Sedm desetiletí bez Vančury

Jiří Brabec na letošních Dnech antikapitalismu

„Báseň není zjevení, ale dílo těžké a neveliké jako dělnická práce,“ napsal přední literát meziválečného období, který se angažoval v antifašistickém odboji. 1. června letošního roku uplynulo 70 let ode dne, kdy byl nacisty zavražděn na Kobyliské střelnici v Praze.

Závěrem Dnů antikapitalismu 2012 přednášel o Vladislavu Vančurovi Jiří Brabec. Nelze vypočítávat práce tohoto literárního historika a signatáře Charty 77, jehož celoživotní předmět zájmu sahá do dvou století, totiž dvacátého a devatenáctého. Vedle mimořádných literárněhistorických statí, jež často tematizují myšlení o umění, vzpomeňme alespoň Brabcovu pozornost věnovanou Záviši Kalandrovi, vrcholící ve výboru Intelektuál a revoluce, a novější Brabcovy práce vydané v knize Moc literatury a panství ideologie. Přednáška bohužel nemohla být zaznamenána.

Jiří Brabec úvodem situoval Vančurovu dobu v kontextu současného uvažování o literatuře, potažmo umění. Meziválečné období, a to především v souvislosti s nadějemi bolševické revoluce, charakterizuje perspektivnost, vyhlížení budoucího. Reálný socialismus oproti tomu budoval povědomí, že všeho bylo dosaženo, a rovněž ideologie pozdního kapitalismu staví na předpokladu konce dějin, který doprovází bezčasí a eklektismus.

Vančura působí v dotčené sociokulturní situaci zákonitě opozičně: tvorba, v níž pohledu do budoucna odpovídá princip objevu, není v osobě uměleckého individua neprodyšně oddělena od politiky; v tom smyslu neexistuje rozdíl mezi básníkem a revolucionářem. Revolucionizovat slovo rovná se revolucionizování společnosti přinejmenším do té míry, do jaké formováním jazyka formujeme nazírání skutečnosti samé (třeba dodat: tento rozměr, byť stěžejní, v nedávno obnovené diskuzi o angažované poezii chybí pohříchu často). Jedině aktualizací jazyka lze vzdorovat stereotypním kadlubům, do nichž dnes zapadáme.

 

Vladislav Vančura

Umění jest organizace práce. Nemyslíme tedy jenom na devět Múz, nýbrž na všechnu tvořivou činnost. Nejde o neobvyklost, nejde o novotu, nejde o sličnost. Jde o organizaci, ustrojení, zákonnost tvořivé práce. V tomto smyslu dílo jest tvar, a umění není se starati o nic jiného než o úkoly tvárné, o ústrojnost vznikající skutečnosti, jež nakonec nemá hodnot jen etických nebo estetických, nýbrž je matérií i tehdy, zůstává-li básní,“ píše Vančura v Novém umění roku 1924 a pokračuje:

Dělnictví je jedinou chválou a jediným kladem tohoto období, a protože umělecké dílo doposud je nejčistším typem díla, tyto práce […] nemohou než demonstrovati svou starou jednotu. Moderní umělci tvoří řemeslně, jsou dělníci, jsou dělnický odbor a v tomto smyslu především jsou komunisty.“

Literární polemiky, které Vančura vede se svými souputníky (například o význam metafory s Ferdinandem Peroutkou), nejednou předznamenávají debaty na politickém poli. Vizionářský text Proti sekretářům své strany, otištěný roku 1926 (!) v Tvorbě, řadí Vančuru mezi první, kteří rozpoznávají proces vedoucí – řečeno s Trockým – ke stalinskému thermidoru. Roku 1929 již podepisuje společně s dalšími šesti autory otevřený dopis Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům, kriticky reagující na výsledky V. sjezdu KSČ, a svoji signaturu na rozdíl od takového Stanislava Kostky Neumanna nikdy nestáhne.

 

Lukáš Matoška

lukas.matoska@socsol.cz

Článek původně vyšel v červencovém čísle časopisu Solidarita roku 2012.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •