Dne 14. 10. 2012 vystoupila Karolina Peake ve zprávách na ČT 24. Svým projevem „vzdělala“ diváky, kteří ještě nevědí, jak funguje demokracie. Svou přednášku o charakteru demokracie načasovala přesně – vystoupila den po krajských a senátních volbách. V těchto demokratických volbách zcela zřetelně propadla vládní koalice „rozpočtové disciplíny“ a ekonomických reforem.
Sám prezident Klaus výsledky voleb nijak výrazně nerozebíral, resp. je glosoval slovy více než strohými: není vlastně vůbec co komentovat, výsledky voleb mluví zcela jasně. A právě nyní vstupuje Karolina Peake se svou polemikou. Jako místopředsedkyně vlády se sice neopovažuje přít s prezidentem o to, zda volební debakl je jasný, či nikoli. Vůbec nerozehrává partii „kdo za to může“. Ani ji nenapadne hledat viníka, jak se o to pokusil premiér Nečas. Nevytýká národu jeho duchovní nesvéprávnost v porozumění „nutným reformám“ ani nevyčítá regionálním „komunikátorům“ vlády, že patřičně nevyčistili informační kanály, aby zvěst o správnosti reforem dostal občan ve zřetelné podobě. Ani nezamlžuje volební výsledky jako redaktor Tabery či ministr Heger, kteří oba do kauzálního vztahu mezi vládními reformami a volebním debaklem zavádějí skrytou proměnou – korupci. Zkrátka paní Peake nemlží, mluví zřetelně a svými slovy neskrytě dává najevo, že povahu odpovědi, kterou vláda ve volbách dostala na svůj reformní dopis adresovaný občanům, nezpůsobila ani chyba na straně poštovního doručovatele, ani negramotnost adresáta. Odpověď je jasná.
Popravdě až zde vystupuje na odiv politický „kumšt“ paní Peake. Její dialektický veletoč nechává tušit, jakých rozměrů nabude dění, ke kterému se schyluje ve světovém měřítku. Její odpověď, že výsledek voleb je jasný, není tak jasná, jak se může demokraticky nevzdělanému občanu zdát. Naivně demokraticky smýšlející občan, jakým je bezpochyby i prezident Klaus, si za slovem „jasný“ ihned představí, že vláda sebekriticky přehodnotí svou dosavadní politiku, že popřípadě i gentlemansky nabídne předčasné volby a že minimálně pozastaví plánované reformy. Slovo „jasný“ má však u paní Peake opačný význam. Přesně to samé, co by bylo pro naivního občana důvodem k sebekritice, vnímá paní Peake jako důvod pro neochvějné setrvání vlády u moci. Vždyť by se rudo-oranžový populismus dostal k moci – a tomu musí vláda zabránit. Důvod k přehodnocení vlastních hodnot je i důvodem pro zatvrzelou umíněnost trvat na svých hodnotách. To, co rozhoduje, je interpretace.
Provinční dialektická lekce paní Peake má mnoho paralel, a to i v rozsahu přímo světovém. Vzpomeňme na teroristický útok z 11. září. Teroristická „zpráva“ mluví jasnou řečí. Způsob vyjádření nenávisti vůči americké zahraniční politice měl tak násilný charakter a takový počet obětí, že již nešlo relativizovat závažnost události. Bylo naprosto nepřípustné svalovat vinu na vnější faktory – na dlouhodobě špatnou komunikaci americké zahraniční politiky či na negramotnost jejího adresáta. Odpověď adresáta na politiku USA byla více než jasná. To podstatné – interpretace jasného sdělení – však zůstávalo ještě několik dnů po útoku otevřené a nerozhodnuté. Teprve s Bushovým výkladem útoku nabrala uvadající hegemonie USA nové obrátky. Ale do té chvíle stále existoval prostor pro jinou interpretaci útoků, která by například fundamentálně přehodnotila tehdejší americkou zahraniční politiku. Bush v podstatě útok interpretoval stejným způsobem jako paní Peake výsledky českých voleb: neproběhla žádná sebekritika politiky USA, nýbrž se naopak prohloubila její dogmatická povaha. Oč brutálnější útok, o to fanatičtější obrana amerických hodnot. Oč jasnější volební debakl, o to zatvrzeleji se vláda zasadí o prosazování reforem. Vždyť vláda, abychom parafrázovali paní místopředsedkyni, nemůže v poločase reforem připustit jakoukoli kritiku, neboť by tím dala signál útočící rudo-oranžové frontě, že vláda pochybuje o jistotě svého politické přesvědčení. Čím jasněji se vykreslují kontury levicového populismu, tím sveřepěji se musí vláda držet svého stanoviska.
Přes všechen dogmatismus paní Peake jí musíme přiznat, že prozatím nezbožšťuje mandát vlády. To u bývalého prezidenta Bushe však říci nelze. On zaslechl hlas boží, který jej pověřoval mandátem k tomu, aby bojoval jménem Boha za svobodu Západu. Paní Peake se stále přidržuje demokratického principu, podle kterého mandát vládě uděluje lid. Avšak jen malý krůček, který by byl ovšem „velkým krokem pro lidstvo“, dělí paní Peake od toho, aby povinnost ekonomických reforem neodvozovala z vůle lidu, ale vůle boží. Boží ekonomické nutnosti se musí podřídit každý – od „ufňukaného“ prezidenta, jak Klause nazval odstupující poradce premiéra Roman Joch, po „plačícího“ levičáka. Nikdo není práv odporovat boží moci, jíž je vláda pouhým nástrojem. Nabízí se jediná otázka: co ze svého volebního vítězství odvodí ufňukaný levičák? Co zmůžou slzy proti boží síle ekonomické nutnosti? Levice sama je nucena interpretovat své vítězství. Jinak se tohoto úkolu zhostí paní Peake.
První způsob volební interpretace zní, že vláda zkrátka dělá reformy špatně. Tím ve vztahu k ekonomické nutnosti vlastně tvrdíme, že Bůh svěřil výkon své moci do špatných rukou. Volební výsledky pak interpretujeme jako volbu „lepšího“ nástroje, který na rozdíl od současné vlády bude prosazovat, jak zní motto kampaně ČSSD, „spravedlivé reformy“. Vláda jakožto nástroj vůle ekonomické nutnosti bude reformovat humánním způsobem. Proto je slovo „spravedlivé“ všude psáno kurzívou (jakoby rukou, tedy lidsky), nikoli technokratickým tiskacím písmem. Teoretická svízel této interpretace spočívá v tom, že popírá dokonalost Boha. Bůh přece ze své definice nemůže chybovat, tudíž nemůže udělit mandát špatné vládě. Jediná korektní odpověď na tuto výtku zní, že přece žádná taková boží ekonomická nutnost neexistuje. Argument nutnosti je jen pravičácká demagogie. Pro tuto svou odpověď však doposavad žádná levicová vláda nepředložila důkazy, nýbrž se pouze tvářila, že žádná taková nutnost neexistuje. Pravice má tak nakonec svůj díl „pravdy“, pokud tvrdí, že levice populisticky podvádí voliče, neboť oslňuje voliče svou lidskou vstřícností, aniž by zřetelně prokázala možnost ignorovat Bohem zjevenou ekonomickou nutnost. Pro „levicovou“ populistickou přetvářku se ujalo označení Třetí cesta (Blair, Clinton). Ve všech svých variacích se nyní tato cesta ukazuje jako slepá.
Jen druhá interpretace výsledku voleb může levici vyvést ze slepé uličky. Musí předložit očividný důkaz neexistence boží ekonomické nutnosti a nikoli ji popírat jen svými slovy. Musí ji popřít svými činy. Jak ale činem zrušit něco, čemu pravičák připisuje boží charakteristiky jako nutnost, dokonalost, nedotknutelnost, danost apod. Jedině předložením takové teorie, ve které lid nebude jen poslouchat vládní příkazy, ale zároveň bude vládě přikazovat. Bude tedy stát i na tom místě, na kterém nyní podle vlády prodlévá boží ekonomická nutnost. Taková politika musí lid postavit na dvě místa najednou – lid nebude jen poslouchat vládu, ale bude i vládou poslouchán. Paní Peake nám svou interpretací volebního výsledku sděluje, že tuto teorii (ideu demokracie) současná zastupitelská liberální demokracie nenaplňuje. Vláda sice zřetelně slyší hlas lidu (volby přece dopadly jasně), ale ten se ozývá pouze zezdola, nikoli seshora, odkud vláda naslouchá ekonomické nutnosti, a nikoli vůli lidu. Levice musí vystoupit s teorií, ve které hlas lidu a jeho společenská vůle postupně nahradí ekonomickou nutnost, aby se každá další vláda zpovídala této vůli a nikoli zákonům trhu (fakticky lobbistickým klikám nadnárodních korporací). Jasné vítězství levice ve volbách ještě neznamená vítězství lidu. Aby si lid zajistil vítězství, musí přijmout poznatek paní Peake a zaujmout to místo, ze kterého každá vláda odvozuje svůj mandát.
Tomáš Korda
