David Harvey a obnova základů levicového myšlení I

David Harvey

9. listopadu proběhla debata o neoliberalismu na půdě Socialistického kruhu (bude k zhlédnutí na TV Solidarita). Rudolf Převrátil, který promluvil o pojetí neoliberalismu u Davida Harveyho, rozšířil svůj příspěvek v textu pro Solidaritu. Přinášíme první část.

Levice má mnoho důvodů k nespokojenosti se svou myšlenkovou výbavou. Na její hlavní problém upozorňuje – jako obvykle provokativním způsobem – Slavoj Žižek výrokem, že je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu. Současný kapitalismus se přitom ubírá směrem, který činí z představy, že by se dal ovládnout a regulovat tak, aby vyhovoval většině lidí, pouhou iluzi. Oněch „třicet slavných let“ po roce 1945, jak se jim říkalo ve Francii, patří definitivně minulosti. Jak by potom ale měla vypadat alternativa kapitalismu? Levicoví teoretikové, kterým se oprávněně nechce do vymýšlení utopií u psacího stolu, bývají v této věci velmi struční. Immanuel Wallerstein se například důsledně drží formule „jiný typ světosystému, mnohem demokratičtější a mnohem rovnostářštější než cokoli, co máme teď“. Namísto podrobnějšího popisu cílového stavu se radikální levicoví myslitelé zaměřují spíš na analýzu konfliktních procesů, které probíhají v současné kapitalistické společnosti, a na analýzu povahy a činnosti protikapitalistické opozice. Z toho pak vyvozují s větší nebo menší přesvědčivostí závěry o obecných vývojových trendech, často doprovázené upozorněním, že vzhledem k dnešní chaotické situaci nelze představy o budoucnosti blíž konkretizovat.
Vzniká paradoxní situace, kdy jsou poměry stále nesnesitelnější, ale na obzoru se nerýsuje žádná jejich ucelená a přijatelná alternativa. Situace svádí k tomu, abychom z netrpělivosti prohlásili vznik nějakého výrazného opozičního hnutí nebo nově propuknuvší výraznou revoltu (třebas „arabské jaro“), tedy některý výrazný projev dnešní krize, také za počátek jejího řešení. Revoltu začneme dokonce považovat za revoluční akt, jenž nastartuje kýženou zásadní změnu poměrů, vedoucí k oné alternativě kapitalismu, kterou sami nedokážeme popsat. Stačí ale, aby uplynul rok nebo pouhých několik měsíců, a přijde zklamání. Revolta začne klopýtat, její cíl začne vypadat problematicky nebo se ztrácí v nedohlednu. V horším případě je revolta zatlačena do izolace nebo kooptována do současného systému, případně se vydá cestou, která zrovna nesměřuje k větší rovnosti a demokratičnosti. (Jelikož jsme se výše zmínili o Wallersteinovi, dlužno podotknout, že přes svůj historický optimismus je vůči revolučním iluzím značně imunní.) Řada podobných zklamání jen potvrzuje závěr, že cesta k žádoucí zásadní změně poměrů bude dlouhá, křivolaká, namáhavá a konfliktní, a přitom bez záruky konečného úspěchu poskytované nějakým údajným „smyslem dějin“.
Jestliže je správné nevymýšlet utopie, pak nezbývá než dál hledat odpovědi na otázky „co dělat“ a „kterým směrem jít“ v analýze současného stavu a cest, kterými jsme se do tohoto stavu my všichni jako obyvatelé Země dostali. Důležitá je kvalita analýzy – hloubka jejího založení, její kritická důslednost, šíře postihovaných jevů, smysl pro to, co je v nich podstatné. A tím se dostáváme k Harveymu.

Od akademické geografie k výzvě ke svržení kapitalismu

David Harvey (1935) má za sebou výraznou akademickou kariéru. Vystudoval geografii v Cambridge (anglické), působil na předních anglosaských univerzitách (Johns Hopkins, Oxford, London School of Economics) i v jiných částech světa. Podílel se na vzniku disciplín, které jsou označovány jako radikální a marxistická geografie nebo historicko-geografický materialismus. Jak je typické pro tvořivé sociální vědce, jeho práce přesahuje do jiných oborů – sociologie, historie, politické ekonomie, teorie kultury – a současně je dobře ukotvena v celkovém filosofickém rámci. Harveymu se dostalo řady akademických poct, jeho knihy jsou překládány do mnoha jazyků a mají ohlas v širší veřejnosti (kniha The Condition of Postmodernity, nepsaná nijak populárně, se dokonce stala bestsellerem). V současnosti je Harvey „proslulým profesorem“ (Distinguished Professor) antropologie na City University of New York. Přestože mu je už šestasedmdesát, pořád na CUNY vyučuje – a dál se politicky angažuje. Nehledě na všechny své akademické pocty a úspěchy, jež byly příznakem doby, kdy na anglosaských univerzitách vládla značná svoboda bádání a vyučování, doby, která podle všeho končí, se Harvey nikdy nestal intelektuálem establishmentu, ale zůstal myslitelem, který jde úporně dál svou cestou.
Jednou z prvotních motivací se pro Harveyho stal jeho zájem o architekturu a urbanismus, o město nahlížené v širších sociálních a kulturních souvislostech. Tento zájem je trvalý, jak dosvědčuje řada Harveyových knih: Social Justice and the City (1973, revidované vydání 2009), The Urbanization of Capital (1985), Consciousness and the Urban Experience (1985), The Urban Experience (1989), sborník The Factory and the City: The Story of the Cowley Automobile Workers in Oxford (koeditor, 1994), Megacities Lecture 4: Possible Urban Worlds (2000), Paris. Capital of Modernity (2003). Volba městské tematiky dala Harveymu důležité a mocné impulzy. Architektura a urbanismus jsou vždy zhmotnělým svědectvím doby a jejích poměrů. Zkoumání města nabízí možnost důkladných vhledů do společnosti. Harvey z města vyšel, aby v tomto širším měřítku došel hodně daleko.
Vývoj Harveyho myšlení o společnosti lze dobře vysledovat na posloupnosti tří knih: již zmiňovaného díla The Condition of Postmodernity (1989, česky asi nejlépe „Situace postmoderny“), pak A Brief History of Neoliberalism (2005, „Stručné dějiny neoliberalismu“) a jeho nejnovější knihy The Enigma of Capital and the Crises of Capitalism (2010, „Záhada kapitálu a krize kapitalismu“). Pokud je mi známo, žádná z těchto ani ostatních Harveyho knih zatím nebyla přeložena do češtiny, což je škoda. Existuje pracovní překlad druhé ze čtyř částí „Situace postmoderny“ pod názvem „Politicko-ekonomická přeměna kapitalismu konce dvacátého století“, který byl pořízen pro interní diskusi v Socialistickém kruhu a stal se také námětem přednášky v tehdejší Masarykově dělnické akademii, ale to je bohužel asi všechno.
„Situace postmoderny“ je pro pochopení Harveyho díla klíčová. Je odpovědí na známý „manifest postmoderny“ Jeana-Françoise Lyotarda (La condition postmoderne, 1979, česky „Postmoderní situace“, in O postmodernismu, 1993). Harvey v ní mj. podrobuje kritice Lyotardovu tezi o „zániku velkých vyprávění“, jež posloužila pravici jako teoretická opora jejího odmítnutí osvícenství a socialismu. Harvey také přichází s pozoruhodným výkladem proměn kapitalismu od poloviny sedmdesátých let a způsobů, jakými se tento systém přizpůsobuje měnícím se podmínkám. V širších sociálních a kulturních kontextech pojednává o „vnímání prostoru a času“ a o tom, jak toto vnímání proměňuje postmoderna. V závěru hodnotí souhrnně „the condition of postmodernity“ jako dvojnásobné zrcadlení reality: zrcadlení odrazu, kterým je ve vztahu k realitě ekonomika. Důležité v této souvislosti je, že slovo „condition“ má v angličtině i francouzštině mnoho významů: do čestiny je lze přeložit nejen jako „situace“, „podmínka“ nebo „tělesná kondice“, ale také jako „nemoc“.
„Stručné dějiny neoliberalismu“ jsou ve vývoji Harveyho myšlení mezihrou, ne ovšem nevýznamnou. Ze základu položeného v „Situaci postmoderny“ vykládá Harvey v této knize proměny, kterými prošel kapitalismus v poslední čtvrtině dvacátého století. Přichází s myšlenkou, která na některé lidi, do té doby snad považující Harveyho za víceméně neškodného univerzitního profesora, zapůsobila skandálně: neoliberalismus znamená v praxi obnovení otevřeného třídního panství kapitálu. A druhá důležitá myšlenka: v ekonomické rovině probíhá toto obnovení jako „akumulace prostřednictvím vyvlastňování“.
Třetí z uvedených knih, „Záhada kapitálu“, dále rozvádí a aktualizuje hlavní ekonomická, sociální a politická témata předchozích knih. Do značných podrobností se v ní rozpracovává téma velké proměnlivosti a přizpůsobivosti kapitálu. Inspirován jednou Marxovou poznámkou pod čarou v prvním dílu Kapitálu, Harvey navrhuje nový způsob pohledu na strukturu společnosti a v ní probíhající procesy. Ten je podstatně jemnější a realitě více odpovídající než tradiční členění na základnu a nadstavbu, nebo dnes obvyklé rozlišování ekonomické, politické a kulturně-ideové roviny, případně roviny sociální v úzkém smyslu slova. Harvey se také rozhodně staví proti snahám podřizovat některou z jím definovaných sfér jiné sféře. Každá z nich má svoji autonomii a funguje v interakcích s ostatními. Z tohoto podrobnějšího obrazu reality pak Harvey vyvozuje poznatky, které mohou být užitečné pro opozici vůči kapitalismu. Silná stránka kapitálu je podle Harveyho v tom, že umí hrát na všechny rejstříky složité struktury společnosti. Opozice to zatím nedokáže; chce-li uspět, musí se to naučit.
Závěr politických úvah Harveyho v „Záhadě kapitálu“ má přímo klasický zvuk. „Jakmile je [kapitálu] stržena maska a jsou obnažena jeho tajemství, je snadnější vidět, co a proč je třeba udělat, a jak se do toho pustit. Kapitalismus se nikdy nezhroutí sám od sebe. Bude ho třeba popostrčit. Akumulace kapitálu nikdy nepřestane. Bude ji třeba zastavit. Kapitalistická třída se nikdy dobrovolně nevzdá své moci. Bude ji třeba vyvlastnit.“
V další části se budeme podrobněji zabývat hlavními myšlenkami, které tvoří osu Harveyho uvedené trilogie.

Pokračování v lednovém čísle Solidarity.

Rudolf Převrátil

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •