Limity „svobody a demokracie“

Každý rok se ve švýcarském Davosu scházejí politické a ekonomické elity, aby diskutovaly o světových problémech. V roce 1996 přivodil Václav Havel za podpory japonského filantropa švýcarskému spolku mladšího bratra: vzniklo Fórum 2000. Jaký byl letošní ročník a jaké otázky na něm nemohly zaznít?

Davosu se vyčítá jeho až arogantní elitářská povaha, která má silně ekonomizující akcent. Tryskáči přiletí desítky miliardářů, aby řešili dramatický nárůst nerovnosti, a vzápětí se dostaví prezident Klaus, aby přednesl svůj příspěvek o fungování volného trhu. Oproti tomu malý Havlův Davos na Žofíně si uvědomuje tuto ekonomickou aroganci, a tak svého davoského staršího bratra doplňuje. Zdůrazňuje důležitost lidských práv, svobody jedince a demokracie. Je však nutné připomenout výrazné rozdíly obou sourozenců. Ty se projevují především v organizaci setkání. Na Žofíně nevidíme žádné tryskáče, ale automobily, nevidíme třítisícovou ozbrojenou ochranku, ale několik sličně vypadajících mužů v černých kvádrech, k občerstvení zde není kaviár, ale domácí houbová polévka. A tak bychom mohli pokračovat.

Tyto navenek patrné rozdíly nesmí zastínit, že co do podstaty se obě setkání neliší. Není zde prostor ani vůle charakterizovat jednotlivé účastníky žofínského zájezdu. Musí nám stačit naprosto reduktivní schématické rozřazení vystupujících. Zaprvé zde máme provinční, ryze českou politickou elitu (Fischer, Liška), která předpokládá, že si účastí vylepší politickou karmu. Zadruhé osoby z privátního či nevládního sektoru z kategorie „B“ a „C“, protože ti áčkoví jezdí do Švýcar. Tento nedostatek „prestižních“ person doplňuje Fórum o Solženicyny z přelomu tisíciletí. Ti již nepodávají Západu „hard“ zpravodajství o masakrech na souostroví Gulag, ale jakousi její o půl století mladší „soft“ verzi.

Autor v nejmenším neznevažuje oběti minulých a současných zločinů. Je důležité na ně upozorňovat – ani ve světle aktuálních „domácích“ problémů v západních zemích neztrácí na závažnosti porušování demokracie a svobody v Rusku, Číně či na Blízkém východě. Problém žofínského fóra je jinde, a sice: jakým způsobem formulovat otázku tak, aby v odpovědi byly zohledněny jak problémy „doma“, tak „venku“. Neboli, jak interpretovat nedemokratické praktiky ve „vzdáleném“ světě skrze ekonomicko-ideologický kolaps Západu v posledních letech.

Za příklad stojí uvést otázku z pléna, která byla vznesena na panelu „Lidská práva a média“. Účastník připomenul naprosté selhání demokratických médií během Havlem proslaveného „humanitárního bombardování“. Nikde v médiích neproběhla kritická zpráva o tom, jaké důsledky tato intervence přinesla. Nikdo v sále tuto narážku na vytěsněnou minulost nečekal. Všichni si v duchu říkali, jak se jen někdo může opovážit zmínit toto téma. Očividně je to téma stále ožehavé a nevyřešené. Jak se ale může někdo, kdo sám nesplňuje kritéria svobody slova, opovažovat ta samá kritéria diktovat a moralizovat jimi „nedemokratické“ země? Proč nikdo nezmínil fungování médií v západních zemích?

Fórum si klade jen jednu zásadní otázku: „Jak šířit humanitu?“ Jen zpřesněme formulaci: jak šířit humanitu za předpokladu, že nebereme na zřetel, jak my sami nejenže neuchopitelných výšin humanity nedosahujeme, ale dokonce před námi leží celá řada konkrétních příkladů, které svědčí o tom, jak se naše společnosti humanitě zpronevěřily.

Všichni – nejen ti na Fóru 2000 – se shodují, že je nutno bránit demokracii a svobodu. Kdo se vůbec opovažuje být proti. Ani my se neopovažujeme. Jen se ptáme, jakou že to volíme metodu k obraně demokracie. Případně upozorňujeme, jaké jsou příčiny nehumánního způsobu tzv. obrany demokracie. Onou příčinou je samotný pojem demokracie, který se dnes rozpadá, protože je bytostně spjat s ideologií liberálního kapitalismu. Pokud skutečně chtějí čestní liberálové, kteří se Fóra účastnili, řešit problém demokracie, musí se svého liberalismu – který dnes není schopen klást si zásadní otázky – zříct.

 

Tomáš Korda

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •