukáže, nebo dokonce vysvětluje luxusem menšiny bídu většiny.

Neoliberální blogy

Proto se lidé chytají zástupných problémů a obětních beránků, na něž je možné naložit tíhu veškeré viny za vlastní tíživou situaci. Snad nejčastějším a nejosvědčenějším cílem jsou samozřejmě Romové. Severočeský region by mohl vyprávět. Ale v nedávné době se především na internetových blozích a diskuzích začaly objevovat útoky i na osoby se zdravotním postižením, což mě velmi nemile překvapilo. Zvlášť proto, že já sám jsem nevidomý. Jen pro ilustraci uvedu alespoň několik citací z různých blogů:

„Pro lidstvo by bylo lepší, kdyby přežili jen chytří, zdraví a silní.

Tak například skutečnost, že umíme hromadně udržovat při životě takové, kteří by díky nemoci již dávno zemřeli, je stejně jako vymizení řady chorob očkováním jistě vítězstvím vědy. Pravdou však je, že se kvůli tomuto přístupu celosvětově také zvyšuje počet zdravých lidí, kteří umírají hlady, protože prostor, kde žijí, už kvůli zvýšenému počtu lidí prostě nestačí a hromadně migrují směrem k těm, kteří jim to svými kroky umožnili. Nebo takové rození a přežití postižených dětí. To je jistě také vítězstvím vědy a lidského umu. Jenže kromě skutečnosti, že si můžeme připsat další humanitní bod, na tom žádný objektivní přínos pro společnost není. Úplně stejné je to v principu se systémovou plošnou podporou některých skupin obyvatel po celém světě, na kterých si vyspělá společnost dokazuje svou lidumilnost (fakticky jde mnohdy o prostor pro politickou korupci a vydělávání peněz vybranými skupinami na tzv. humanitární pomoci). Nejenže tím vytváří plošnou závislost těchto skupin na ostatních, ale způsobuje tím zároveň umělé zvyšování počtu závislých jedinců v těchto skupinách. V historii lidstva přitom vždy bylo zcela přirozené, že pokud některé národy nebo etnické skupiny neměly na to, aby díky chytrosti, zdraví a síle jejich jedinců přežily, prostě nepřežily a byly nahrazeny jinými.“

Domnívám se, že v tomto případě není s čím polemizovat, poněvadž je to přibližně to samé, jako kdyby autor tvrdil, že je země placatá. Jedná se o úryvek z článku, který na blogu idnes.cz publikoval pan František Matějka, bývalý člen Strany svobodných občanů. Strany, ke které se vždy horlivě hlásil i pan prezident. Bylo by velmi zajímavé zjistit, zdali jsou panu prezidentovi blízké i tyto názory. Ale pojďme k dalšímu úryvku:

Nedávno jsem v TV zhlédla pořad o zvláštních nemocech a samozřejmě postižených těmito nemocemi. Zaujal mne příběh maminky s dospělou dcerou, obalenou obvazy od hlavy k patě. Poslouchala jsem kritiku obou dam a hleděla na zařízení prostorného bytu, kde se obě pohybovaly, na moderní notebook a jinou techniku, na nový moderní nábytek a předměty v domácnosti.

V kolika domácnostech daleko skromněji žijí rodiny i jednotlivci, kteří celý život pracovali, odváděli daně a podporovali tyto nespokojené, kteří třeba nepracovali nikdy. Na tak zařízený byt a drobnosti i předměty denní potřeby v něm ale nikdy nedosáhli a nedosáhnou. O čem asi přemýšlejí oni, když vidí, jak z peněz, které i oni odvádějí, žijí tito postižení kritici české morálky, xenofobie a morálního úpadku české společnosti?

Vy, co od společnosti žádáte, požadujete a diktujete si, jak má společnost pomáhat právě vám, ať již finančně, zvláštní péčí, chráněnými dílnami, předností v nabízení práce či jinak, zeptali jste se někdy sami sebe: Kam se poděla má pokora a umění poděkovat alespoň za to málo, co dostávám? Ne?

Tak se zeptám já vás:

Kam se poděla vaše pokora, vy, příjemci sociálních dávek a všemožných podpor a žadatelé zvláštních ohledů, pokora vůči té společnosti, od níž pomoc očekáváte jako povinnou a přijímáte jako nutnou?“

Toto napsala opět na blogu idnes.cz paní Jana Šimonová. Tuto paní neznám, ale z článku vyznívá naprostá neinformovanost o problematice zdravotně postižených. Paní si stěžuje na prostorný byt, který viděla. Je pravděpodobné, že se jednalo o zvlášť upravený, tj. bezbariérový byt, kterých je mimochodem v tomto státě pohříchu velký nedostatek. Takový byt není žádný luxus nebo nadstandard. Lidé se sníženou pohybovou schopností objektivně potřebují určitým způsobem upravené prostředí, ve kterém se mají pohybovat. Dále je zde zmíněný notebook: jedná se o kompenzační pomůcku, která osobám se zdravotním postižením pomáhá získávat přístup k informacím, které jsou pro zdravého člověka běžně dostupné. Chápu, že paní by se také ráda dopřála nový notebook, jenže ona se bez něj může obejít. Může si bez pomoci přečíst knihu nebo vyhledat informace, které potřebuje.

Luxus dávek?

Závěrem pár slov k tomu, jak se to s těmi opovrhovanými dávkami má. Uvažuji zde jen jedince s nejtěžší formou postižení, tedy vlastníky průkazu ZTP/P. Na co tedy mají právo? Dostávají každý měsíc invalidní důchod. Jeho výše se samozřejmě liší podle postižení. Například plný invalidní důchod se v současnosti pohybuje okolo 8000 Kč. Poté má postižený nárok na příspěvek na péči. Jeho výše se pohybuje od 800 do 12000 Kč, ovšem na tuto částku dosáhnou jen tzv. ležáci, a to ještě ne vždy. Ovšem ze zákona postižený tento příspěvek nesmí použít na nic jiného než na zaplacení asistentů. Na úhradu životních potřeb zůstává tedy jen zmíněný invalidní důchod. Může se tedy docela dobře stát, že člověku žijícímu v Praze tato částka sotva stačí na zaplacení nájemného, elektřiny, vody apod. A samozřejmě člověk nemůže jíst trávu a kameny, je třeba z něčeho žít.

Na příspěvek na bydlení každý nedosáhne a jeho výše může být 300 Kč, ale také 3000 Kč, s čímž už se samozřejmě žít dá, ale kolik lidí na tuto cifru dosáhne? To zde vůbec nemluvím o zaměstnávání zdravotně postižených. Kolik lidí musí sedět doma, protože stát zkrátka šetří a zrušil daňové úlevy pro zaměstnavatele, kteří zaměstnávají zdravotně postižené? Navíc někteří zaměstnavatelé vyplácejí zdravotně postiženým zaměstnancům nižší mzdy z důvodu pobírání invalidního důchodu.

Existují samozřejmě ještě různé příspěvky na kompenzační pomůcky, ale o tom se na tomto místě nebudu rozepisovat.

Není za co děkovat

Nicméně paní si přeje, abychom poděkovali. A já se ptám – komu, proč a za co? Snad panu Kalouskovi, jak je šikovný a rok co rok zeštíhluje rozpočet, což se dotýká zejména sociálních výdajů? Snad panu Drábkovi za jeho opravdu vydařenou sociální reformu, ze které jsou nešťastní nejen postižení, ale i zaměstnanci úřadů práce. Za reformu, která postiženým některé dávky úplně zrušila a jiné snížila? Nebo mám děkovat těm nejbohatším deseti tisícům, kteří jsou na tom tak špatně, že jim vláda zastropovala sociální pojištění a odmítá těmto příživníkům – neboť skutečně jedině na ně musí ostatní platit – zvýšit daně, a proto raději zvýšila nepřímé zdanění, tedy přivodila zdražení základních věcí, které potřebuje každý.

Lidem, kteří by snad výrokům z blogů, které jsem výše citoval, chtěli naslouchat, bych rád sdělil: My za vaše problémy nemůžeme, máme jich přinejmenším tolik co vy, ne-li víc. Za problémy majority nemůže žádná minorita, ať už se jedná o zdravotně postižené, seniory, Romy nebo jiné. Viník je jen jeden. Současný ekonomický systém, který nám všem vládne, a dokud se my, obyčejní lidé, nepřestaneme mezi sebou hádat a naslouchat všelijakým pánům Matějkům, budeme navždy kmány a nikdy pány v této nebo v jakékoli jiné zemi.

 

Radek Pošíval

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •