Jiří Hromada: Čeká nás horký podzim

Jiří Hromada

S prezidentem Herecké asociace a předním gay aktivistou o tom, co hnutí za práva leseb a gayů vybojovalo v ČR a co je stále čeká. O plíživé likvidaci českého divadla, církevních restitucích, egu Václava Klause a nejhorší polistopadové vládě.

Počátkem června uplynulo 6 let od zákonného schválení registrované partnerství. Velmi jste se v té věci angažoval a je to i vaše zásluha. Můžete zrekapitulovat, co se za tu dobu změnilo?

Vždy se mě ptají: bylo registrované partnerství vyvrcholením gay hnutí v ČR? A já odpovídám: nikoli. Byla to jen třešinka na dortu. Pro nás bylo daleko důležitější vysledovat cestu společnosti k akceptaci naší minority. A myslím si, že náš příklad poskytl inspiraci k tomu, jak změnit postoj společnosti k dalším minoritám. Protože každý z nás je příslušníkem nějaké minority. Ať jsou to senioři, tělesně postižení, kdokoli, kdo je trochu jinaký. Co bylo skutečně důležité, a k čemu registrované partnerství pomohlo – také díky zájmu médií – bylo to, že jestliže v roce 1990 pouze 10 % občanů akceptovalo naši jinakost – těch 10 % získali i Romové –, roku 2006, kdy bylo přijato registrované partnerství, už to bylo 75 % občanů. Těch 6 dalších let, díky tomu, že registrované partnerství vstoupilo v praxi a nenaplnilo všechny ty hloupé obavy oponentů, že např. vychováme z mládenců homosexuály, se akceptace minority dostala na 80 %. To považuji za nejdůležitější výsledek celého usilování o legislativní změnu. Mnozí už berou registrované partnerství jako naprosto přirozenou součást naší společnosti, ale na druhou stranu stále málo se ví o tom, co všechno umožňuje.

Celá věc schválením zákona o registrovaném partnerství neskončila, je tady ještě řada úkolů, která nestojí jen před LGBT komunitou. Kupříkladu dosud není možné, aby stejnopohlavní pár adoptoval dítě…

Tady jsme v roce 2006 udělali ústupek, abychom získali potřebné hlasy – pan prezident to pochopitelně vetoval –, a sice ten, že jsme připustili v paragrafu 13, odstavci 2 větu: „Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.“ Přistoupili jsme na tuto formulaci, protože nám bylo zcela jasné, že je to protiústavní moment a že stačí, aby zákon vstoupil v platnost a ti, kteří s tím budou mít problém, podali stížnost k Ústavnímu soudu, a ten to musí zrušit. Pohříchu ale stále čekám na dvojici, která by tohoto kroku chtěla využít. Občan této země může kdykoli požádat o adopci dítěte jako jedinec. Takže je neuvěřitelné, že jej o toto ústavní právo nějaká zákonná norma připravuje.

Chceme se nejprve pokusit, aby dítě matky v registrovaném partnerství, v případě, že se jí něco přihodí, bylo svěřeno do péče partnerce a mohla je vychovávat. Dnes bohužel, přestože spolu partnerky žily třeba 10 let, jde dítě buď k rodičům, nebo do dětského domova. Druhá věc je adopce jako taková, tady je nutné udělat změnu v zákoně. Veřejnost se k adopcím chovala velmi negativně, nicméně oproti někdejším 4 % s nimi dnes souhlasí už 42 % lidí. Posledním momentem je institut pěstounské péče. První gay pár již prolomil bariéru a dostal do péče romského chlapečka.

Předchůdce Herecké asociace

V srpnu nás čeká další Prague Pride. Konzervativní iniciativa D.O.S.T. už se nechala slyšet, že uspořádá akci proti „homosexualismu“, což je inspirace výrokem Václava Klause. Co o tom soudíte?

Jsou to menšinové názory, ale média žijí z konfliktu, tak jim dávají velký prostor. S tím musíme počítat. Pamatuji si, že před takovými deseti patnácti lety, kdy jsem začal veřejně obhajovat rovnoprávnost minorit, mi jeden můj známý řekl: Jiří, víš co, nebuď tak aktivní. Nech je mluvit. Oni se znemožní sami svou agresivitou, nesnášenlivostí, nabubřelostí. A opravdu. Čím víc ti Tollnerové a další z KDU-ČSL proti nám vytahovali z klobouku nechutné karty, tím víc nám rostlo procento akceptace. Já se usmívám nad D.O.S.T. a počkám si, až jich lidé budou mít dost. Oni nepřichází s ničím konstruktivním – a pak je gay pride, oslava lidské hrdosti, oslava krásy toho, že svět není černobílý, a oni proti tomu nenávistně vystoupí.

