Hnutí Occupy – rok poté

Solidarita č. 59

Časopis Solidarita přišel přesně před rokem s překladem požadavků hnutí Occupy Wall Street a začal pravidelně zpravovat o aktivitách hnutí, které se záhy stalo celoamerickým, potažmo celosvětovým. Zde je k dispozici analýza uplynulého roku „Milníky hnutí Occupy“ z červencového čísla, zatímco tento měsíc jsme připravili původní rozhovory s aktivisty hnutí. První rozhovor se odehrál na samotném dějišti – v Zuccottiho parku na Manhattanu – s profesorem ze City University of New York Stevem Burghardtem a truhlářem z povolání Andrewem Smithem.

 

Co se změnilo od doby, kdy hnutí Occupy vzniklo?

Andrew: Occupy Wall Street urazilo cestu od spontánního protestu k hnutí, které se skládá z organizovaných skupin lidí a ti se zabývají dílčími problémy, soustředí se na určitá témata. Někteří se zaměřují na zdravotnictví, jiní na bydlení nebo studentské půjčky atd. Tematizujeme sice rozdílné problémy, ale všichni poukazujeme na společného jmenovatele – na zločiny Wall Streetu, na finanční kapitál a deregulovaný trh.

Steve:Všechny tyto decentralizované protestní akce jsou v zásadě o dvou věcech. Za prvé, jde o poukazování na důsledky ekonomické nerovnosti a sociální nespravedlnosti. Navíc jsou ve Spojených státech dodnes znevýhodňováni například mladí černoši. A za tím vším stojí nadvláda korporací nad politickými stranami; fakt, že lobbing má přednost před politickými otázkami a že lidé u voleb nevolí v pravém slova smyslu. Za druhé, hnutí Occupy popularizovalo diskuzi o „commons“ (o společném, obecném nebo veřejném). Sdílíme přece společné věci, bydlíme, stravujeme se a učíme společně. Naším úkolem je vydobýt nazpět tu část veřejné sféry, která byla zprivatizována, která je dnes v soukromých rukou.

Hnutí bez pevných struktur a bez hierarchie je třeba svým způsobem neustále znovu vytvářet. Nezapomínejme na to, jak těžko byla v Americe vybojovávána rovná občanská práva – byl to dlouhý proces. Myslím si, že se dnes na počátku takového dlouhodobého procesu skutečně nacházíme.

Zleva: Andrew Smith a Steve Burghardt

Byl jsi jedním z těch, kteří byli zatčeni při vyklízení stanového městečka v Zuccottiho parku1 15. listopadu loňského roku. Jak to probíhalo?

Andrew: Ano, byl jsem zrovna v parku, když jsem byl zatčen. Policie spustila opravdový chaos a hysterii. Asi před třetí hodinou ráno policisté zavřeli všechny okolní ulice, uzavřeli metro a obklíčili park. Používali na nás nejmodernější zbraně, jako například zvuková děla či silné reflektory. Lokálně zde panovalo poloviční stanné právo. S nadsázkou řečeno, newyorská policie je několik let po 11. září šestou největší armádou na světě. Policie po zkušenostech užívá násilných opatření velmi chytře. Hnutí v počátcích totiž proslavil mj. případ dívky, která byla na ulici nevybíravě paralyzována pepřovým sprejem. Policie si nyní dává pozor na podobnou „slávu“. To ovšem neznamená úbytek násilí. Naopak, policisté teď útočí sofistikovaněji – záměrně způsobená zlomenina nemusí být z přímého přenosu vůbec patrná. Mně osobně způsobili sérii pohmožděnin a zničili mi osobní věci v hodnotě několika tisíců dolarů, no a následně jsem byl vězněn. Brutalita newyorské policie je pověstná – před několika lety zastřelili černou ženu jenom pro to, že odcizila auto.

Co plánujete v nadcházejících dnech, na čem teď pracujete?

Andrew: Chystáme například velké shromáždění, což je čtyřdenní událost, jejíž součástí jsou rozdílné tréninky a workshopy. Je to mezinárodní akce, účastní se lidé z různých zemí, diskutuje se nejen celostátní, ale i globální strategie hnutí.

Steve: Jednou měsíčně se na různých místech po Státech koná „Occupy Town Square“ (Okupuj náměstí). Cílem těchto akcí, během nichž je volně k dispozici kritická literatura nebo bezplatné občerstvení, je, aby se další lidé dozvídali, o čem hnutí opravdu je. Teď právě připravujeme protest na Long Islandu u jachet milionářů, onoho 1 % populace, kterým chceme nenásilně připomenout, odkud pochází jejich bohatství a že důsledkem bohatnutí 1 % lidí je další chudnutí 99 % lidí.

Vydáváme a bezplatně šíříme různé tiskoviny. Známější je „Occupy Wall Street Journal“… a teď právě jsme vydali „Metro Occupied“. V tomto vydání vyzýváme lidi, aby se zapojili – „Direct action gets satisfaction“ (Přímá akce se vyplácí), stojí na titulku – dále poukazujeme na neadekvátní chování policie atd. Alternativní média jsou v našem boji naprosto klíčová již od počátku.

Wall Street (foto: Solidarita)

Jaké jsou vaše nejbližší cíle?

Andrew: Dále zapojovat nové lidi a nové místní organizátory. Pokusit se více a pokud možno zřetelněji artikulovat politické požadavky. Lidé právem chtějí znát naši odpověď na otázku, jak má vypadat svět, s nímž bychom byli spokojeni. Hledat konsenzuální odpověď v rámci tak širokého hnutí rozhodně není jednoduché.

Zaměřujeme se na problém tzv. dluhové politiky. Není možné, aby neopodstatněné škrty byly ospravedlňovány domnělým umořováním státního dluhu. Je třeba mluvit o plošném anulování dluhů, a že je to možné, o tom nás přesvědčilo „prominutí“ dluhů v některých zemích třetího světa. Naopak rozhodně prosazujeme škrty ve výdajích na zbrojení a jsme pro progresivní zdanění.

Steve: Na škrty doplácejí nízko- a středněpříjmové skupiny. Systém je stále více nespravedlivý, stále posiluje nejrůznější formy nerovnosti, přičemž miliardáři na zadlužování veřejných rozpočtů a krizi vydělali a dále vydělávají, nebo přinejmenším nenesou odpovědnost. Jak napsal ekonom Paul Krugman v The Economist, v jistém slova smyslu nečelíme 1 % nejbohatších, ale pouhé jedné desetině procenta. Hnutí Occupy musí překonat žargon, jakým mainstreamová média tyto otázky zastírají, a pokusit se o změnu diskurzu… protože řada lidí, která se považuje za 99 %, podporuje pravicovou Tea Party.

Redakčně kráceno. V úplné podobě vyjde na TV Solidarita (www.solidarita.tv). Rozhovor v květnu 2012 vedli a z angličtiny přeložili Kateřina Krejčová a Lukáš Matoška

Článek původně vyšel v říjnové Solidaritě roku 2012

1 Místo, které je dnes v soukromém vlastnictví, se dříve jmenovalo náměstí Svobody, na což aktivisté hojně poukazovali.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •