Společně proti škrtům a neoliberalismu

Přesně před měsícem 17. listopadu se v Praze na Václavském náměstí sešlo kolem 25 tisíc lidí, tedy v tento den nejvíce od „sametové revoluce“. Účastníci vyjádřili nesouhlas se současnou politikou a dali najevo, že demokracie podle jejich názoru vypadá jinak.

Demokracie jinak

Koalice odborů a občanských iniciativ Stop vládě použila novou formu protestu: před demonstrací byly na náměstí stany, u kterých mohli zájemci podepisovat petice nebo se informovat. K nejzajímavějším patřil stan Pražské školy alternativ, u kterého si v diskuzích bylo možné vyslechnout názory politologa Ondřeje Císaře nebo ekonomky Ilony Švihlíkové. Iniciativa Za svobodné vysoké školy potom uspořádala stanové debaty s prorektorem Univerzity Karlovy Stanislavem Štechem a s Jérémiem Bédard-Wienem, tiskovým mluvčím québecké studentské asociace, která stála v čele úspěšného hnutí proti zvyšování školného.1 Jmenujme ještě stany ProAltu, Mladých sociálních demokratů, Ne Rasismu! a Ekumenické akademie.

Zmíněný dopolední program narušoval Zdeněk Ponert se svou Skutečnou demokracií (SKDE). V horní polovině náměstí společně se svými příznivci řečnil z ozvučené dodávky, a spolehlivě tak přehlušoval debatéry u stanů. Na žádost pořadatelů byla dodávka odtažena, avšak ani to nestačilo, protože se Ponert přesunul k Národnímu muzeu, kde měl nahlášenou vlastní demonstraci a u kterého měl již připravenou aparaturu. Při pauzách mezi projevy bylo slyšet různé chorály a obviňování odborů ze zaprodanosti vládě. Krom činnosti SKDE po celou dobu k žádnému narušení nedošlo. Vyznění demonstrace poškodili mediálně vděční, avšak málo početní členové Svazu mladých komunistů Československa, příznivci stalinismu.

Stojí za vámi globální revoluce“

V jednu hodinu odpoledne začala hlavní část demonstrace – projevy. Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslav Zavadil promluvil o tom, že by si přál generální stávku, zaměstnanci však mají příliš velký strach. Jérémie Bédard-Wien přednesl silný projev, popsal úspěch québeckého hnutí javorové jaro a represe, jimž muselo zdejší hnutí čelit. Zdůraznil nutnost solidarity mezi různými skupinami obyvatel a to, že musí přesahovat státní hranice. „Řeknu svým soudruhům o úžasné solidaritě českých studentů a pracujících. […] Cokoli uděláte, bude riskantní. Bude to těžké. Ale věřte mi, že za vámi stojí síla a solidarita globální revoluce,“ uzavřel. Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením, promluvil o snaze Nečasova kabinetu rozdělit společnost na zdravé a nemocné, na chudé a bohaté. Ondřej Lánský, mluvčí iniciativy ProAlt, srovnal každodenní realitu před a po sametové revoluci – a našel mnohé podobnosti. Ekonomka Ilona Švihlíková poukázala na vysokou míru korupce a nutnost opatřovat si informace z alternativních zdrojů.

Všichni řečníci akcentovali nutnost větší občanské organizovanosti: samotné protesty nedokáží nic změnit. Taktéž byla z většiny projevů cítit potřeba systémové změny, ne jen úprav parametrů ve stávajícím politicko-ekonomickém systému. Po celou dobu trvání projevů mnoho lidí obcházelo stany a snažilo se zjistit co nejvíce. U nejednoho stanu byla tlačenice a situaci dobře ilustruje případ stánku Socialistické Solidarity, kde nejenže se prodal rekordní počet výtisků Solidarity, ale rozebraly se také teoretické brožury.

Disent: tohle jsme nechtěli

V druhé části programu na Národní třídě vystoupili nejdříve disidenti a signatáři Charty 77. Petr Uhl, který byl politickým vězněm 9 let, uvedl, že lidé, již protestovali proti nespravedlnostem předlistopadového režimu, nebojovali za soudobé pořádky, a ujistil, že roku 1989 o změnu směrem k dnešním poměrům nešlo. Neregulovanou ekonomiku a nezaměstnanost prý nikdo z odpůrců tehdejšího režimu nezamýšlel. Proti tomu Uhl zdůraznil nutnost posilovat toleranci a samosprávné prvky ve společnosti, varoval před antikomunismem a snahou řešit problémy pouze na národní úrovni. Spisovatelka Lenka Procházková zdůraznila neadekvátnost takzvaných církevních restitucí, které byly vládou prosazeny s pomocí hlasu poslance, nepravomocně odsouzeného za korupci. Romský aktivista Štefan Tišer, předseda Strany rovných příležitostí, vyzval přítomné, aby obdobně jako v listopadu 1989 bez ohledu na etnické, rasové a sociální rozdíly nasměrovali hněv správným směrem a bojovali společně proti vládě. Bohužel přímo během Tišerova projevu se ukázalo, jak palčivý jeho apel je – když mluvil o tom, že Romové chtějí práci, někteří demonstranti propukali v hurónský smích. Chceme věřit, že jich byla menšina, nicméně implicitní až explicitní projevy rasismu nelze ignorovat. Závěrem předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Dagmar Žitníková vysvětlila důvody, které vedly její svaz k vyhlášení stávkové pohotovosti: v současnosti hrozí uzavření celé řady zdravotnických zařízení.

Celkově lze hodnotit demonstraci jako úspěšnou. Představila nový formát protestu s velkým množstvím alternativních informací. Účast byla velmi vysoká, uvážíme-li, že odbory neorganizovaly svozy. Shromáždění vévodil alegorický vůz, znázorňující nespravedlivou třídní strukturu dnešního systému, z dílny mladých umělců ze skupiny P. O. L. E. (fotografii vozu přinášíme v tomto čísle). Ač se tentýž den nepoměrně mnoho mediálního prostoru věnovalo několikanásobně menším protestům proti komunistické radní Baborové, je jisté, že kouzlo antikomunismu nezadržitelně slábne. Díky tomu se stále více daří dát sametové revoluci původní obsah a stále více lidí si uvědomuje, že demokracie vypadá jinak.

 

Filip Vidimský

Projevy řečníků z demonstrace „Demokracie vypadá jinak“ na Václavském náměstí a na Národní třídě jsou k dispozici na www.stopvlade.cz

Článek vyšel v prosincové Solidaritě roku 2012

filip.vidimsky@socsol.cz

1 O hnutí québeckých studentů jsme psali opakovaně; v minulém čísle Solidarity vyšel rozhovor s Jérémiem Bédard-Wienem „Za úspěchem hledej organizaci“.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •