Maďarský umělec József Szolnoki (* 1971) se na podzim minulého roku představil svou první samostatnou výstavou „Homeopatikus valóság“ v budapešťské galerii zaměřené na současné umění Ernst muzeum.1 Rozsáhlý prostor galerie naplnil téměř dvěma desítkami konceptuálních miniinstalací, v nichž analyzuje maďarské kulturní a nacionální stereotypy a vytváří originální a vtipné juxtapozice objektů kolektivního podvědomí, ideologických fetišů i bizarních sedimentů předrevoluční každodennosti.
Absolvent kolínské Kunsthochschule für Medien se svou tvorbou dotýká mimořádně aktuálního problému maďarského nacionalismu a jeho kořenů. Vernisáž výstavy proběhla 16. září 2011 a vystavena byla díla napříč Szolnokiho tvorbou, již můžeme číst jako brilantní reflexi vzestupu pravicové Maďarské občanské koalice (Fidész), která od května 2010 v čele s Viktorem Orbánem v zemi vládne, a silné opoziční ultrapravicové strany Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbik). Obě strany se podílejí na plíživé totalitarizaci země.
Koncept výstavy, řazení miniinstalací a uspořádání prohlídky připomíná muzeum voskových figurín nebo strašidelný zámek. Celý prostor galerie zaplnil Szolnoki svými readymades, videosmyčkami a anotacemi, přičemž jednotlivá témata nejsou řazena chronologicky, a snad právě proto spolu navzájem tak dobře komunikují. Halucinogenní výlet, který Szolnoki v explikaci označuje jako „paranoia recycling“, „historical re-acting“ či „discourse sedimentology“, balancuje na pomezí distancovaného pozitivistického výzkumu a psychoanalýzy.
Koneckonců sám autor výstavu uvádí slovy: „Složil jsem pionýrský slib ve stejný den, kdy jsem šel poprvé ke svatému přijímání. Nikdy jsem tomu nepřikládal zvláštní význam, až do chvíle, kdy jsem o třicet let později narazil na desku se státním znakem, který byl jednoduchou úpravou nahrazen znakem novým, aktuálním.“ Szolnoki sám sebe označuje jako katolického komunistu. Tento vztah soukromé mytologie svatého přijímání čerstvého pionýra a heraldické stopy, kterou zanechává ve společnosti politická transformace, otevřel autorovi koncept zcela nové kvality.
V podobném duchu se nesou i ostatní práce Szolnokiho, sběratele kuriozit, slepých skvrn na periferii kolektivní paměti: zpracovává téma novodobých komunit, které obdivují dávné Huny, identifikují se s nimi a považují se za jejich potomky; vystavuje mapy dokumentující údajné pangermánské spiknutí či „celonárodní Rorschachův test“, který jako by měl umožnit analýzu míry společného falešného vědomí.2 Prehistorický Magyarosaurus, prezentovaný v dobách Szolnokiho dětství žákům na výukových tabulích jako maďarský unikát, je lokalizován pro lepší porovnání v břiše dinosaura průměrné velikosti. Tuto ilustraci z dob minulého režimu, v Maďarsku notoricky známou, transformuje Szolnoki do podoby samolepky/suvenýru z výstavy, kterou si mohou návštěvníci nalepit na nárazník automobilu. Na zeď galerie situuje přesnou reprodukci klášterní fresky, místní legendy ze Sopronbánfalva, Svatý Michael vítězí nad ďáblem Stalinem z roku 1950, na níž má archandělem přemožený ďábel typický Stalinův knír a výraz. Instalace 60 pivních půllitrů připravených k přípitku je reminiscencí na 150 let trvající zákaz připíjet si cinkáním sklenic, který byl zaveden roku 1848 k uctění památky vojáků zabitých při revoluci, jejichž smrt údajně oslavovali Rakušané hlasitými přípitky, ale i když již stanovená lhůta uběhla, Maďaři se zdráhají přiťuknout si pivem dodnes. Chvíle ticha v maďarském parlamentu 1989 –2010, multiscreen, v němž je divák uvězněn ze čtyř stran smyčkou archivních záznamů strnulých, slavnostně mlčících politiků, děsí bezkrevným opakováním téhož tím spíš, že jde o found footage.
Výměna státních znaků je klíčovým leitmotivem výstavy, který Szolnoki soustavně rozvíjí v několika dalších instalacích: vystavuje reálné venkovní štíty z vesnických škol, školek, radnic, obecních úřadů a pošt, které byly po převratu nahrazeny novými, případně přemalovány. Ve fascinujícím videu Update 56/89 dokumentuje postupné odkrývání sedimentů starých státních znaků, z nichž byly v letech politických transformací, s tím, jak se podoba státního znaku měnila, otloukány staré vrstvy nebo jejich části, aby je vystřídaly vrstvy nové.3 Szolnoki se postupně jako archeolog propracovává od socialistického státního znaku nenáviděného Jánose Kádára přes Kossuthův znak Maďarského povstání Imreho Nagye, socialistický Rákocziho znak, těsně poválečný Kossuthův znak, válečný nacistický znak se šípovými kříži až po předválečný, opět Kossuthův, znak první Maďarské republiky. Štíty, které prošly touto chirurgickou operací zdokumentovanou na videu, autor v galerii reálně vystavil spolu s jakýmsi turistickým generátorem „imaginárního soukromého znaku“ připomínajícím kinetoskop,4 v němž si může každý návštěvník vytvořit ze všech historicky dostupných komponent maďarských národních znaků svůj vlastní, a stává se tak tvůrcem určujícím podobu státního symbolu. Lze tak kombinovat znak jižního pohraničního vojvodství, dvojramenný kříž, zelené trojvrší, pšeničné klasy, rudé hvězdy či strážné anděly v jakkoliv absurdním pořadí a rozmístění. Koneckonců, vyzkoušíme-li si vytvořit několik znaků a sledujeme-li přitom Szolnokiho důkladnou dokumentaci odkrývání sedimentů politických proměn pouhého jednoho století, začneme si nutně klást otázku po představivosti dějin.
Prolínání každodennosti a velké historie demonstruje autor příkladem starého, již použitého a vymydleného kousku mýdla, které máme vždy tendenci lepit na mýdlo nové. Kombinací s expozicí velké národní historie přemalovávaných znaků instalovaných poblíž dosahuje autor dramatické juxtapozice soukromých a společenských dějin a paměti. Přesná rekonstrukce padesát let staré fotografie vchodu do budapešťské galerie Mücsarnok se liší pouze kvalitou obrazu, barvou a absencí Kádárova znaku nade dveřmi. Po převratu byl sejmut a nahrazen decentním a neutrálním motivem mušle v historizujícím stylu. Úhel i velikost záběru jsou zcela totožné, obrovský kamenný monolit z Mücsarnoku, který měl být po převratu schován a zapomenut, ale Szolnoki přináší zpět do galerie a vystavuje jako ready-made.
V kontextu fašizace, k níž Maďarsko pod Orbánovým vedením směřuje, se nabízí otázka, jaká další vrstva vystřídá současný státní znak z roku 1990. A Szolnoki na ní svou prací nabízí možné odpovědi, aniž by to snad přímo zamýšlel. Tak přesná je reflexe kolektivního nevědomí, kterou provádí, přičemž se ani na okamžik neuchyluje k tezovitosti. Výstava „Homeopatikus valóság“ je příkladem mrazivě aktuálního politického umění, které přirozeně vypovídá o společenských změnách, aniž by se na ně konkrétně zaměřovalo. To, že v divácích tento přístup rezonuje, jen potvrzuje, že (nejen) maďarský sen plný halucinací ještě neskončil.
Kateřina Krejčová
1) http://www.mucsarnok.hu
2) http://www.youtube.com/watch?v=DO6YuucMc_U
3) http://www.youtube.com/watch?v=5g8Z5fWBp9o&feature=related
4) Prekinematografický aparát vyvinutý T. A. Edisonem. Film byl sledován individuálně pomocí kukátka.