Následující pasáž z pamětí Václava Holka (1964–1935) dělníka, sociálního demokrata a později vychovatele mládeže, se odehrává v Ústí nad Labem okolo roku 1885, kde autor, tehdy mladý nádeník, žil se svou družkou a pracoval ve zdejších sklárnách a cihelnách. Holkovy Paměti vydalo v minulém roce nakladatelství Svoboda Servis jako jedenáctý svazek edice Socialistický kruh.

Světlo naděje

Když jsem opět jednoho večera zašel ke svému sousedovi, ševci Honsovi, kterého jsem před nedávnem poznal prostřednictvím jeho bratra truhláře a u něhož jsem si nyní nechával dělat boty, přišla řeč i na stávku a noviny. Při této příležitosti jsem samozřejmě nemohl potlačit své nadšení pro Národní listy a chválil jsem je jako nejlepší noviny. Honsa se usmíval, pošilhával po mně zkoumavě a polohlasem pak řekl:

„Jsou však noviny, které píší ještě lépe.“

„Ano? A které?“ vyhrkl jsem a napjatě čekal na ševcovu odpověď.

Ten však dál šil botu a neodpovídal. Já jsem ale nadále naléhal, a pak tedy konečně ještě řekl, že tu teď žádné takové nemá a že ani neví, kde skutečně jsou. To mě však stále ještě neuspokojovalo, naléhal jsem dále a ptal se, kde a u koho bych mohl stůj co stůj takové noviny dostat. Tady jsem byl konečně na stopě dlouho hledaného. Nakonec slíbil, že mi jedno takové číslo obstará. „Ale to ti říkám: před nikým se o tom nesmíš šířit!“ – „Je to snad něco zakázaného?“ zeptal jsem se udiven. „To ne. Ale není třeba, aby o tom každý věděl.“ Honsa dodržel slovo. […]

Byl to časopis o čtyřech stránkách velkého formátu a jmenoval se Duch času, orgán pro zájmy čtvrtého stavu, vycházel jednou za čtrnáct dní a stál čtyřicet krejcarů čtvrtletně. Vycházel v Prostějově a odpovědným redaktorem byl František Hlaváček. Časopis byl redigován pečlivě; přinejmenším mě strhlo hned první číslo natolik, že jsem se rozhodl nebát se žádného nebezpečí a vřadit se mezi „petrolejníky“.

A protože tehdy se ještě neprovozovala parlamentní politika, jak to může dělat dělnictvo dnes, neboť tehdy se parlament sestával jen z příslušníků majetných tříd – dělníci neměli dosud volební právo – a protože tehdy snad z tohoto důvodu byli socialisté zásadně ignorováni a protože tehdy neexistovala téměř žádná politická odborová organizace, objevovaly se v tomto časopise většinou články, které pojednávaly dělnickou otázku z hlediska národohospodářského učení Karla Marxe. Tento list byl jediným socialistickým časopisem, který tehdy v Rakousku vycházel česky. Hned v prvním čísle, které jsem náhodou dostal do rukou, byl například článek, který objasňoval kapitál a proces vykořisťování. Líčilo se v něm, jak kapitál musí vykořisťovat dělníkovu pracovní sílu a jak se musí rapidně rozmnožovat. Velice povzbudivý pak byl závěr, v němž se psalo, že k takovému něčemu nebude moci v budoucím státě dojít, protože tam bude pro všechny občany platit stejná povinnost pracovat a stejné právo na život.

Byl jsem zaražen, ústa téměř dokořán, udiven jsem seděl a neustále jsem se přesvědčoval, kde je to psáno, jak bych svým očím nevěřil. To byl vskutku jiný tón, zcela jiné mínění a názor než v Národních listech! Bylo to samozřejmě nad můj rozum, co jsem tu četl, protože jak by něco takového bylo možné? A přesto, nebylo to nanejvýš spravedlivé, tento požadavek: stejné povinnosti, stejná práva? Ano, tak by to mělo být, tak to bude! Tyto a podobné myšlenky se honily v mé hlavě a stále více jitřily můj cit pro spravedlnost.

Mezitím jsem se usilovně snažil najít někoho, kdo má k dispozici tento časopis a je socialistou, abych se od něj dozvěděl to, co bych tak rád věděl: co je to socialismus. Švec Honsa mi totiž nemohl dostatečně, jak bych si přál, věci vysvětlit, protože, jak jsem viděl, nerozuměl tomu o mnoho víc než já. To jedno číslo časopisu, které mi půjčil, nebylo jeho. A vůbec se mi zdálo, že jeho vlažný souhlas se socialismem byl pro něj jen věcí jeho řemesla. Pro ten jeho obrovský strach, který projevoval vždy, když jsme začali hovořit o socialismu, jsem ho záhy začal považovat za zbabělce. A právě proto jsem považoval za nutné poohlédnout se za někým jiným. Takového muže, jakého jsem hledal a který byl s to mi odpovědět, jsem konečně našel v zedníku Václavu Novotném. Bydlel nedaleko ode mne rovněž v ulici U Jeptišky. Již řadu let se hlásil k socialismu a znal dobře jeho zásady a konečný cíl. Byl abonentem nejstarších dělnických časopisů v Rakousku a měl je pěkně svázané. Byl též spoluzakladatelem řady dělnických vzdělávacích spolků, vesměs takových, které byly zakrátko úředně rozpuštěny. Jeho knihovna svědčila o tom, že je sečtělým člověkem.

Než jsme se rozloučili, poprosil jsem ho, aby mi půjčil něco ke čtení. Okamžitě projevil ochotu, požádal mě, abych chvilku počkal, a vyšel ze dveří. Záhy jsem slyšel šramot nad stropem světnice. To mě poněkud znepokojovalo. Vytušil jsem, že i on má knihy schované a že je teď obezřele vyjímá z úkrytu. V mé hlavě se honily všelijaké myšlenky: policie, domovní prohlídka, soud a vězení. A přesto jsem po těch knihách tak dychtivě toužil! Mé znepokojení rázem zmizelo, když se vrátil do místnosti a předal mi dvě knihy se slovy: „Tato tenčí knížka je almanach, který obsahuje většinou jen vyprávění, jimž lze snadno rozumět. Ale druhá kniha, to je věda, je to „Quintessenz des Sozialismus“, ta se musí studovat, má-li být pochopena. Nespěchejte proto se čtením. Pokud byste něčemu nerozuměl, jsem ochoten vám to vysvětlit.“

Dychtivě jsem se příštího večera vrhl na „Quintessenz des Sozialismus“ a nechal almanach stranou, protože mě neodolatelně hnala zvědavost konečně se dozvědět něco správného o socialismu. První stránky jsem četl po pořádku, ale připadalo mi to, jako bych tápal ve tmě a nevěděl vůbec, co jsem četl. Má necvičená hlava nebyla schopna přijmout a strávit takové duchovní sousto. Můj čtenářský zápal klesal stále více. Přesto jsem ve čtení nepovolil. Znovu a znovu jsem nutil líný mozek k novému pokusu, až jsem přečetl poslední stránku. Pak jsem začal opět od začátku, ale hned jsem zašel za Novotným, abych mu přiznal svou neschopnost. Začal se mnou o knize diskutovat a vysvětlil mi, co mi bylo nejasného. Když jsem přečetl knihu podruhé, začal jsem ji číst potřetí, a tu jsem zpozoroval, že mi z ní v hlavě zůstává stále více. Tu knihu bych určitě mrzutě odložil, kdyby mi Novotný nepomáhal. S almanachem a s dalšími knihami, které jsem si od něj půjčoval, to bylo hned od začátku snazší. Jednak proto, že byly psány populárněji, jednak proto, že už se můj líný mozek poněkud rozcvičil.

U každé další knihy, kterou mi Novotný půjčoval, si počínal jako poprvé: vždy zmizel na určitou dobu z místnosti a lomozil na půdě. Co tam dělal, jsem nevěděl a ani jsem se ho nechtěl ptát. Domníval jsem se však, že má knihovnu někde na půdě. Správně. Později, když jsme se znali už delší dobu a on nabyl přesvědčení, že mi vskutku může důvěřovat, mi řekl, že má knihy schované na půdě pod podlahou. Vedle tohoto hlavního úkrytu měl ještě jeden ve světnici, kde uschovával brožury nebo časopisy, aby nemusel pokaždé lézt po žebříku na půdu. Tento úkryt vybudoval u kamen pod truhlíkem na uhlí, a to tak, že v těchto místech poněkud vyhloubil podlahu. Tak jsem to udělal i já, když jsem si později sám postupně opatřil knihy anebo když jsem vypůjčené knihy nechtěl nechat přes den volně ležet v místnosti. Můj úkryt však nebyl tak výhodný jako u Novotného. Nad mým bytem na půdě nebyla podlaha a tak mi nezbývalo nic jiného, než zastrkávat knihy do těsného prostoru mezi střechou a půdou. Tento úkryt byl značně nepohodlný, protože jsem musel pokaždé, když jsem chtěl knihy vyjmout nebo uschovat, ležet dlouho na břiše v prachu, abych dosáhl rukou pod střechu. Mnohdy mi knihy, které jsem měl zabalené jednotlivě v novinovém papíru, spadly daleko dolů, takže jsem si musel pomáhat pohrabáčem. Nejhorší to však bylo, když jsem se z tohoto bytu stěhoval. Tehdy jsem některé knihy nevytáhl ani pomocí pohrabáče a musel jsem je tam nechat. Tak tam, v Antonínské ulici číslo sedm, jsou možná dodnes.