Já chápu Václava Klause, který má sám se sebou problém, protože je nenávistný, on to špatně analyzoval, myslel si, že tato jinakost nebude mít v této zemi nikdy žádnou platformu a svobody. A najednou zjišťuje, že ano. On je v žaláři svého vlastního já na Hradě, které je bohužel malinké, ubohé a nesvobodné. Tak já mu rozumím, že musí hledat všechny ty -ismy, aby si to sám sobě vysvětlil. Ale to je jeho problém, ne náš. Průvod projde svobodně, D.O.S.T. ať si dělá, co chce, katoličtí mladí, zastánci tzv. pravé rodiny, ať si dělají, co chtějí, náckové, ať si vykřikují, co chtějí. Tahle země není hloupá a sama si najde pravdu.

Nejkrásnějším prvkem loňského průvodu byla maminka s malým transparentem, na kterém stálo „můj syn není deviant“. [Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Petr Hájek na adresu účastníků minulého ročníku Prague Pride uvedl, že se jedná o devianty.] No tak ať se pan prezident zamyslí nad významem slov deviantismus, prezidentismus, ale ať nás nechá v pokoji žít.

Zastavme se dále u otázky financování kultury. Dnes se na kulturu vyčleňuje 8,4 miliardy, zatímco v letech 2013-2015 by to dle nedávno zveřejněných vyhlídek ministerstva kultury mělo být pouhých 6,5 miliardy korun. Ministryni Hanákové jste adresovali varovný dopis, v němž společně s dalšími odborovými organizacemi činnými v kultuře požadujete, aby se na kulturu z rozpočtu vyčleňovalo ono pověstné 1 %. Jak se tato věc vyvíjí?

Je to ostudné, v zemích Evropské unie si kultury považují. Vědí totiž, že to nejsou žádné dotace na kulturu, ale že to jsou investice, které se vracejí v duchovní kvalitě národa a ve vztahu občanů k zemi, ve které žijí. Ale pro neviditelnou ruku trhu jsou tohle jen fráze, které absolutně nevnímá. Trpké je, že před volbami slibuje každá strana ono 1 % na kulturu, ale nikdy k tomu nedojde. Naopak dochází ke snižování. Letos šlo na živou kulturu jen 70 % oproti loňskému roku, v příštím roce se to dál a dál bude snižovat, až ministerstvo kultury nakonec bude financovat jen svoje příspěvkové organizace a samo sebe. Pak už nezbyde vůbec nic.

Zatímco když se podíváte na to, kde by se dalo ušetřit, a vidíte, že 1,2 miliardy korun jde na platy kněžích, zůstává vám rozum stát, protože všechny církve jsou občanskými sdruženími. Tak proč všechna ostatní sdružení musí složitě žádat o každou korunu a složitě vyúčtovávat?

Foto: Kateřina Krejčová

Jak dopadá neustálé zužování kulturního rozpočtu konkrétně na herce?

Divadla v ČR se dostala do situace, kdy to na jednu stranu vypadá dobře. Vymanila se z gesce státu, centrálního řízení a naprostá většina oblastních divadel je zřizována městy, někde kraji. Situace divadla se tedy odvíjí od situace v regionu. Pokud je region bohatý, pokud má aktuální místní reprezentace kulturu ráda, divadlo prosperuje. Nicméně nepředstavujme si, že jsou herci milionáři, kteří nevědí co s penězi. Možná v Praze se dá vydělat na filmu, dabingu a podobně, ale to neznamená, že by tomu tak bylo po celé republice. Naopak. Objel jsem všechna divadla a zjistil jsem, že průměrný plat je 20 tisíc hrubého. A dál už herec nemá nic, musí denně zkoušet, denně hrát a zároveň se neustále snižuje obsazení souborů. Např. v Šumperku je desetičlenný herecký soubor, který odvádí celosezonní práci, a pan ředitel jim potom 30. června řekne: běžte na pracák, já vás přece nebudu přes prázdniny živit. Ačkoli oni si ty dny mnohokrát nadělali dopředu. Pak jsou soubory, kde mají všichni trvalé smlouvy, 25 tisíc hrubého a jsou celkem spokojení. Protože ať potkáte jakéhokoli herce, byť má i nízký plat, bude mluvit o divadle takovým způsobem, že chápete, jak své povolání miluje a neměnil by.

Další otázka je, jak systémově zabránit tomu, aby nedocházelo k tunelování v kultuře. Když se noví radní rozhlédnou, co by se ještě dalo za ty čtyři roky vytunelovat, a zjistí že už nic, tak je zde ještě kultura. To divadlo je krásná budova, ten pozemek je nádherný… co by tam hráli divadlo, může tu být herna nebo veřejný dům. Bohužel vyskytuje se také tendence, že se z divadel stávají s.r.o. – a rozbíjí se tradiční divadelní síť v ČR. A to už ani nemluvím o dalších záležitostech ve filmu, televizi apod. Nicméně vidím jediné řešení, a sice že Herecká asociace prosadí zákon o divadle, zrušený Klausem toku 1995, který stanoví mantinely, aby divadlo v ČR působilo a nezahynulo.

Jakým způsobem mohou herci, kteří jsou organizováni v Herecké asociaci, ale i mimo ni, protestovat proti zhoršující se situaci v divadlech?

V tom směru jsme na tom poměrně složitě. Spektrum herců… to je od ultraleva až do ultraprava, a sjednotit je v nějakém názoru, podpoře, demonstraci opravdu není jednoduché. Na druhou stranu herci jsou zrcadlem doby, jak říká Shakespeare, jsou velmi citliví na to, když se ve společnosti něco skutečně hroutí a není síly, která by např. donutila vládu k zodpovědnosti – a její jedinou povinností po tom po všem, co způsobila, je odejít.

Z divadel můžeme hovořit už jen výkladem her, současnými hrami… vím z vlastní zkušenosti, jaký to má dosah. Dodává to divákům odvahu nebo argumentační schopnost, jsou jim odhalována zákoutí špinavé politiky. Takové jsou možnosti herců, kterých využíváme, od nepaměti.

Naznačujete, že herci reflektují, co se ve společnosti děje. Včera vláda ustála hlasování o nedůvěře. Šli by herci do stávky?

Herecká asociace je členem Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS). To se málokdy říkalo nahlas. A já to teď říkám velmi nahlas, protože my jsme profesní odborová organizace a jako taková se zúčastníme všech aktivit, které ČMKOS připraví! Je to naše povinnost členská i morální. Každý z herců a hereček má možnost být v Herecké asociaci. My máme 25 % zastoupení herců z povolání. To je velká síla. O ně se vždycky můžeme opřít, protože mají společný program s námi. Takže pokud bude taková záležitost, kterou musí připravit daleko silnější odborové organizace, herci určitě nezůstanou stranou.

Ze záznamu rozhovoru na TV Solidarita

My jsme vládou přesvědčováni o tom, jak se nedostává prostředků. Škrtání je ministrem financí vydáváno za jakousi přírodní zákonitost. Zároveň ovšem vláda nachází desítky miliard na tzv. církevní restituce. Jak se stavíte k tomuto zákonu?

Už nevím, jak definovat stanovisko nejen umělců, ale celé společnosti, která přirozeně cítí, že se jedná o jeden z dalších tunelů, aby se dle něho vláda zařídila. Je naprosto jednoznačné, že nějaké vyrovnání s církvemi musí nastat, protože není nic žádoucnějšího než odluka církví od státu. Já opravdu dále nechci ze svých daní hradit platy farářů. Tím nesnižuji význam církví, ale mají pro mě význam stejný jako třeba K-centra, která pomáhají drogově závislým, nebo Dům světla, který pomáhá HIV pozitivním, a další podobná občanská sdružení.

Skutečnost, že je návrh, který prošel sněmovnou, jednoznačně výhodný pro církve, nerespektuje historii této země, že v jistém okamžiku církve o majetek přišly a byl jim propůjčen k tomu, aby vykonávaly svou bohulibou činnost, pochopí žák základní školy. A je zde ještě jedna banální otázka. Kde na restituce vezmeme v situaci, kdy vytunelovali zemi a vyházeli z okna miliony na naprosto nepovedené projekty? Věřme, že senát zákon vrátí, ale co pak? Pak bude před volbami, a myslím, že se musíme společně do té věci vehementně opřít.

Herecká asociace také výrazně působí v platformě STOP VLÁDĚ, jež sdružuje odborové svazy, občanská sdružení a iniciativy. V synergii s dalšími odborovými svazy činnými v kultuře, školskými odbory a studentskou iniciativou jste uspořádali tzv. protestní tristening před ministerstvy školství a kultury. Jak hodnotíte proběhlou akci?

První společná akce studentů s herci se odehrála 17. listopadu 1989 a vedla ke svržení režimu. Je naprosto logické, že se dnes znovu setkáváme. Shodou okolností dotčená ministerstva mají od sebe několik desítek metrů. Bylo tedy nasnadě, že tristening uspořádáme společně. Vzdělání souvisí s kulturou přímo úměrně. Myslím, že to nebyla poslední záležitost, kdy jsme byli na jedné platformě, ale čekají nás – bohužel – další akce. A třeba vymyslíme něco ještě důraznějšího. Tohle bylo velmi povedené setkání přesně na té bázi, na níž uvažují mladí s umělci.

Je potřeba velmi důsledně v jednotlivých rezortech znásobovat výtky a jednoznačně říct, že vláda nekoná ani v detailech. A o tom přesně jsou happeningy, malé okupace ministerstev atd. Některé velké odborové svazy to podceňují. Myslí si, že stačí, aby přišla masa. Ale všichni lidé nechodí. My totiž musíme oslovit jednotlivé komunity, aby daly svým dílčím problémům společného jmenovatele a přišly. Myslím si, že nás čeká velmi horký podzim. A mám jedno takové oblíbené motto, které připomínám, když přijde čas: buď tou změnou, kterou chceš uvidět.

 

Redakčně kráceno. Otázky kladl Lukáš Matoška

Celý rozhovor můžete zhlédnout na TV Solidarita.

Rozhovor původně vyšel v srpnové Solidaritě roku 2012.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •