František Dobšík: Odbory se musí otevírat

Předseda školských odborů ČMOS PŠ odpovídá na otázky časopisu Solidarita týkající se platformy Stop vládě, stávkové pohotovosti, situace ve školství a dalších protestů.

 

Českomoravský odborový svaz pracovníků školství je třetím největším svazem a zapojil se do platformy Stop vládě. Od 16. do 21. dubna proběhl Týden protestů, soubor protestních akcí po celé ČR, který vyvrcholil stodvacetitisícovou demonstrací na Václavském nám. v Praze. Jak celé dění hodnotíš?

Určitě pozitivně. Lidí, kteří se zapojili do příprav a projevili aktivitu, bylo nevídaně mnoho. Toto sebeuvědomění považuji za velmi dobrý signál. Je pravda, že reakce vlády byla taková, jakou jsme očekávali: dělají, že je to z klidu nevyvede.

Myslíš si, že demonstrace vládu z klidu vyvedla?

Takové indicie jsou. Vláda bude muset učinit určitá opatření a měla by svá rozhodnutí přehodnotit. Pokud je nepřehodnotí, tím více přileje olej do ohně a nespokojenost s tímto stylem vládnutí se bude mezi občany jen prohlubovat.

Školské odbory se ovšem nezapojily jen do Týdne protestů, podpořily už akci během únorového Týdne neklidu, účastnily se desetitisícové studentské demonstrace proti tzv. reformě terciárního vzdělávání. Co vás k tomu a jmenovitě k podpoře iniciativy Za svobodné vysoké školy (ZSVŠ) vedlo?

V programu našeho odborového svazu je oslovování mladých, hlavně pedagogů a studentů pedagogických fakult i ostatních. A dosud jsme o tom jen mluvili, mluvili, mluvili. Ale teď jsme vnímali, že tito kolegové, kteří patří mezi vysokoškoláky, jsou nějakým způsobem ohroženi z pozic školného alias zápisného nebo dalšího, co se připravilo v rámci tzv. reformy, a že jsou našimi potenciálními nejbližšími spojenci.

Zapojili jste se do přípravy zmíněného Týdne protestů, a to již po boku iniciativy ZSVŠ. Společně jste uspořádali debaty v Praze, Brně, Liberci o roli odborů ve společnosti. Společně jste vydali pokračování protestních novin Neklid. Co pro vás tato spolupráce znamená?

Je to posun. Odbory se nemohou uzavírat samy do sebe, ale měly by být otevřeným seskupením, které nejen konjunkturálně reaguje na aktuální dění ve společnosti, ale vnímá, že se musí otevírat a posilovat prvky občanské společnosti. Krizová doba toto přináší, vnímám to jako výzvu. Kdy, když ne teď, začít se všemi možnými seskupeními komunikovat o tom, jak to má v této zemi vypadat.

Máme nového ministra školství, „nestraníka“, resp. politologa výrazně pravicové orientace. Zhruba třicítka akademiků adresovala novému ministrovi dopis, ve kterém jej vyzývají, aby převzal po Dobešovi štafetu beze změny. A hned úvodem dopisu se bagatelizuje otázka financování školství. Do roku 2014 by školství mělo přijít až o 17 miliard, co by to pro školství znamenalo?

Víceméně destrukci, protože pokud by došlo k propouštění, počty žáků ve třídách by se musely zvyšovat a kvalita vzdělávání vezme za své. To, co by měli znát studenti na vysoké škole, jim střední škola nebude schopna poskytnout. Druhý moment je, že naprosto nebude probíhat rozvoj vzdělávání; co se týče pomůcek, učebnic, všechno bude stagnovat. Možná se to neprojeví hned za vládnutí této vlády, ale určitě za tři čtyři roky. Jestliže jsme konstatovali na základě mezinárodních průzkumů, že čeští žáci se zhoršili, tak dojde k dalšímu úpadku. Školská politika bez peněz se nedá dělat. Vláda by si to měla uvědomit, přestat šetřit v tomto segmentu a naopak hledat zdroje pro financování vzdělávání. Neříkáme ovšem, že se to má vybírat z peněženek rodičů či studentů formou školného nebo zápisného.

Ve vládním prohlášení jsou velmi jasně zaneseny komponenty, které mají vést ke komercionalizaci vzdělávání. A nelze od nového ministra, který byl vybrán Nečasem, očekávat především to, že se lépe a obratněji bude držet vládního imperativu škrtů?

To se nedá vyloučit, nabízí se to. Pro mě komercionalizace rovná se privatizace. A tady sdílíme zkušenosti s odborovými svazy ze zahraničí, že tento komerční tlak je globálního charakteru. Skryté privatizování vzdělávání jako takového existuje, neboť je to jedna z mála veřejných sfér, která privatizací ještě neprošla. Určitě se tomu budeme bránit. Tato vláda, pokud tedy bude vládnout, má dva roky před sebou, přijde-li další vláda, měla by mít silu na to, aby tyto kroky zvrátila. Pro nás jako pro zaměstnance školství není vzdělání byznys. Pracujeme ve veřejné sféře a rozhodně nechceme pracovat v nějaké komerční sféře.

Školské odbory vládě a ministrovi před nedávnem adresovaly dopis, který se týká především podfinancování školského sektoru. Můžeš přiblížit obsah dopisu a říci, zda se vám již dostalo uspokojivé odpovědi?

Jsou tam popsány škrty a jejich dopady na zaměstnance. V letošním roce je to něco kolem 1000 korun pro pedagoga od června v závislosti na tom, jak úsporná opatření ředitel na konkrétní škole nastaví. Pro nepedagogického pracovníka je to řádově 500 až 600 korun. Je to velmi těžký zásah do rodinných rozpočtů. Šetření lidé pocítí nadmíru. Vyzvali jsme členy vlády, aby škrty přehodnotili. Máme zde několik odpovědí s mantrou současné vlády, že nemůže zadlužovat budoucí generace… ale když vláda není ochotna investovat do vzdělávání současné generace, tak výhled pro tuto generaci je tristní. Destrukce může nastat.

Vláda interpretuje „zodpovědnost“ po svém. Před několika měsíci jste vyhlásili stávkovou pohotovost a odůvodnili jste ji tak, že je třeba urychleně změnit školskou politiku a financování školství. Půjdete do stávky, pokud bude vláda pokračovat v politice vyhladovování škol?

Ano, jsme ve stávkové pohotovosti. Školní rok se však blíží ke svému konci, v červnu už všichni myslí na prázdniny. Budeme zvažovat, zda stávku organizovat v tomto období, a to v kontextu platformy Stop vládě. Jako odborový svaz určitě nebudeme stát stranou. Můj osobní názor ale je, že ideální doba pro větší akce nastane na podzim, kdy už budeme znát konkrétní návrh státního rozpočtu. Zatím o škrtech víme z jednoho usnesení vlády. V prvním materiálu ministerstvo financí popisovalo škrty jasně, ve druhém se tomu vyhnulo. Září, říjen je období, kdy se situace může ještě více vyhrotit, kdy si zaměstnanci školství uvědomí, že těmi 500 až 1000 korunami to nekončí, kdy se sociální neklid transformuje v nějakou konkrétní akci.

Jak bys jednou větou popsal atmosféru, která panuje na školách?

Směsice skepse, zklamání z očekávání, že někdo dostane přidáno a ve finále jsou to škrty, což si kolegové určitě nenechají líbit.

Společně s ohlášením stávkové pohotovosti jste avizovali, že spouštíte kampaň, jíž chcete oslovit širokou veřejnost a informovat ji o problematice vzdělávání. Jak daleko v té kampani jste a dovedeš si představit, že byste v ní pokračovali se studentskou iniciativou?

Styčné body jsou financování a potažmo plán drastických škrtů. To, co postihne regionální školství a vysoké školství, bude pro oba segmenty velmi problematické. Z obecných principů nesouhlasíme se školným. Takže těch styčných bodů s iniciativou je více a je to propojeno. Konečně středoškolští studenti a jejich rodiny by měli být informováni o tom, co je jednou čeká na vysokých školách. Pokud bude chtít někdo studovat, bude si muset brát půjčky, ačkoli už teď není vzdělání zadarmo a studium na vysoké škole stojí peníze. A to se prolíná se škrty a s problematikou regionálního školství. Vůle vést kampaň společně může přinést výsledky, veřejnost bude vnímat, že to nejsou jen odbory, které křičí, křičí, křičí, ale že se tady společně snažíme o posun myšlení v přístupu vlády ke vzdělávání.

Co se týče zpoplatňování školství, je záhadou, kde vláda zahraničně bere inspiraci, protože nyní je např. ve Spojených státech otázka zadlužení studentů, kteří nejsou schopni splácet školné, na programu dne. – Cítíte vy jako odbory podporu ze strany veřejnosti a budete dále získávat občany např. pro to, aby živelně podporovali případnou stávku školských odborů?

Určitě, protože vždycky nás staví před bariéru, že si bereme žáky jako rukojmí. To je zploštělý pohled. Jestli se rozhodneme pro nejkrajnější řešení, jakým je stávka, potom by si společnost měla uvědomit, že je to vina vlády, nikoli lidí, kteří použili ten nejzazší prostředek. Budeme-li toto říkat my i studenti, potom je šance, že se tyto informace k velké části veřejnosti dostanou opravdu nezkresleně.

Vaše odbory patří k nejaktivnějším vůbec, zatímco na vysokoškolské půdě angažovanější odborová organizace chybí. O Vysokoškolském odborovém svazu není slyšet ani v posledních měsících, kdy se o terciárním vzdělávání tolik jednalo. Proletarizace akademických pracovníků je fakt, nepředstavuje tedy dnešek příležitost pro aktivní odborovou organizaci i na vysokoškolské půdě?

Je to spřátelený odborový svaz, který by měl fungovat v rámci konfederace jako my. Pokud má někdo pracující na vysoké škole dva tři úvazky, potom vyvíjet ještě odborovou činnost nemusí kapacitně zvládat. Ale na druhou stranu je to výzva a nikdo to za ně neudělá. Je to běh už ne na dlouhou trať, protože ta trať se nám hodně, hodně zkrátila. Akademici by měli hledat cesty, jak se odborově zaktivizovat, protože škrty se jich budou dotýkat. Lidé, kteří učí jako řadoví asistenti na vysokých školách, by se měli ze svého platu slušně uživit. To by měl zajistit stát a ne školy samy, aby vytahovaly peníze od studentů. Snad také v rámci odborového svazu na vysokých školách by se do budoucna v té věci dalo leccos prosadit. Musíme se vzájemně podporovat a sjednocovat, slova jako solidarita dle mého názoru nejsou fráze. Pracovníci celého školství by si škrty rozhodně neměli nechat líbit. Nenechme si to líbit!

 

Rozhovor připravil a otázky kladl Lukáš Matoška.

Plná verze rozhovoru je ke zhlédnutí na www.solidarita.tv

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •