Ruská revoluce

Při příležitosti 95. výročí Říjnové revoluce přinášíme překlad článku politického teoretika Tonyho Cliffa, který působil v sesterské organizaci Socialistické Solidarity v Británii. Překlad Cliffovy pronikavé kritické analýzy stalinismu – knihy Státní kapitalismus v Rusku – vychází na stránkách Solidarity na pokračování.

Za počátek ruské revoluce můžeme označit oslavu Mezinárodního dne žen 23. února 1917. Následujícího dne začalo v Petrohradu stávkovat 200 tisíc dělníků. Den poté – 25. února – zachvátila město generální stávka a mnoho stávkujících bylo zabito armádou. Po dalších dvou dnech proběhla vzpoura v hlídkových oddílech. Vojáci odmítali střílet na demonstranty a důstojník, který střelbu naplánoval, byl zabit vlastním vojákem. Krátce poté abdikoval car.

Zajímavé je to, že právě jeden den před abdikací cara, byl zformován sovět dělnických zástupců. Vývoj událostí zde významně urychlila živá vzpomínka na sovět z roku 1905. Do tohoto sovětu pak vyslali své zástupce dělníci ze všech továren z okolí.

Revoluce byla zcela spontánní a neplánovaná, jak poznamenává Trocký: „Nikdo, opravdu nikdo, a jsme schopni to doložit všemi dostupnými záznamy, nedokázal předpovědět, že 23. února začne rozhodující tažení proti absolutismu.“

Šukanov, bystrý pozorovatel revoluce, vypovídá, že: „Žádná strana nebyla na velké povstání připravena.“ Oficiální ředitel Okrany, carské tajné policie, uvedl, že revoluce byla zcela spontánním fenoménem, a nikoli výsledkem agitace nějaké politické strany.

Když miliony lidí vstoupily do politického života, byla bolševická strana okrajovou silou, mající po revoluci asi 23 tisíc členů. Svůj první leták vyzývající ke generální stávce nevylepili bolševici dříve než 25. února. Tedy až poté, co začalo stávkovat na 200 tisíc dělníků. Ve volbách do sovětů získali bolševici pouze drobnou menšinu. Z 1500 až 1600 delegátů jich bylo pouze 40, tedy 2,5 %, z řad bolševiků.

Dvojí moc

Vedle prozatímní vlády, vedené knížetem Lvovem, zde byla také vláda sovětů. To znamená, že tu vedle sebe existovala dvojí moc. Takováto situace však nemohla vydržet dlouho. Bylo zřejmé, že jedna z obou vlád musí brzy uvolnit cestu té druhé.

Na počátku sověty Lvovovu vládu podpořily. Na zasedání sovětu 2. března byla schválena rezoluce, vyjadřující, že moc má postupně přecházet do rukou prozatímní vlády čili do rukou buržoazie. Proti hlasovalo pouze 15 zástupců. To znamená, že proti rezoluci nehlasovalo ani všech 40 bolševiků. Většinový tlak 1600 zástupců donutil bolševiky, aby se před prozatímní vládou sklonili.

Strany ovládající sovět – menševici a sociální revolucionáři – zaujímali velmi zmatený postoj. Podporovali sověty, ale zároveň podporovali buržoazní prozatímní vládu. Chtěli mír, ale podporovali válku. Sympatizovali s rolníky a s jejich nároky na půdu, ale podporovali vládu, jež hájila zájmy statkářů.

Revoluce však neumožňuje jít střední cestou. Naopak, revoluce vyžaduje na každou otázku naprosto jednoznačnou odpověď.

Ale i samotní bolševičtí vůdci v Rusku byly velice zmatení. 3. března byla v petrohradském výboru bolševické strany schválena rezoluce, jež hlásala: „Bolševici se nebudou stavět proti prozatímní vládě, pokud budou její aktivity odpovídat zájmům proletariátu a širokých mas.“ Tato věta se dostala i do rezoluce výkonného výboru Petrohradského sovětu, jež se týkala vztahů k prozatímní vládě. Touto rezolucí začala politika částečné podpory prozatímní vládě.

Lenin ve Švýcarsku byl vzteky bez sebe, když si přečetl v Pravdě deklaraci hlásající, že bolševici by rozhodně měli prozatímní vládu podporovat, „dokud bojuje proti reakci a kontrarevoluci“ – zapomínající, že jediným významným agentem kontrarevoluce je v této chvíli prozatímní vláda samotná.

Lenin vyzbrojuje stranu

3. dubna 1917 přijel Lenin do Petrohradu. Bolševická strana tehdy podporovala vítěznou únorovou revoluci. Lenin však pohrdlivě vztyčil hesla „Chléb, mír a půdu“ a „Všechnu moc sovětům“.

Revolucionáři se vždy snaží ovlivňovat masy. Avšak tento proces nikdy není jednostranný. A tak se mínění velké většiny lidí mnohdy promítá do postojů revolucionářů.

Několik dní po svém příjezdu se Lenin setkal s petrohradským výborem bolševické strany. Tam se snažil prosadit své Dubnové teze. Z 16 přítomných členů podpořili Lenina jen dva, třináct jich volilo proti a jeden se zdržel hlasování. Navzdory tomuto nepříznivému začátku si Lenin zakrátko dokázal získat podporu velké části strany, a to v překvapivě krátkém čase.

Stalo se tak jednak díky Leninově důslednosti, ale hlavně díky každodenní zkušenosti milionů obyvatel. Válka stále pokračovala, nadále umíraly tisíce lidí, statkáři tvrdě vykořisťovali rolníky a kapitalisté žili v přepychu, zatímco dělníci trpěli bídou. Stačil zhruba měsíc a Lenin zvítězil nad celou stranou.

V sovětech trvalo prosazení tohoto názoru jen o trochu déle. Začátkem září získali bolševici v Petrohradském sovětu většinu a Trocký se stal jeho předsedou. Ve stejnou dobu zvítězili bolševici v Moskevském sovětu a jeho předsedou se stal bolševik Kameněv. V této chvíli byla již vítězná Říjnová revoluce za dveřmi.

Zatímco únorová revoluce byla zcela spontánní, Říjnová revoluce byla plánovaná. 10. října ústřední výbor bolševické strany deklaroval nutnost provést ozbrojené povstání. Tři dny poté si ozbrojené sekce Petrohradského sovětu odhlasovaly předání všech vojenských pravomocí z rukou dosavadního velitelství do rukou vojenského revolučního výboru vedeného Trockým.

Rozhodnutí provést ozbrojené povstání potvrdilo 16. října rozrostlé plénum ústředního výboru, výkonný výbor petrohradské komise, organizace vojáků, členové Petrohradského sovětu, odbory, tovární rady, rady petrohradského okresu a železničáři. 20. října se vojenská revoluční komise začala bezprostředně připravovat na povstání. 25. října povstání vypuklo. Trocký si při jeho organizování počínal stejně dobře jako později, když vedl Rudou armádu k vítězství v občanské válce.

Díky skvělému naplánování a provedení revoluce nebyla prolita téměř žádná krev. Mnohem více lidí bylo zabito při únorové revoluci.

Brzy poté, během občanské války, bylo zabito mnoho set tisíc lidí. To však nebylo zaviněno akcí sovětské vlády, nýbrž intervencí vojsk 16 cizích zemí. Obviňovat z toho bolševiky by tedy bylo stejné, jako obviňovat osobu bránící se vrahovi z podněcování násilí.

Vítězná revoluce

Ve 20. století proběhla celá řada proletářských revolucí. Avšak jen jediná z nich – Ruská revoluce roku 1917 – skončila vítězstvím. Všechny ostatní revoluce byly poraženy, neboť nebyly dotaženy do konce. Vždy se tak potvrdila prorocká slova St. Justa z dob Francouzské revoluce: „Dělat revoluci napůl znamená kopat si vlastní hrob.“

Ruská revoluce 1917 byla výjimkou v sérii polovičatých revolucí. Bolševická strana přitom sehrála klíčovou roli v dotažení revoluce do konce.

Rozdíl mezi úspěšnou Říjnovou revolucí 1917 a ostatními dělnickými revolucemi byl v tom, že v prvém případě zde byla masová revoluční strana, schopná efektivně vést lid. Socialisté sice nemohou předurčit moment, kdy nastane revoluční situace, avšak mohou předurčit, že tato situace povede k vítězství proletariátu. A to tak, že vybudují silnou revoluční stranu.

Dělnická třída, a nikoli strana, provádí revoluci. Avšak strana dělnickou třídu vede,“ jak trefně napsal Trocký. „Bez vůdčí organizace se energie mas vytratí jako pára, jež není uzavřena v pístním válci. Nicméně to, co zajišťuje pohyb, není píst nebo válec, ale pára.“

Půda statkářů byla rozdělena rolníkům, továrny byly převedeny do státního vlastnictví a pod dělnickou kontrolu. Utlačované národy získaly právo na sebeurčení a Rusko, jež bylo po staletí trýznitelem menších národů, se stalo federací svobodných a rovných národů.

Po staletí praktikovalo carské Rusko zuřivý antisemitismus. Roku 1881 bylo vykonáno na 500 pogromů proti Židům. Židé nesměli žít v hlavních městech, v Moskvě a Petrohradu, pokud k tomu nedostali zvláštní povolení. Nyní se stal předsedou Petrohradského sovětu Žid Trocký a předsedou Moskevského sovětu Žid Kameněv. Předsedou Sovětské republiky se stal Žid Sverdlov. A když se stal Trocký vůdcem Rudé armády, byl ve funkci předsedy Petrohradského sovětu nahrazen dalším Židem, Zinověvem.

Revoluce byla festivalem utlačovaných. Roku 1917, během prvních měsíců revoluce, mohl výtečný řečník Anatoly Lunacharsky na setkání 30 až 40 tisíc lidí mluvit dvě až tři hodiny o tématech jako William Shakespeare, řecké drama ap. Populace dnešního Londýna je čtyřikrát větší než populace tehdejšího Petrohradu a britští dělníci jsou mnohem vzdělanější, než byli tehdy Rusové. Ale nikde zde nevidíme setkání, jež by se alespoň vzdáleně podobala tomu petrohradskému.

Sovětská vláda zavedla nejpokrokovější legislativu na světě směřující mimo jiné k emancipaci žen, např. právo na rozvod na základě žádosti jednoho partnera a právo jít na potrat (jako první na světě). Stát zaváděl veřejné stravování směřující k osvobození žen od práce v kuchyni, organizoval výchovu dětí ap. Byly také odstraněny všechny zákony proti gayům.

Vedla revoluce nutně ke Stalinovi a gulagům?

Tento argument je používán odpůrci revoluce tak často, že se to mnohým zdá jako samozřejmost. Je to však stejné jako říci: „Atomová bomba spadla na Hirošimu v důsledku platnosti Newtonova gravitačního zákona.“ A opravdu, bez platnosti Newtonova gravitačního zákona by bomba z letadla skutečně nemohla spadnout dolů.

Klíč k pochopení vzestupu Stalina však leží v internacionálním charakteru Ruské revoluce.

Ruská revoluce byla součástí světové revoluce, a nemůže být proto vysvětlena jinak než mezinárodními faktory. Ruská dělnická třída byla malá. Počet dělníků v továrnách, železničních podnicích a dolech tvořil jen 3 miliony z celkové populace 160 milionů lidí. Průmyslová produkce celého Ruska v roce 1917 nebyla větší než v malé Belgii.

Avšak dělnická třída zde byla koncentrována v obrovských výrobních jednotkách. Např. v putilovské strojírenské továrně, tehdy největší továrně na světě, bylo soustředěno 40 tisíc dělníků. To nebyl důsledek samostatného vývoje ruské ekonomiky. Byl to především důsledek investic cizího kapitálu v Rusku.

Úsilí ruských dělníků bylo rovněž utvářeno mezinárodními podmínkami. V Británii, kde vznikla průmyslová výroba již před více než 200 lety, přišli dělníci s požadavkem osmihodinové pracovní doby. V Rusku se stal tento požadavek ústředním během revoluce 1905.

Marxismus rovněž nebyl žádným ruským národním výtvorem. Ani Adam Smith, David Ricardo a Karel Marx nebyli Rusy. Marxismus se objevil v intelektuálním politickém životě Ruska již plně vyzrálý. První díl Kapitálu byl poprvé vydán roku 1867. Ruská edice se objevila šest let poté. Ruština byla prvním jazykem, do kterého byl Kapitál přeložen.

A konečně, poslední impuls pro Ruskou revoluci také přišel ze zahraničí, když německá vojska rozdrtila ruskou armádu.

Lenin a Trocký znovu a znovu varovali, že se sovětský režim zhroutí, pokud se revoluce nerozšíří do zahraničí. A především, nebude-li úspěšná revoluce v Německu. A to je přesně to, co se stalo.

Stalin nebyl dědicem ruské revoluce, ale jejím hrobařem. Již fakt, že nechal povraždit všechny členy bolševického ústředního výboru, kteří přežili revoluci i občanskou válku, to dostatečně demonstruje. Otcem stalinismu není Lenin, ale Noske – vůdce pravého křídla německé sociální demokracie, který byl přímo zodpovědný za vraždu Rosy Luxemburgové, Karla Liebknechta a za porážku německé revoluce.

Bohužel, německá revoluce nebyla ani zdaleka tak dobře zorganizovaná a provedená jako ta ruská. Vzpomínám si na setkání s Heinrichem Brandlerem, vůdcem německé komunistické strany po smrti Rosy Luxemburgové. Ptal jsem se ho, jak silná byla organizace Rosy Luxemburgové v roce 1918. Řekl, že měla asi 4 tisíce členů, ale většinu z nich netvořili marxisté, ale pacifisté (dle jeho slov). Pro srovnání, bolševici existovali jako strana od roku 1903 a členskou základnu roku 1917 tvořilo 23 600 lidí. A to se jednalo o zemi, kde byla dělnická třída daleko menší než v Německu.

Voda v potoce zůstává čistá, avšak na stojaté hladině se vytvoří kal. Izolace ruské revoluce vedla k byrokratickému kalu na jejím vrcholu. Když Stalin začal konkurovat západnímu imperialismu, musel ho sám napodobit. Jestliže mělo nacistické Německo obrovskou průmyslovou zbrojní mašinerii, Stalin ji chtěl mít také. A byla pouze jedna možnost, jak toho dosáhnout – brutálně vykořisťovat ruské dělníky a rolníky. Proto také vznikly gulagy. Stalinistické Rusko se tak vyvíjelo symetricky k nacistickému Německu. V Rusku, stejně jako v Německu, tak vznikl státní kapitalismus.

 

Tony Cliff

Z angličtiny přeložil Vítězslav Lamač

Článek původně vyšel v listopadové Solidaritě

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •