O Sýrii, iluzi socialismu a postoji české levice

Současná debata o konfliktu v Sýrii je plná mýtů, polopravd i lží. Postoj velké části české levice je navíc určen schématem zděděným ještě z dob Studené války. I na to jsme se ptali českého studenta Robina Maialeha, pocházejícího ze Sýrie.

Robine, ty jsi původem Syřan, máš v Sýrii část rodiny a dříve jsi tam i jezdil. Jak bys na základě informací, co máš, popsal tamní situaci? Podle Červeného kříže jde už o občanskou válku, podobně i syrský prezident Bašár al-Asad už mluví o válce…

V první fázi konfliktu se jednalo o povstání, které nemělo ze strany opozice žádný militantní charakter. Zhruba po půl roce od začátku revoluce se začalo vytvářet ozbrojené křídlo, které se ve svých začátcích soustředilo především na obranu měst proti nájezdům vládních milic. V současnosti ozbrojený odpor roste každým dnem a vede guerillovou válku proti vládě. Dá se tedy říci, že Sýrie je v občanské válce, i když za výrazně nerovných podmínek v neprospěch opozice.

Kdo jsou vlastně syrští povstalci? Jsou jednotní ve svých požadavcích, nebo jde o různorodé skupiny, které spojuje jen odpor vůči Asadově režimu?

Syrská společnost je velmi různorodá, což se promítá ani ne tak do požadavků samotných, jako do způsobů, jak jich dosáhnout. Požadavek konce Asadova režimu je univerzální pro celou opozici, někteří ovšem volají po vojenské intervenci, druzí zase požadují zbraně pro FSA [Free Syrian Army, ozbrojené křídlo opozice – pozn. ŠL]. Co se týče povstalců (rozumějme ozbrojené křídlo opozice), ti jsou z velké části dezertéry ze syrské armády, kterým se podařilo zběhnout. Pak jsou zde pochopitelně dobrovolníci z lidu a dohromady tvoří skupinu tzv. „teroristů“. Více jak půl roku demonstrovali tito dobrovolníci s holýma rukama proti tankům, bezvýchodnost situace je ovšem donutila vzít do rukou zbraně. Bohužel, lidé v arabském světě nedosáhnou svého pouhým zvoněním klíčů.

Hodně se mluví i o účasti zahraničních bojovníků. Podobné infiltraci prakticky nelze zamezit – a tím pádem se dá těžko vyvrátit. Takovéto působení je sice mimo podstatu lidové revoluce, nicméně jejich případnou marginální účast nevnímám jako zdiskreditování revoluce. Pokud bychom přistoupili na takovouto logiku, mohli bychom říci, že současný odpor proti české vládě je zdiskreditovaný a nelegitimní, neboť se proti ní staví i například neonacisté. Znamená to tedy, že všichni, kdo jsou v ČR proti vládě, jsou neonacisté? Asi ne, že…

Nejedná se o revoluci nějaké hrstky přivandrovalých bojovníků, ale o boj syrského lidu, kterého se snaží využít různé skupiny. Celé mi to připomíná jednu revoluční písničku, kde se zpívá: „Nazývají nás ‚infiltrátory‘, nazývají nás vandaly, nazývají nás ozbrojenými gangy, nazývají nás saláfistickými extrémisty, nazývají nás mnohým, ale zapomněli nás nazvat Syřany…“

Heslem strany Baas, vládnoucí a de facto jediné strany v Sýrii, je „jednota, svoboda a socialismus“. Jak vypadá jednota, právě teď vidíme. Co svoboda a socialismus? Jak vypadá třeba zdravotnictví, vzdělávací systém…

O svobodě, tím spíše té čistě politické, nemůže být řeč. Sýrie má jeden z největších počtů politických vězňů na světě a každý z nich dennodenně prochází peklem. Tím odpovídám i na otázku týkající se socialismu, který je pro vládnoucí elitu nejlepším PR, jaké si mohla zvolit. Co se týče mých osobních zkušeností, sám jsem na vlastní kůži zažil nefunkčnost zdravotnického systému v Sýrii a nebýt příbuzných lékařů, možná jsi dělal dnešní rozhovor s někým jiným.

O vzdělávacím systému nemám podrobnější informace, vím jen to, že školství je smíšené, tedy privátní a státní. Státní je oficiálně zdarma, problémem však je vysoká korupce a protekce. Sociální zabezpečení neexistuje, a pokud nemáte pracující potomky, z důchodu těžko přežijete.

Prezident Asad, stejně jako většina lidí z vládnoucích kruhů pochází z alavitské menšiny. Proti nim v řadách povstalců stojí hlavně sunnité. Hrozí podle tebe, že se konflikt rozjede podél nábožensko-etnických linií?

To je přesně to, o co Asad usiluje – rozdrobit původní, celospolečenský masivní odpor za politická a sociální práva, do nábožensko-etnické nenávisti. Jsem velmi znepokojen, když někteří členové opozice hrají podle těchto pravidel, ale v zásadě se jedná o výjimky. Syrská revoluce má podporu ve všech regionech, napříč etnickými příslušnostmi a náboženskými vyznáními. Často se mluví o tom, že menšiny, zejména křesťané a alavité, podporují Asada. Popravdě, neznám syrského křesťana, který by Asada podporoval a to si troufám tvrdit, že jich znám o něco více než čeští reportéři zveřejňující podobné nesmysly. Mnozí alavité podporují Asada pouze ze strachu, co nastane, kdyby nějací opoziční zbloudilci přijali jeho etnicko-náboženskou rétoriku. Nicméně i jeden z nejaktivnějších česko-syrských aktivistů, působící v kontrolním výboru Iniciativy pro svobodnou Sýrii, je alavita. Mezi členy této česko-syrské iniciativy najdete Kurdy, drúzy, křesťany, ateisty i sunnity, což jen podtrhuje politický aspekt syrského odporu.

Neodpustím si typickou otázku českých novinářů: co když přijde po Asadovi někdo ještě horší?

To pochopitelně nemůže nikdo vyloučit, ale nelze jen tak Syřanům sdělit: „Umírejte a strádejte, nesnažte se s tím nic dělat, může být ještě hůř!“ Esencí syrské revoluce je právě ta naděje, že jednou bude lépe. Pokud někomu vezmete naději, ztrácí v sobě to poslední lidské dobro a otevírá se nový prostor pro radikalizaci společnosti.

Co Muslimské bratrstvo? Nemáš obavu, že se podobně jako v Egyptě nebo v Libyi dostanou k moci islamisté?

Muslimské bratrstvo nemá v Sýrii tu sílu jako například v Egyptě a je nepravděpodobné, že by se dlouhodoběji etablovalo jako vládnoucí entita. Nicméně situace je velmi zoufalá a jak známo, lidé se z beznaděje mnohdy obracejí k radikálnějším politicko-náboženským formám. Čím déle konflikt potrvá, tím větší bude suma zoufalství, jež je v důsledku úměrná pravděpodobnosti úspěchu radikálů.

V poslední době se hodně mluví o takzvaném „jemenském scénáři“, který by spočíval v odchodu Asada do exilu, přičemž by zůstala alespoň částečně zachována podstata současného režimu. Myslíš, že je taková možnost vůbec reálná?

Takové řešení je nejméně pravděpodobné. Dokud bude tlak na Asada formální jako dosud, neodejde. Jsem ale přesvědčen o tom, že pozůstatky současného režimu nebudou hrát v budoucnosti Sýrie významnější roli. Na druhou stranu 40 let trvající tyranie vyžadovala vytvoření silného represivního aparátu, režimní struktury nezmizí ze dne na den. To je rozdíl oproti Libyi, Tunisku či Egyptu.

Další možností je také samozřejmě nějaká zahraniční vojenská intervence, ať už s mandátem OSN či bez něj…

Do vojenské intervence se nikomu nechce. Potenciální benefit pro intervenující země je menší než v případě dosud provedených intervencí. Sýrie nemá významné nerostné bohatství a kvůli lidským právům se vyspělé demokracie „nepřetrhnou“. Navíc libyjské či irácké vojenské síly vypadají oproti těm syrským jako paintballové kluby. Rozbití lokální koalice mezi Teheránem, Damaškem a Hizbaláhem by tak mohlo vyjít hodně draho. O mandátu OSN, který by vyústil ve smysluplnou akci, se dá silně pochybovat kvůli ruskému vetu. Vojenské, politické a ekonomické zájmy Rusů mají bohužel přednost. Dá se ovšem předpokládat, že jakákoli velmoc v pozici Ruska by zaujala podobné stanovisko. To pochopitelně není omluva zvráceného postoje Lavrova a Putina.

Případný pád Asadova režimu by měl jistě závažné geopolitické konsekvence. Sýrie sice neměla zrovna dvakrát idylické vztahy s žádným ze svých sousedů, na druhou stranu působila poměrně stabilně a nepouštěla se do žádných otevřených konfliktů. Maximálně s výjimkou Libanonu, který považuje za svou sféru vlivu.

Ano, tvrdá diktatura se zdá být jako nejstabilnější forma politického uspořádání. Mocní investoři se nemusejí bát o výši zdanění či tlaku zdola na zlepšování pracovních podmínek. Financování diktátorových rozmařilostí vyjde levněji a většinou i zahraničně-politická linie sleduje stálý kurz. Diktatury věnují maximální úsilí ke svému udržení, což spočívá ve vnitropolitických represích. Tím mají omezené kapacity v zahraniční politice, která je pro ně nezajímavá, nerozhoduje takovou měrou o jejich setrvání, a proto nerozdmýchávají zbytečné konflikty. Existují pak i výjimky, jako již zmiňované imperiální ambice syrského režimu namířené proti Libanonu, vedené čistě z pozice síly. Jedinou pravdou pro místní obyvatele je ovšem to, že se mají stabilně špatně. Vnější stabilita pak ztrácí jakékoli ospravedlnění. Ono by se totiž dalo říci, že i rodina Josefa Fritzla, který čtvrt století znásilňoval svou dceru ve sklepě, nesla známky vnější stability. Pro kvalitativní hodnocení je nutné vybrat jiná kritéria.

Řada evropských států (např. Německo, Francie, Itálie…) již vypověděla syrské diplomaty a navázala více či méně oficiální styky se zástupci opoziční Syrské národní rady. Český ministr zahraničí o ničem podobném zatím neuvažuje. Není to chyba?

Je to morální selhání české vlády. Rozumím tomu, že česká vláda je na poli mezinárodní politiky malý hráč, nicméně vypovězení syrské chargé d’affaires z ČR je pouze diplomatickým gestem vyjadřující nesouhlas se současnou politikou syrského režimu. Je žalostné, že česká vláda není schopna ani takovéhoto symbolického aktu.

Co říkáš na postoje české levice k situaci v Sýrii?

Kauza Sýrie je názorným příkladem vyprázdněnosti určité části české levice. Na domácí scéně se snaží o pozvednutí veřejného prostoru a sociálních práv, na druhé straně významná část z nich podporuje Asadovy bestiální zásahy proti Syřanům, kteří požadují to samé ve své zemi. Je správné, že kriticky poukazují na selhání syrské opozice a zabraňují tak falešné idealizaci, ale jejich motivy jsou slepě politické a mocenské. Podporovatelé Asada z řad české levice definují svou pozici na základě názvu strany Baas [„Socialistická strana arabské obrody“ – pozn. Š.L.] či ve vztahu k USA a ostatním spojencům: „Na čí straně že to stojí Amíci? Jo aha, všichni klapky na oči a hurá jdeme naproti!“ Takováto politická analýza je zoufalstvím postrádající jakékoli prvky vlastního myšlení, redukují svůj intelekt na úroveň principu dvou magnetů. Je to politický kalkul v rámci ideologie antiimperialismu, který jsem se pokusil načrtnout ve svém článku Sýrie – kritika pojetí. Tito lidé neznají syrský lid, a přesto si troufají mluvit jeho jménem ve smyslu autonomní volby své budoucnosti apod. Syřané už si dávno vybrali, jen tito lidé to přes svou dezinterpretovanou ideologii nevidí. Nejsmutnější je ovšem to, že stanoviska Syřanů žijících v ČR, kterým jde jen o mír a bezpečnost svých blízkých, jsou přehlížena ve prospěch ideologické zaslepenosti rádoby alternativních informací. Ale věřím, že se jednoho dne všichni tito lidé chytnou za nos a pochopí elementární principy dialektiky.

Na závěr, troufl by sis odhadnout, jak to v Sýrii dopadne? Bude Asad svržen?

Nechci vypadat jako rozvášněný optimista, ale o pádu Asada už není pochyb. Tanky v ulicích nevydrží věčně, stejně tak jeho vražedná komanda budou čelit neustále se stupňujícímu tlaku. Jde jen o to, kdy mezinárodní společenství zasáhne ve prospěch Syřanů, kteří nemají vlastní prostředky ke svržení diktátora.

Rozhovor původně vyšel v červencovém čísle Solidarity roku 2012.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •