Redakce Solidarity obdržela další svědectví o práci v nadnárodní korporaci. Otiskujeme jej v nezkrácené podobě. Autor zůstává z pochopitelných důvodů v anonymitě.
Po roční mateřské dovolené, na které jsem byl, protože manželka studovala, jsem si začal hledat práci. Jako vyučený prodavač jsem ale neměl zrovna nejlepší vyhlídky. V té době se u nás v menším městě na Moravě zrovna chystal otvírat jeden hobbymarket. Říkal jsem si, že by to mohla být příležitost. Nastoupit hned při otevření, být u toho hned od začátku, mít třeba šanci na postup. Jak jsem se mýlil!
Při pohovoru s ředitelem šlo vše hladce, měl jsem pocit, že jsem udělal dojem. Měl zájem, abych si vybral oddělení, které by mě bavilo, domluvili jsme se, že zaučení, které musím podstoupit v některém z již otevřených marketů, by pro mě bylo nejvýhodnější v Brně, protože tam mám rodinu a zázemí a zaměstnavateli by odpadly i náklady na moje ubytování. Ředitel mě ujistil, že jako s mužem se mnou počítá a že zde mohu udělat kariéru. Ozvou se co nejdříve a ujasní podrobnosti. Že to byl černý humor, to mi došlo až později!
Hurá do Prahy
Přes tři týdny se nic nedělo, už jsem přestával doufat. Ale pak z ničeho nic zazvonil telefon. Přidělen do oddělení, kde se prodávají záclony. Nástup zítra (v sobotu) v Praze na zaškolení, bude to jen na pár dní.
Tak jsem vyjel na školení do Prahy. Nastoupil jsem na market, vyfasoval uniformu a začal ztrácet naději. O žádné školení se nejednalo. V Praze zrovna chyběli zaměstnanci v oddělení, na které se mnou počítali u nás. Nástupní školení šlo rychle. Takže, budete tady ve vlastním zájmu 12 hodin denně. Od 7 do 19. Budeme vám platit 8 hodin. V kuchyňce máte mikrovlnku, pokud si budete chtít uvařit. Penzion, ve kterém máte ubytování, je vzdálen 45 minut cesty, máte tam zaplacené snídaně, vařit se tam nedá. Tady máte mapku. Jak dlouho tady budete, nevím. Jak bude potřeba. A do práce!
Od spolupracovníků jsem se dozvěděl, že mám štěstí, protože ti, co tu byli přede mnou, bydleli někde na ubytovně, ale někdo je tam okradl, a tak nás už šoupli na penzion. Když jsem se snažil zjistit, jak dlouho tady asi budu, abych věděl, jak hospodařit s penězi a prádlem atd., dozvěděl jsem se, že je to různé, někteří tu byli dva měsíce, jiní tři týdny, že prý uvidím.
Asi po 10 dnech, když mně došly peníze, jsem zavolal řediteli našeho marketu, jak tu asi budu dlouho, že si musím nechat poslat peníze (neměl jsem kartu). Odpověděl mi, že ještě tak 14 dní. Povzdechl jsem si a nechal si poslat peníze šekem. Jenže hned druhý den mně ředitel zavolal, že se mám sbalit a jet domů, že nastupuji u nás v marketu. Peníze byly na cestě – adresa penzion. Později jsem si musel vyprosit dovolenou, jet do Prahy do toho penzionu, vyzvednout šek, a zase domů.
Otvíráme hobbymarket
Těšil jsem se domů, třeba to u nás bude lepší. Nebylo. Hned první den jsme měli nástup. Ředitel nám oznámil, že budeme za tři týdny otvírat, a tak se musíme snažit, aby bylo vše perfektní. Máme sice placeno za práci od pondělí do pátku 8 hodin, ale on potřebuje, abychom pracovali od pondělí do neděle aspoň 12 hodin. Nikoho nebude nutit, ale následky si ponese každý sám. Nikdo se neozval!
Práce se proměnila v noční můru. Spousta práce se dělala zbytečně, jeden den se pracovalo na něčem, co se druhý den dělalo znova a jinak, protože se to někomu nelíbilo. Naše vedoucí oddělení se po nás neustále vozila. Ječela na nás a zadávala nám práci způsobem, že nebylo možné ji vykonat. Zároveň probíhala soutěž o největší „vlezdoprdelku“, která se stane její zástupkyní. Šanci máte všichni, tak se snažte. Když jednu neděli (neplacenou) na mě začala vedoucí křičet, že jsem neschopný debil, odešel jsem. „Kam si myslíte, že jdete? Toho budete litovat! Co si o sobě myslíte?“ slyšel jsem za sebou. Když jsem procházel branou a musel projít přes ochranku, která kontrolovala, jestli jsem něco neukradl, neudržel jsem už slzy a rozbrečel se. Už jsem nemohl, byl jsem totálně vyčerpaný, ponížený, podvedený a cítil jsem hroznou beznaděj.
Když jsem v pondělí odevzdával výpověď společně se stížností na chování ředitele i vedoucí, všechno zapřeli, že prý si vymýšlím, že tu nikdo nezůstává déle a nikdo nikoho neponižuje. Nezapomněli mně připomenout, že budu bez práce a co prý se mnou bude. Za měsíc mi přišla výplata. Výplata za tři týdny dvanáctihodinové práce, z toho téměř 14 dní v Praze – 5600 Kč.
Epilog
Nakonec to dopadlo dobře. Po několika týdnech jsem si našel práci, kterou mám rád, kde si mě vedoucí a ostatní váží a já si vážím jich. Kde se cítím jako člověk. Ale jak se dívám na plány současné vlády, mám strach, že můžu rychle o místo přijít. Představa, že bych musel dělat práci v podmínkách jako v onom hobbymarketu, mě naplňuje hrůzou. Nejsme přece lidské zdroje!
