Tomu se říká volný trh

Rozhovor s americkým politologem Ronaldem Coxem o krizi, moci korporací a alternativách v éře neoliberálních dystopií.

Ronald W. Cox působí na katedře politických věd Mezinárodní floridské univerzity v Miami. Přes dvacet let se zabývá politickou ekonomií a zahraniční politikou USA. Vydal knihy Power and Profits: U.S. Policy in Central America (1994) a U.S. Politics and the Global Economy: Corporate Power, Conservative Shift (1999). V současnosti pracuje na své další publikaci Continuities of Empire: Business Interests and US Foreign Policy After the Cold War.

Od minulého roku probíhají v USA protesty, které našly ohlas i v mnoha dalších zemích. Co se podle Vás ve společnosti mění?

Lidé si obecně mnohem víc uvědomují propojení politické a ekonomické moci a z toho plynoucí nerovnosti. Je ale nutné připomenout, že se jedná o dlouhodobé trendy. V posledních třiceti letech v USA čelíme velmi tvrdým útokům na zaměstnance. Stagnují mzdy a v takové situaci se lidé stávají čím dál závislejšími na půjčkách. Rozmach půjček nastal nejprve v devadesátých letech. To byl velký, uměle vytvořený boom, který podpořily tehdejší politické elity. Tehdy se ještě víc deregulovalo a schvalovaly se zákony na podporu finančního kapitálu. Na začátku milénia pak prudce stoupla tržní hodnota nemovitostí. A hypoteční makléři se radovali, že jim porostou zisky.

Zpočátku tedy vládl optimismus.

Ano, jenže nízké platy optimistickým vyhlídkám nenapovídaly. Zaměstnancům se v důsledku neoliberálních politik a převaze korporátních zájmů platí co nejméně. Což ale nezajímá banky. Ty zajímá zisk. Banky proto vynaložily veškerý svůj um, aby učinily hypotéky dostupnými i pro lidi s nízkými příjmy. Tak došlo k nárůstu spekulací. Banky prodávaly ty nejrizikovější hypotéky a převáděly je na cenné papíry, se kterými se dál obchodovalo. Do hry navíc vstoupila vláda, která začala podporovat kompenzace za stagnující platy formou dalších půjček. Rozšířily se nové půjčky, nejčastěji na kreditních kartách. Ty opět poskytovaly investiční společnosti, kterým politici zajistili další výhodný obchod. Tím se ale jen prohloubilo zadlužování lidí. Když se pak začaly hroutit trhy a krize propukla naplno, ukázala se moc korporací v celé své kráse.

Kreativita především

Podívejme se trochu blíž na fenomén dluhů. I strany současné české vládní koalice strašily před volbami zadlužením. Mnoho voličů slyšelo na to, že dluhy rostou kvůli „přebujelým“ sociálním výdajům. Dluh se také často chápe jako něco posvátného, čemu se má přinést oběť. Co byste těmto lidem řekl?

Že to jsou právě neoliberální kroky, které dostávají lidi do pasti. Vezměte si Ameriku. Vlivem trendů, které dobře známe – stagnujících platů, rostoucích cen, privatizovaných služeb a nízkých daní pro korporace – roste zadlužení domácností. Známe to už z osmdesátých let. Proslulý bojovník za „rozpočtovou odpovědnost“ a ekonomické deregulace, Ronald Reagan, končil svůj úřad s největším dluhem v historii. Americké vlády si pak na tyto dluhy půjčovaly od zemí, jako je Japonsko, Německo a dnes Čína. Tyto peníze sloužily hlavně k financování levných půjček pro lidi, jejichž kupní síla vinou nízkých příjmů klesala.

Víte, poskytování zvýhodněných půjček a hypoték dřív do jisté míry fungovalo. Zajišťovaly to totiž státní instituce. Třeba společnost Fannie Mae. Tu založila vláda v třicátých letech minulého století v důsledku Velké hospodářské krize. Poskytovala federální půjčky na koupi dostupného bydlení. Jenže na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přešla zčásti do soukromých rukou. Výsledný hybrid začal nabízet riskantní půjčky, obchodovat s finančními produkty a to vše s požehnáním státu.

V Čechách i Americe se v masmédiích často argumentovalo: Podívejte, lidé byli nepozorní nebo dokonce příliš chamtiví. Vina je na jejich straně, protože si brali půjčky, na které neměli.

Jenže se neříká, za jakých okolností si ty půjčky brali: s platy, které nestačí na rostoucí životní náklady a úhradu drahých privatizovaných služeb. Realitní makléři jsou navíc velmi agresivní, říkají, že nemusíte platit skoro žádnou zálohu, nezáleží na vaší sociální situaci. Ale už jasně neříkají, že se podmínky v průběhu času mění, že se s hypotékami dál obchoduje a že se zvyšují podhodnocené zaváděcí sazby. Takže se vám za pochodu zvýší úroky a s nízkou mzdou už nemůžete dražší hypotéku dál splácet.

Dokonce i z oficiálních studií americké vlády vyplývá, že v sedmdesáti procentech případů byla vina na straně věřitelů. Právě oni vytvořili iluzorní podmínky pro šíření levných hypoték. Korporace tu záměrně ničily nízkopříjmové dlužníky.

Jaké strategie používá velký byznys k získání takové moci a vlivu?

Od sedmdesátých let začaly korporacím klesat zisky. To přimělo jejich vedení k mnohem agresivnějšímu chování a prosazování zájmů. Vzniklo mnoho think-tanků, lobbistických sítí a nadací, které kolem sebe soustředily lidi s velkou ekonomickou mocí. Byznysmeni začali hájit své kolektivní zájmy. Díky svým penězům, společenskému postavení a aktivismu získávali čím dál větší vliv v politice. A opravdu prosadili kdeco. Třeba slavný daňový zákon z roku 1985. Ten umožňuje korporacím výhodně rozprodávat ty jejich části, které neprofitují. Vedení firmy si nejprve vytvoří z již existujících divizí dceřiné společnosti. Pak přijde na burzu a vydá nové akcie, jejichž prodejem kompenzuje dosavadní ztráty. Jsou to velmi kreativní operace, stačí šikovně měnit strukturu firmy. A vše funguje podle zákona.

Restrukturalizace zřejmě slouží i jako dobrý nástroj proti zaměstnancům…

Ano, management korporace prostě řekne zaměstnancům: Jestli nechcete přistoupit na naše podmínky a nestáhnete své požadavky (třeba na snížení přesčasů), zrušíme vám celou továrnu. A vy nebudete mít vůbec nic. Buď klasicky vyhrožují, že přesunou výrobu jinam, kde je levnější pracovní síla – do Latinské Ameriky, Asie a tak dále –, anebo to řeší restrukturalizací a prodejem filiálek, jak jsem to právě popsal. Korporace přitom neriskují, na to jsou příliš velké a mocné. Jsou to zaměstnanci, kteří jsou ohroženi.

Od osmdesátých let roste v USA nezaměstnanost. Lidé ztrácejí páky, které měli dřív. Firmy se přesouvají jinam, mění svou strukturu a jejich vedení lobbuje za zákony, které stále víc omezují pravomoci odborů. Všechny tyto trendy se spojují a výsledkem je prohlubující se propast mezi úzkou elitou a masou ostatních.

Demokracie a trh

Čím si vysvětlujete pasivitu velké části většinové společnosti?

Kultura kapitalistické ideologie je v lidech hluboce zakořeněná. A mnoho z nich, třebaže se ocitli na společenském okraji, si současné trendy nepřipouští. Nepodceňujme apelativní sílu ideologie. Její rétorika je plná slov o svobodné volbě a lidé na to slyší. Já ale vždycky říkám svým studentům: Nezaměňujte volbu na trhu a volbu v demokratickém systému. Trh přece dává víc moci, hlasů a příležitostí těm, kdo mají víc peněz. Takže není z definice demokratický. Když se dělají průzkumy veřejného mínění, asi 80 % Američanů souhlasí s tím, že korporace mají obrovskou moc. A stejný počet si myslí, že to není správné. Jenže zároveň nedůvěřují vládě, a pak často říkají: Prostě nám snižte daně, budeme platit méně nebo vůbec nic a utratíme své peníze, jak chceme. To má být podle nich řešení. Prostě nevěří, že vláda může vyvážit moc korporací. Ale jejich deziluze z politiky je pochopitelná.

Uvedu klasický příklad. Obchodní řetězec Wal-Mart. Je to jedna z největších korporací na světě a zaměstnancům platí ty nejnižší mzdy. Ti si nemohou dovolit pojištění a jsou nuceni žádat o něj stát. Například v Kalifornii bylo jeden čas obrovské množství zaměstnanců Wal-Martu bez pojištění. Takže daňoví poplatníci vlastně tímto způsobem dotují Wal-Mart. Jakákoli dotace poskytnutá státem je totiž filtrovaná přes nějakou korporaci. Je to systém, ve kterém korporace redefinují zájmy státu. A tomu se říká volný trh (smích).

Co by měla navrhnout politická alternativa, která přinese změnu?

Výchozí řešení spočívá v zavedení řádné daňové progrese, regulaci finančních operací a tvrdých pravidlech pro korporace. Jenže to nestačí. Potřebujeme radikálnější změny a nový styl myšlení na levici. Je nutné hovořit o tom, koho tento systém poškozuje a kdo z něj profituje. Mluvit o třídách a snažit se z toho odvodit, co znamená opravdová demokracie.

Co znamená podle Vás?

Mít větší kontrolu nad vlastním životem, nad děním v politice i ekonomice. Například nastavit vzdělávací reformu tak, aby na řízení škol neměli vliv zástupci byznysu a politici, ale sami učitelé a studenti. Dejme větší moc učitelům, ať sami kontrolují a reformují své instituce.

Současné elity pochopitelně upřednostňují centrální vedení a privatizace. Veřejný sektor se nechává vyhladovět, má se stát neefektivním, aby ho pak bylo možné rozprodat za co nejnižší cenu. Proti tomu potřebujeme protiváhu. Jejími klíčovými součástmi jsou odbory a sociální hnutí. Odbory ale musí být silné, nemohou jít na ruku neoliberálním politikům a jejich členové se nesmí nechat korumpovat. Tam, kde jsou silné odbory, je situace lepší. Existují nižší sociální rozdíly, lepší pracovní podmínky a tak podobně. Jenže je tu ještě mnoho chudých a nezaměstnaných, kteří ani nemají přístup do odborů. I jejich zájmy je nutné hájit. Je třeba je do těchto procesů zapojit, aby byli politicky aktivní. Mezi těmito hnutími a odbory musí existovat synergie. Společně představují hráz proti neoliberalismu a platformu pro novou politickou agendu.

Řeči o velké vládě

Jak se u Vás na Floridě bráníte neoliberálním reformám konkrétně?

Reformy tu probíhají už roky. Jsou velmi drsné, jejich součástí jsou samozřejmě škrty i omezování práv. Jen pro představu, počet lidí žijících v chudobě je tu jeden z nejvyšších v USA. Chudé čtvrti v Miami jsou také jedny z nejhorších. A my, zaměstnanci, dokonce ani nemáme právo na stávku. Naší formou protestu je proto snaha o kolektivní snižování produktivity práce. Prostě se snažíme společně zpomalit. A často demonstrujeme. I když nejde o stávky, alespoň přitáhneme pozornost a rozšíříme náš vzkaz mezi další lidi.

Také se k nám v poslední době přidávají sportovci. Hlavně hráči amerického fotbalu. Jejich kariéra totiž trvá jen omezenou dobu a jejich kluby se k nim začínají chovat podobně jako korporace. Snižují jim platy a zbavují je mnoha výhod. I oni se začínají vidět v jiném světle. A jelikož jsou poměrně privilegovaní, mohou vystupovat v médiích a nastolovat tam sociální témata. Situace je vážná. Ale je to všechno proces, tak dnes musíme uvažovat. Důležité je vymýšlet realistické protinávrhy neoliberálních politik a dostávat je na veřejnost.

Jakou roli podle Vás dnes hraje americký antikomunismus? Z médií se zdá, že jeho vliv je silný. Také se oslavuje Ronald Reagan, což bylo patrné zvlášť vloni, v době stého výročí jeho narozenin.

To, co popisujete, dobře známe. Když se hovoří třeba o zavádění všeobecné zdravotní péče, hned se objeví rétorika o „socialismu“. Funguje tu ta stará známá hrozba velké vlády, nové „komunistické diktatury“, která omezí vaši svobodu. Ano, vláda dnes omezuje vaši svobodu. Jenže právě pod taktovkou neoliberálů. Podpora decentralizace, lokálních autorit a komunit je samozřejmě součástí naší historické tradice. A je to dobrá tradice. Ale tady jde o něco úplně jiného. Jak kdysi přiznal jeden z bývalých Reaganových poradců: Musíme hovořit o velké vládě a přebujelém státě, abychom tím zakryli moc velkých korporací. Hádám, že u vás je to podobné. Už kvůli tomu mne fascinuje globalizace. Trendy jsou často stejné.

 

Rozhovor vedli, vybrali a z angličtiny přeložili Jaroslav Fiala a Markéta Vinkelhoferová.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  • 0
  •  
  •  
  •  
  •