Změna počasí

Konec dubna přinesl pozoruhodnou novinku: ministr Drábek už za svoji „reformu“ – ve skutečnosti cílenou destrukci – sociálního systému nesklízí kritiku pouze od ombudsmana nebo nedůvěryhodných „levicových extremistů“; podle deníku Aktuálně.cz dostal Drábek nově vynadáno od vlastních zaměstnanců z úřadu práce.

Stalo se to konkrétně v Litoměřicích a autor překvapivě ostré kritiky má jméno: Ivan Vilím. Ředitelem zmíněného úřadu je již dlouhých 17 let a dle jeho vlastních slov je Drábek prvním ministrem, se kterým se nedá spolupracovat. Klíčové body interpelace, kterou si pan Vilím na ministra nachystal, zní, jako by snad četl dubnové číslo Solidarity: Drábek rozvrátil systém služeb pro nezaměstnané, jeho politika je hanebná, lidé ztrácí důvěru ve stát, což v závěru nahrává fašizoidním skupinám. Odpovědnost prý navíc nenese jen Drábek, ale stejně tak premiér Nečas a potažmo celá jeho vláda.

Pan Vilím v posledních parlamentních volbách volil TOP 09. Proto lze předpokládat, že čtenářem Solidarity není, a lze tedy soudit, že kritiku má takříkajíc „z vlastní hlavy“. Je zřejmé, že se v praxi začíná plnit to, co radikální kritikové vládní politiky důrazně artikulují již nějakou dobu a sociální pracovníci si to začínají – překvapivě jasně – uvědomovat.

Ivan Vilím je odvážný muž. Jistě ví, že i on je potenciálním klientem svých dnešních kolegů. Bylo by s podivem, neměl-li by strach o své místo. Z čeho pramení odvaha tohoto vystřízlivěvšího voliče pravice? Uvědomuje si již také, že je právě jedním z účelů Drábkovy reformy zhoršit podmínky nezaměstnaných tak, aby ti, kteří ještě mají to štěstí být zaměstnanci, dostali strach a přizpůsobili se zhoršujícím pracovním podmínkám? A dal si tento fakt také do souvislosti se snahou omezit právo na stávku? Se zaváděním nucených prací? Co pan Vilím a jeho nespokojení kolegové udělají, stanou-li se terčem represe? A koho budou volit v následujících volbách? Co nám zpráva z Litoměřic prozrazuje o dění v české společnosti?

Přinejmenším to, že z odosobněných hrozeb umístěných do blízké či daleké budoucnosti se stává krutá realita. Reformy dopadají. Druhý příběh je mou osobní zkušeností, v obměnách ho ale zná celá Česká Republika. Jako by byl zosobněním fenoménu závodu ke dnu.

Žena, švadlena, bývalá zaměstnankyně O. P. Prostějov. Sama – bez otce svého dítěte – vychovává dceru, a zatímco oděvní průmysl v celé republice postupně krachuje, střídá firmy, přeskakuje z jedné potápějící se lodi na druhou. Pak podstupuje rekvalifikační kurzy, stálé zaměstnání ale najít nemůže, jde tedy uklízet do obřího nákupního centra. To se – příznačně – nachází v budově bývalé slévárny.

Od loňského října se stará o svoji nemocnou matku. Na práci má náhle ještě méně času, natožpak aby si hledala standardní pracovní poměr. V listopadu si podá žádost o příspěvek na péči, úředníci ale odpovědí až letos v květnu. Omlouvají se, že jich je málo a nestíhají – dokonce paní prosí, aby na ně podala stížnost, že se o problému začne alespoň mluvit. Ve stejné době ji vygeneruje pracovní úřad jako nezaměstnanou, a paní se dozvídá, že od nynějška bude chodit bez nároku na odměnu dvacet hodin týdně zametat chodníky.

Jde o příběh exemplární oběti systému, ve kterém můžete obměnit detaily, rámec ale zůstane neměnný – je to příběh hluboké nespravedlnosti, postupné ztráty jistot a důstojnosti a nakonec ztráty svobody i lidských práv zakotvených v ústavě.

Jak se tento příběh stává častějším a častějším a jak proces znevolňování pracujících přechází do další fáze, stále více lidí si uvědomuje příkrý rozpor mezi realitou a vládní rétorikou svobody, práva a odpovědnosti – o boji proti korupci raději nemluvě. I zmiňovaná dcera si to uvědomuje – asi proto je aktivistkou brněnského ProAltu a iniciativy Brno za svobodné vysoké školy.

Toto vyústění spolu s odvahou Ivana Vilíma a v českém prostředí nevšední intenzitou protivládních protestů naznačují směr, kterým se může česká společnost ubírat. Na samém počátku Týdne neklidu zpívali studenti brněnské divadelní vědy v ulicích roztomile výhružnou parafrázi známé písně Mikiho Volka: „Hořela auta, hořela, / studentka za to seděla, / reformy na ni padaly, / proto ty auta hořely“.

Je zřejmé, že dva roky po nástupu Nečasovy vlády k moci nastává v české společnosti jistá změna počasí – dominantní diskurs se pod tíhou reformního deště mění, a dokážeme-li toho patřičně využít, auta snad ani hořet nemusí.

 

Petr Svěcený

Vyšlo v květnové Solidaritě roku 2012.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •