Po rozhovoru „Stávka nebo bojkot“ se třemi studenty zapojenými do québeckého studentského hnutí jsme vyzpovídali mluvčího studentské asociace CLASSE, která stála v čele úspěšného boje proti neoliberální vládě. Jérémie Bédard-Wien se zúčastní Mezinárodního dne studentů při příležitosti demonstrace „Demokracie vypadá jinak“, kde vystoupí s projevem jako host iniciativy Za svobodné vysoké školy. Vedle toho bude přednášet v Praze a Brně.
Jak bys na úvod představil historii tzv. javorového jara, hnutí, které nastartovali studenti?
Liberální premiér Jean Charest přišel dva roky nazpět s tím, že vláda bude postupně zvyšovat školné. Studenti na to reagovali již v roce 2010, ale masivní hnutí nevznikne ze dne na den, bylo třeba půl druhého roku mobilizovat. Začali jsme s demonstracemi, přímými akcemi, dílčími protesty, blokádami, scházeli se s poslanci, posílali dopisy politikům. Zkrátka dělali jsme vše, co bylo v naší moci, aby byl vládní záměr zmařen. Vláda následně upřesnila, že školné bude navýšeno o 1625 dolarů, na což jsme reagovali jednodenní stávkou. 10. listopadu 2011 se nám podařilo uspořádat první velkou demonstraci, které se zúčastnilo na 30 tisíc lidí. Vzkázali jsme vládě: pokud nestáhnete záměr zvýšit poplatky, půjdeme do generální stávky. Přičemž zde v Québecu mají generální stávky určitou tradici – v minulosti se opakovaně prokázaly jako funkční nástroje. Vždyť historie zdejšího studentského hnutí pamatuje 9 generálních stávek. Uchýlili jsme se tedy jen k prověřené taktice. V době, kdy jsme naše ultimátum zveřejnili, pokračovala vláda v přípravách záměru navýšit školné, začali jsme proto pro stávku mobilizovat. Počátkem února naše práce přinesla své ovoce: uskutečnila se první generální stávka v tomto roce.
Kdo přesně studenty mobilizoval, na základě jaké organizace?
Já pracuji pro CLASSE. Studentské asociace v Québecu jsou organizovány následovně: máme velmi formální struktury jako pléna, exekutivu atd., vedle toho disponujeme neformálními strukturami jako jsou mobilizační komise. A takovou mobilizační komisi zakládá každá lokální skupina. Cílem této komise je informovat o celé řadě otázek, o nichž se na úrovni formální struktur rozhoduje. Po vyhlášení ultimáta vládě ze strany naší studentské asociace bylo úkolem těchto komisí vysvětlovat studentům, o čem, proti čemu a pro jaký účel generální stávka je. Pokud mobilizační komise dělá svou práci dobře, je potom za určitou dobu možné dát pokyn ke generální stávce z pozice pléna.
Jakým způsobem se student stává členem asociace?
Jakmile se uchazeč stane studentem na dané univerzitě, je automaticky členem konkrétní studentské asociace. Když se stanete CEGEP studentem, jste automaticky členem CEGEP buňky. Když se stanete studenem politologie, jste rázem členem organizace politologů. Platíte členské příspěvky, na oplátku máte právo účastnit se všech formálních jednání studentské asociace, plenárních schůzí, participovat na rozhodovacím procesu.
Struktury vašich studentských organizací se tedy příliš neliší od těch odborářských…
Ano, je to unikát v Kanadě, kde studentské organizace jinak mají rozdílné podoby. Strukturální kořeny québeckých studentských asociací pocházejí z 60. a 70. let, kdy se studenti začali organizovat tímto způsobem. Místním buňkám jsou pléna nejvyšší rozhodovací instancí, pléna dávají mandát podřízeným exekutivám. Proces rozhodování je přísně demokratický. Naše politické orientace, ba dokonce i projevy, jsou rozhodovány na půdě plenárních schůzí. Mluvčí nemají prostor vyjadřovat své vlastní názory; o všem rozhodují členové. Dalo by se říci, že studentská asociace představuje přímou demokracii, zatímco parlament představuje stálé méně fungující reprezentativní demokracii.
Vraťme se k otázce hnutí. Začalo jako protest proti zvyšování školného, ale od určitého okamžiku se požadavky hnutí zobecnily na protest proti neoliberální politice, proti škrtům obecně. Rozdílné složky společnosti začaly studenty aktivně podporovat. Jak k tomu došlo?
Naše zájmy se týkaly zvyšování školného, v tom jsme byli přímočaří. Nicméně situaci jsme si analyzovali v širším kontextu. Měli jsme ponětí o tom, že zvyšování poplatků za studium je součástí širšího procesu, jímž je podřizování univerzity chodu korporací, privatizace veřejných služeb atd. V okamžiku, kdy se většina studentů vyslovila pro stávku, o tom ne všichni nutně museli vědět. Každopádně jakmile stávka začala, lidé si souvislosti začali uvědomovat za pochodu. Nakonec většina pochopila, že se jedná o daleko širší bitvu, nejen o boj proti vyššímu školnému. Zároveň většinová společnost dospěla k obdobným závěrům díky stávce. Vláda Jeana Charesta byla nepopulární několik let, ale vůbec poprvé se podařilo nasměrovat vůči ní občanské hnutí takového rozsahu. „Přidej se ke studentům a podpoř je v jejich boji proti zvyšování školného!“ Každému došlo, že pod tímto heslem se skrývá mnohem víc.
Rozhodujícím momentem bylo schválení tzv. speciálního zákona, zákona 78, jímž vláda bezprecedentně omezila právo demonstrovat na určených místech, v okolí univerzit. Vláda tímto opatřením, jímž chtěla studenty pacifikovat, hnutí jen posílila.
Lidé od schválení speciálního zákona začali demonstrovat noc co noc. Scházejí se zcela spontánně každý večer v určitou hodinu podobně jako se Egypťané vraceli na náměstí Tahrír během arabského jara. Velké demonstrace se pak od té doby pravidelně konají 22. den v měsíci.
Vzhledem k tomu, že CLASSE zvláště po schválení speciálního zákona nikdy neposkytovala policii žádné informace ohledně konání protestních akcí, došlo 22. května k projevu největší občanské neposlušnosti v historii Kanady – 300 tisíc lidí demonstrovalo a provolávalo hesla navzdory zákonu č. 78. Byť jsme akci organizovali, bezpečnostní složky se nedozvěděly nic.
Zmiňuješ arabské jaro… jak vnímáš vztah mezi vaším hnutí, hnutím Occupy nebo třeba právě arabským jarem?
Naše způsoby organizace se liší, ale sdílíme totožné cíle. Naše hnutí je jen další manifestací zápasu proti neoliberalismu, proti škrtům, proti úbytku demokracie. Zdá se, že levice se začíná probírat po své historické porážce z 90. let – a bere na sebe podobu sociálních hnutí. Lidem také nezbývá nic jiného, než jít do ulic.
V Québecu je také šokující brutalita, k níž se bezpečnostní složky uchylují…
Ano, zažil jsem na vlastní kůži leccos. Když jsem policejnímu násilí čelil minulý rok poprvé, bylo to traumatizující, teď mám dojem, jako by to bylo na denním pořádku. Několikrát jsem to „schytal“ pepřovým sprejem. Snaží se nás indisponovat na tisíc způsobů. Řadě mých přátel zlámali ruce, nohy. A můj známý přišel o levé oko. V mlze ze slzného plynu, do níž byl policisty zahnán, jej strefil gumový projektil. Ačkoli by se tyto náboje měly používat jen na končetiny, byl zasáhnut do oka. Stal se tak druhým studentem, který od počátku stávky částečně přišel o zrak. Řadu studentů zkušenost s policií radikalizovala, najednou si uvědomili, že si stát udržuje monopol na násilí,a začali být kritičtější vůči systému.
Ve vašem zápasu vás podporují zahraniční studenti a studentské organizace…
Množství podpory, které se nám dostalo, je ohromující a posiluje nás. Některé studentské asociace – jako např. v Mexiku – dokonce následují naši taktiku, především studentskou stávku a způsob její organizace. Tyto vazby se musí přetavit v dlouhodobější spolupráci, ve větší sociální hnutí, které bude operovat proti škrtům a neoliberalismu na nadnárodní úrovni. Co se týče prohlášení solidarity ze strany české iniciativy Za svobodné vysoké školy, vážíme si jej, mám dojem, že bojujeme o totéž.
A co odbory?
Odborově organizovaní zaměstnanci se aktivně účastní našich akcí. Odborové centrály nám tedy nedeklarují podporu jen nominálně. Dokonce nás podpořily i finančně, a to v reakci na schválení tzv. speciálního zákona. Studentské asociaci i jedincům hrozí v důsledku zákona horentní pokuty. Odborové svazy nás proto svými příspěvky ve výši až deset tisíc dolarů zásobují pro případ, že budeme čelit nějakému řízení, CLASSE hájí i své členy, aby tedy nemělo likvidační důsledky. Nicméně odbory samy nemají sílu stávkovat, jsou limitovány. Z místa se hnou jen velmi ztěžka, jsou byrokratické, zorganizovat generální stávku na půdě zaměstnaneckých odborů bude stát ještě mnoho práce. Aktivizace odborů jako takových – to je jeden z našich cílů.
Rozhovor vedli v květnu 2012 v Montrealu Kateřina Krejčová, Lukáš Matoška a Sepehr Samimi, z angličtiny přeložil Lukáš Matoška. Úplný záznam rozhovoru vyjde na www.solidarita.tv
