Ohlédnutí za horkým podzimem

Změna je možná! Praha – 17. listopad (zdroj: ProAlt)

Od září do listopadu proběhla dosud největší série protestních akcí proti vládním asociálním reformám. Pokračovala v tom, co začalo už na podzim loňského roku. Změnilo se od té doby něco?

V pondělí 19. září zahájil ProAlt Měsíc neústupnosti vůči vládním reformám. V rámci této akce byl na náměstí Republiky v Praze umístěn permanentní petiční stan, v němž mohli kolemjdoucí podepsat petice proti důchodové reformě a za referendum o reformách a přijetí zákona o obecném referendu, diskutovat o připravovaných vládních krocích a získat další informační materiály. Během fungování stanu se odehrála také řada debat a diskusí, několik happeningů. Jejich průběh a alespoň některé zážitky z místního čtyřiadvacetihodinového provozu popsali Kateřina Krejčová a Lukáš Matoška v předminulém čísle Solidarity. Stan setrval na místě až do 22. října a při jeho obsluze se na mnohahodinových směnách vystřídalo na 101 členů a sympatizantů ProAltu. Vysloužil si obstojnou pozornost a na peticích přibylo značné množství podpisů. Svou roli sehrál také v mobilizaci na demonstraci 22. řijna, tedy na sobotu před posledním hlasováním o vládních reformách v poslanecké sněmovně. Společně s odbory a dalšími iniciativami se akce zúčastnilo na 3000 lidí.

Politické strany: ano či ne?

Společnou demonstraci odborů a občanských iniciativ svolanou na 22. října na náměstí Republiky v Praze provázela celá řada organizačních potíží, které hraničily se sabotáží. Příkladem může být trasa pochodu a její zakončení. Původně se měl průvod ubírat z náměstí Republiky přes Staroměstské náměstí, kolem ministerstva financí a nahoru na Malostranské náměstí, kde měl skončit. Jenže tentokrát se Magistrát hl. města Prahy rozhodl důsledně uplatnit zákon, který zakazuje demonstrovat ve vzdálenosti menší než sto metrů od budov parlamentu. Ministerstvo financí se nachází v sousedství Valdštejnské zahrady, která je součástí areálu Senátu. Ačkoli tedy samotné budovy Senátu jsou mnohem dále, dal magistrát jasně najevo, že takto nahlášený pochod nebude umožněn. Přestože organizátoři upozorňovali, že čekají několikatisícovou účast, museli zvolit jinou trasu. Na ní ale dva dny před demonstrací našli nově postavenou „zahrádku“ restaurace, která téměř znemožňovala průchod demonstrantů, natož průjezd ozvučovacího vozu. Navíc v cíli pochodu, v horní části Malostranského náměstí, které slouží jako parkoviště, nebyl vytvořen prostor pro závěr demonstrace a auta tam měla setrvat. To i přesto, že organizátoři žádali o vyklizení tohoto veřejného prostranství.

Došlo tak k narušení symbolické blízkosti Poslanecké sněmovny, která byla důležitá pro politický význam závěrečné části demonstrace. Místo na Malostranském náměstí vystoupili zástupci čtyř politických stran před Úřadem vlády. Na původním seznamu relevantní politické opozice nastala příhodná změna, když lidovci odmítli vystoupit. Nahradila je Pirátská strana. Tato podivná volba měla nakonec svůj přínos, protože zástupce strany místo stanoviska k reformám přednesl jen informaci o pirátské petici za svobodný internet. To okomentoval jeden z účastníků slovy „až nebudu mít co dát děckám žrat, to mi bude internet k hovnu“. Svobodný internet je důležité téma, jenže pokud svou politickou aktivitu omezíte jen na něj, oslovíte minimum obyvatel. Není divu, že Pirátská strana má jen lehce přes sto členů.

Účast politických stran na průběhu demonstrace byla velkým otazníkem a v rámci ProAltu o ní probíhala diskuse. I přes varovné hlasy byl však politickým stranám na první akci prostor dán, s tím, že nebudou mít vlastní projev, ale budou odpovídat na otázky ProAltu. Ty jim kladla mluvčí Tereza Stöckelová. Nejprve se ptala na zrušení reforem, poté na přijetí zákona o obecném referendu. Ačkoli nikdo nemá iluze o tom, v jaké míře může účast představitelů politické strany ovlivnit její aparát, její ekonomické vazby a zájmy, které jsou díky nim prosazovány, je přesto takové vystoupení závazkem, za jehož porušení budou muset politici zaplatit svou cenu. Navíc měl tento krok nečekaný efekt na sociální demokracii, která se usilovně snažila přijít s něčím svým. Nakonec se jí to povedlo v podobě poslaneckých obstrukcí.

Akce ProAltu se nedělají proto, abychom se politickým stranám zalíbili. Konec konců ty, které jsou dnes v opozici, mohou být zanedlouho ve vládě. V případě sociálních demokratů dosud nepadl závazek nejvyšších orgánů strany, že reformy Topolánka a Nečase bezpodmínečně zruší. Příklady ze zahraničí (Španělsko, Řecko) nás nabádají k ostražitosti. Protesty mají ukázat především neutuchající odpor proti neoliberální logice vládnutí a učit ty, kteří nejsou aktivní, aby se zapojili a začali se domáhat svých práv.

17. listopad byl náš

Už tři týdny po demonstraci 22. října se konal další, dosud největší protest v režii ProAltu. Organizátoři se z počátku obávali, zda další demonstrace, krátce po té předchozí, může zopakovat dřívější úspěch. Všechno menší než to by byla vážná chyba, která by mohla mít značně demoralizující dopad. Existoval i plán B, který by z akce udělal veřejné fórum. Když však přišla zpráva, že na demonstraci vystoupí také Slavoj Žižek, který měl tou dobou v Praze přednášet, bylo jasno.

Krom už výše zmíněného filosofa vystoupili na demonstraci představitelé ProAltu (projev Ondřeje Slačálka přinášíme v tomto čísle), za ČMKOS promluvil předseda stavařů Stanislav Antoniv, z Univerzity Karlovy její prorektor Stanislav Štech a za Nezávislý odborový svaz policie Daniel Bláha.

Jak hezky umí realita změnit teoretické předpoklady. Všude – v Řecku, v USA, ve Španělsku – stojí policie proti demonstrantům a její příslušníci jsou čistí nepřátelé. Tady je určitá její část naším spojencem v boji proti vládním reformám. Toto spojenectví samozřejmě vzniklo jako účelové, ale má potenciál přerůst v něco trvalejšího, pokud se nám podaří rozvíjet spolupráci s odbory, včetně těch policejních. V předchozím čísle Solidarity byl článek popisující nové formy organizace, které západní odbory hledají, a o tom, a jak by mohl ProAlt něco podobného učinit s odbory českými. To je jeden z dlouhodobých úkolů, které před námi stojí.

Letošní 17. listopad byl ale zajímavý nejen díky Slavoji Žižkovi a podpoře policejních odborářů: důležité bylo jeho mediální rámcování, zejména v hlavní zpravodajské relaci České televize. Oficiální oslavy, udržování kultu znovunabyté svobody, kterou si musíme hýčkat a ne kritizovat, vystřídalo sice nejprve povinné kladení věnců na Národní třídě, pak ale patřil prostor demonstracím a kritice reforem. Další zpráva pojednávala o narůstání nespokojenosti s režimem. Podle průzkumu pro Českou televizi považovala většina dotazovaných minulý režim a jeho politiky za méně zkorumpované a jako jeden z výrazných problémů jmenovala kuponovou privatizaci, základ volnotržního kapitalismu v České republice. V následujícím vysílání nebyla opomenuta ani další shromáždění v různých městech země. Takové oslavy dvaadvacátého výročí asi jen málokdo čekal.

Jarní záplavy?

Nečasova vláda zatím všechny protestní akce buď ignorovala, nebo protestující urážela. Naplní se očekávání, že s dopadem reforem se zvýší i odhodlání protestovat, když opravdu „nebude na rohlíky“? Dějiny nás učí, že taktika, kterou hlásala stalinizovaná Kominterna v Německu 30. let – „čím hůř, tím líp“ – se opravdu nevyplácí. Samotná bída s nouzí nevede automaticky k revoltě. Mnohem spíše k ní vedou pozitivní příklady z okolí, které dodávají lidem odvahu se do protestu zapojit, protože v tom nebudou sami.

Na druhou stranu už tu nějaké struktury odporu jsou, tudíž by vlna hněvu, která se provalí celou zemí, mohla přinést posun protestů k mnohem větším a důraznějším formám. V ProAltu se na jarním scénáři protestů usilovně pracuje. Stejně tak se pracuje na růstu organizace samotné, protože podzimní tříměsíční maraton protestů přinesl neuvěřitelné množství nových členů. V zásadě platí, že co dva dny, to tři noví členové.

To odráží dvě věci. Jednak samozřejmou naštvanost na vládní reformy, jednak to, co ProAlt znamená. Chcete-li protestovat proti vládě, je ProAlt nejlepší platformou. Stal se symbolem protivládního hnutí, a ačkoli organizací a iniciativ působících v protivládním hnutí je celá řada, jdou lidé za ProAltem. Stal se smysluplnou organizací odporu proti vládním reformám.

Hospodářská předpověď na příští rok nevypadá nikterak dobře a v jejím důsledku může dojít k další vlně propouštění. Už tak špatnou sociální situaci mnoha rodin ještě zhorší další opatření vlády nad rámec již schválených reforem. Vláda se například usnesla, že nebude valorizovat minimální mzdu. Ta byla naposledy valorizována k lednu 2007, od té doby, přestože značně vzrostly životní náklady, se minimální mzda dosud nezvýšila. Osoby pracující za stávající velice nízkou minimální mzdu se tak automaticky ocitají pod hranicí chudoby a jsou odkázány na sociální dávky – vládou od 1. 1. 2012 opět snížené. Stejně tak naprostá neochota vést jakoukoli aktivní politiku zaměstnanosti a zmatenost v tom, jak se postavit ke krizi eurozóny, nechává hospodářství v rukou zájmových skupin, které v podobě lobbingu budou nekompromisně prosazovat svoje zájmy. Politická reprezentace jim pod „nutným“ zvýšením konkurenceschopnosti předá další části agendy sociálního státu.
Na nás teď záleží, jak velké budou jarní protesty.

Záznamy z akcí během Měsíce neústupnosti a protivládních demonstrací jsou k dispozici na kanálu ProAltu na stránkách youtube (www.youtube.com/TVProAlt).

Jan Májíček

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  • 0
  •  
  •  
  •  
  •