Ostatní přívrženci strany, s kterými jsem se seznámil později, to dělali všichni stejně jako my. Šlo o to, že ačkoliv knihy nebyly zakázány, byl každý, u něhož se takové knihy nalezly, zatčen z důvodu tajného spolčování. A proto byl každý z nás velice opatrný, aby se nic nedostalo do rukou policie. Po večerech byly knihy vyjmuty z úkrytů, čteny a pak opět schovány.

Postupně jsem byl i já uveden do řad osvědčených soudruhů a socialistů. Včetně Novotného nás bylo devět: Řeřicha, Beran, Dušek, Kulič, Fiala, Kolář, Krutak a Nejedlý. To byli všichni, které jsem tu v Ústí poznal a kteří po dlouhou dobu tvořili celou socialistickou stranu v tomto městě. Všichni jsme byli Češi až na Krutaka, ten byl Němec, ale i on uměl dobře česky. Z německé strany mi byli jmenováni jako socialisté jen oba Liebichové, otec a syn, s nimiž jsem se seznámil až později, protože se v té době drželi zpátky. Patrně se báli, že přijdou o práci. A starý Liebich počítal s penzí, jelikož už dlouhá léta pracoval v chemičce.

Scházeli jsme se obvykle v „Neptunu“, jehož hostinský byl Čech a kde se setkávali jen Češi a svou spolkovou místnost tam měl i mladočeský spolek Beseda. Tam jsme se cítili bezpečněji než kde jinde, protože tento hostinec neměl dobrou pověst mezi šosáky ani v úřadech, a proto ho též málo navštěvovala policie či jiní špióni. Tam se debatovalo jako doma o hospodářských a politických otázkách. Někdy došlo i ke střetnutí s mladočechy, protože náš socialismus se neshodoval s jejich „českým státním právem“. Taková debata, to bylo něco pro Novotného, protože byl dobrý debatér, věděl víc než my všichni ostatní a dovedl protivníky pořádně usadit.

Novotný byl vůbec ze všech v každém směru nejzralejší, obhajoval své principy velice přísně a důsledně. Byl sice velmi opatrný, ale nikdy neměl strach, agitoval kdykoli to bylo možné, aby získal nové přívržence. Všude otevřeně a čestně obhajoval svou věc, když ji někdo chtěl zpochybnit. Pak neměl žádné ohledy. Ať to byl kdokoli, vysvětlil mu své stanovisko důkladně, mužně a jasně. Stejně tak vyžadoval tutéž důslednost od každého, kdo se chtěl považovat za skutečného sociálního demokrata. Kdo se projevil dvojznačně, smýšlel jinak, než jednal, nebyl podle jeho názoru dobrým socialistou. To odporovalo nové ideji, která vyžadovala pouze ryzí smýšlení.

Zásluhou toho všeho se ze mne stal zuřivý agitátor, ne-li blouznivec. Agitoval jsem všude, kde to jen šlo, na ulici, v hospodě, v továrně, bez ohledu na možné následky. Nadšen pro naši věc jsem věřil, že každý dělník musí snadno pochopit socialistickou myšlenku a že ji musí zastávat, ať už by za to trpěl jakkoli. Vždyť byl vykořisťován zrovna tak jako my všichni. Byl jsem tak zapálen, že jsem doslova každému vnucoval své až dosud získané vědomosti a spisy. Ach, jak jsem se záhy musel zklamat ve svých vášnivých nadějích, že obratem ruky dostanu na svou stranu všechny, s nimiž jsem pracoval a se stýkal! Jedni měli příliš strach, že by tím ztratili práci, a proto nechtěli mít s naší věcí nic společného. Jiní zase namítali, že je všechno zbytečné, že se poměry nikdy nezmění. A pak docházelo mezi námi obvykle k ostrým rozporům. Jestliže ten či onen trval na svém stanovisku a nechtěl se nechat přesvědčit, došla mi trpělivost a vyčetl jsem mu lhostejnost a omezenost, za což jsem já sklidil titul ztřeštěnce. Ano, někdy to došlo tak daleko, že jsem byl v práci dáván k lepšímu, že z toho, co jsem řekl, byl dělán vtip, že jsem byl zesměšňován. Žádný div, když jsem dokonce nenáviděl své vlastní třídní druhy a dokonce jim přál, když se jim tu a tam stalo bezpráví. Zřídkakdy jsem se setkal s někým, kdo by se mnou souhlasil a naši věc schvaloval.

Lúza a její matka se posléze také začaly o mne strachovat a vynakládaly značné úsilí, aby mě odvrátily od věci a od jejích stoupenců, od socialistů. Jejich prosby a slzy nic nepomohly, zůstal jsem pevný a moje odpověď vždy zněla: Nikdy!

 

Redakčně kráceno. Vybral a připravil Stanislav Holubec.