Neoliberální paradigma má jedno dogma – trh je potřeba za každou cenu zbavit veškerých regulací a kontrol, neboť je to právě „neviditelná ruka trhu“, která dokáže vyřešit společenské kontradikce lépe než jakékoli institucionální zásahy. Kauza pančovaného alkoholu toto dogma opakovaně vyvrací.
Tyto zásahy – regulace a kontroly trhu – prý omezují přirozenou (podnikatelskou) „svobodu“ a zavánějí „totalitárními“ praktikami. Personifikovaný trh („neviditelná ruka“) vystupuje v neoliberálním světonázoru jako samospasitelný a univerzální princip, který lidem umožňuje svobodný rozvoj a garantuje štěstí v jejich životech. Trh je absolutní bytost, je všemohoucí. Záleží na jeho náladě, od níž se odvíjí vše pozemské a smrtelné, a proto si jej musíme v chrámech jeho jménu zasvěcených – bankovních institucích a burzovních palácích – neustále předcházet, jinak na nás sešle pohromu (krizi). To, že se dnes vyskytují určité negativní „zanedbatelné“ jevy, jako třeba nárůst nezaměstnanosti nebo klesající míra zisku, je zapříčiněno naší hloupostí a drzostí, že si dovolujeme něco tak geniálního jako je Trh podrobovat sebemenší kontrole, hlásají tržní fundamentalisté (u nás typicky Václav Klaus). Vždyť stačí Trh úplně oprostit od sebemenšího dozoru a rázem všechny neduhy vyřeší ona posvátná ruka. Naivní a zaslepená víra těchto fundamentalistických apologetů kapitalismu se ukazuje tím více absurdnější, čím jasněji se vykreslují příčiny současné krize. Ta mimo jiné ukázala, že úměrně s volností trhu rostou rovněž jeho sebedestruktivní vlastnosti. Tržní fundamentalisté vytěsnili zjevný fakt – pokud zrušíme veškeré kontrolní mechanismy, trh se sám zničí. Toto tvrzení můžeme podepřít poukázáním na finanční krizi v USA, která v roce 2008 rozpoutala krizi globální, trvající dodnes. Americké banky musel zachránit stát investicí ve výši zhruba 700 miliard dolarů z veřejných zdrojů. Pokud by se postupovalo podle zákona volného trhu, tedy bez zásahů státu, banky by zkrachovaly a světová ekonomika by se zhroutila.
Podívejme se nyní na aktuální problém metanolové kauzy, který se sice vůči výše zmiňovanému příkladu může jevit jako marginální, pro naše občany však přináší vážná rizika nemající v naší zemi obdoby. Přes dvacet lidí muselo zemřít následkem požití nekvalitního alkoholu vyrobeného na černém trhu. Zcela podle principu nabídky a poptávky se řídí i výroba a distribuce nelegálního alkoholu. Výrobce takového typu zboží, na základě snahy získat co největší zisk, kalkuluje se snížením výrobních nákladů na minimum. Logicky se do této rovnice započítávají i možné důsledky plynoucí z nelegální činnosti. Pokud jsou podmínky, ve kterých se podnikatel vyskytuje, natolik shovívavé, že umožňují míru těchto důsledků snížit na minimum, dle tržní logiky se takovému obchodníkovi vyplatí generovat zisk nelegálně. A pravicové neoliberální strany skutečně takové podmínky svými zákony, které vyvěrají z víry v samospasitelnost trhu, vytvářejí.
V tomto případě to byl konkrétně bývalý ministr spravedlnosti Pospíšil (ODS), který se zasloužil o rekvalifikování výroby a distribuce pančovaného alkoholu z trestného činu na přestupek (viz pořad Hyde park z 18. 9. 2012 v archivu ČT). Nutno však zdůraznit, že to byla již iniciativa vlády Mirka Topolánka, která snižovala finanční prostředky orgánům majícím pravomoc kontrolovat výrobu a distribuci alkoholu. Již tehdy se ozývaly hlasy, které upozorňovaly na vznik příhodného prostředí pro bujení zmíněných oblastí černého trhu spojeného s těmito tendencemi. Stručně řečeno, tam, kde stát polevil v kontrole trhu, nastoupilo nelegální obchodování a s ním spojené nebezpečí pro konzumenty.
V současné situaci se ono nebezpečí naplnilo a vznikla katastrofa metanolových otrav. Naše neoliberální vláda je v takovém případě nucena pod tlakem veřejnosti posílit složky, které musejí vzniklou situaci řešit (od policie přes celní správu až po obchodní inspekci), což pochopitelně stojí nemalé peníze z veřejných zdrojů. Zároveň přichází s represivním opatřením, jakým je prohibice, které s sebou jednak nese obrovský příjmový výpadek financí do státního rozpočtu (nemožnost výběru spotřební daně), dále poškozuje legální výrobce i distributory, v neposlední řadě pak omezuje životy samotných občanů. Zřeknutí se kontroly nad trhem odůvodněné neoliberálními klišé („svoboda“ obchodování, „škodlivost“ zasahování státu do tržních principů) vede nikoli k „tržní prosperitě“, nýbrž k jeho naprostému selhání, a tudíž k nezbytnosti přímé a výrazné státní represe, která však přichází pět minut po dvanácté, neboť otráveným již nikdo život nevrátí ani sebetvrdším státním zásahem.
Na spojitost mezi neoliberálním vládnutím a metanolovou katastrofou upozornil dokonce i francouzský deník Le Monde, který uvedl jako hlavní příčinu právě škrty v rozpočtu, které drasticky omezily personál inspekčních služeb.
Oba výše zmíněné příklady (globální a lokální) berme jako výstrahu i ponaučení. Pokud přitakáme neoliberálnímu dogmatu a zrušíme kontrolu nad trhem, řešení následků jeho sebezničující tendence pak budou nejen nepoměrně nákladnější, než kdyby byl státem průběžně kontrolován a regulován, ale především bude s těmito řešeními spojeno radikální omezení svobody občanů. Co je však nejhorší, budou ohroženy i jejich životy. Těžko si ale představit, že by si toto tržní fundamentalisté připustili, neboť jejich postoje se zakládají na slepé víře, nikoli na rozumu. Nepřesvědčí je ani sebevětší počet zmařených lidských životů.
Dominik Forman
Článek původně vyšel v říjnové Solidaritě roku 2012