Neviditelná ruka trhu, které jsou podřizovány všechny oblasti života, je špinavá od krve. Zatímco obětem minulých totalitních režimů je zasvěceno mnoho pomníků, památník obětem kapitalismu byl donedávna v ČR jen jeden – poblíž obce Řečice ve Žďárských vrších. 25. května multimediální umělkyně Darina Alster v rámci Festivalu performance představila své dílo Pomník obětem kapitalismu, které bylo umístěno v Praze na Václavském náměstí, hned vedle pomníku Jana Palacha. Přinášíme rozhovor s autorkou pomníku Darinou Alster.
Co Tě přivedlo k nápadu vytvořit pomník obětem kapitalismu? Myslela jsi při tom na nějaké konkrétní lidi?
Viděla jsem v Brně na náměstí pomník, který byl věnován obětem komunismu a nacismu. Chyběl mi tam třetí totalitní režim. Trojice neúspěšných totalitních režimů, které naši společnost vedly ke zkáze, je nacismus, komunismus a kapitalismus. Uvědomila jsem si, že tato pietní místa odkazují spíše k historii než k dnešku. Obecně vidím v dnešní společnosti vrcholného kapitalismu panovat převážně smutek a strach než naději, víru či radost, popřípadě pocit smyslu. Všeobecná nedůvěra a ironie. Měli bychom se vrátit k „socialismu s lidskou tváří“, který svobodně vládl naší zemi na sklonku šedesátých let, než byl tento svobodný a kreativní sociální společenský systém potlačen sovětskou invazí v srpnu 1968.
Sbírala jsem články o konkrétních lidech, občanech, kteří za vymoženosti dnešního světa zaplatili životem. Nakonec mne zaskočil případ velmi blízké přítelkyně, která se v důsledku pasti dluhů a exekucí ocitla v patové situaci a sáhla si na život, naštěstí neúspěšně.
Odhalení pomníku nevyvolalo příliš velkou odezvu veřejnosti a navíc pomník už následující den po instalaci zmizel. Nevyvolává to v Tobě pocit marnosti?
Necítím marnost, neb jsem očekávala něco podobného. Šlo o pietní akci a byla jsem si naprosto jistá, že je vlastně jedno, jak dlouho pomník na místě vydrží. Nepochybovala jsem, že pomník musí být skutečný, z pravých materiálů, kamenný a zlacený. Jak říkám – šlo o pietní akt. Při takové události, jako je minuta ticha, se čas rozpadá, přestává hrát roli. Sdílená minuta ticha je bezčasí a bezčasí trvá navěky. Čas jako takový se odehrává v prostoru bezčasí.
Inspirovala mne akce pana Smetany, neb jsem pochopila, jak důležitý je humor a drobná občanská neposlušnost třeba ve formě street artu. Pouliční umění může dělat kdokoli. Osobní protestní akce, které nikomu neuškodí, ale mohou inspirovat ostatní lidi k podobnému uvažování, k vlastním osobním komentářům. Prostor města je sdíleným prostorem všech občanů, co se v něm sděluje je o tom, kdo co někde vytvoří, třeba billboard s tykadélky nebo pozměněný tvar panáčka na semaforu, viz Roman Týc.
V čem vidíš poslání umělce v současné době?
V dnešní době je vlastně umělcem každý člověk, ale ne každý tuto svobodu v sobě objeví. Možnost vyjádřit se kreativním způsobem třeba skrze street art – umění ulice. Posláním řekněme profesionálního umělce je probouzet duši v člověku, jeho kreativitu, cit a morální kredity lidství.
Plánuješ v budoucnosti nějaké další akce protestující proti současnému stavu naší společnosti?
Letos jsem svoji tvorbu zaměřila vyloženě protestním a edukativním směrem. Hodlám se věnovat performancím a street artu. Výtvarné dílo nemá smysl, pokud nenese nějaké konkrétní poselství pro širší (nejen uměleckou) veřejnost. Art is the way of life. Art is the message.
Rozhovor vedl Jiří Ruppert
Článek původně vyšel v červnovém čísle Solidarity roku 2012
