Jaký je vztah kapitalismu a demokracie tváří v tvář současné ekonomické krizi a jak se tento vztah vyvíjel historicky? Co znamená dosazování „technokratů“ na místo demokraticky zvolených vlád např. v Itálii a Řecku? Jak bylo dosaženo třídního kompromisu a kdy od něho může být vládnoucími třídami upuštěno?
Ve 21. století se hlásí všichni politici téměř bez výjimky k demokracii. To platí nejen pro Obamu, Sarkozyho nebo Merkelovou, ale také pro Nicka Griffina z fašistické BNP. I zcela zjevně antidemokratické politické síly a organizace prohlašují veřejně svá demokratická přesvědčení. Tak si např. švédští fašisté říkají Švédští demokraté, zatímco německá NPD, z jejíhož okruhu pochází teroristická skupina ze Saska vraždící cizince po celém Německu, znamená v překladu Národně demokratická strana Německa a Mubárakova strana v Egyptě byla Národní demokratická strana.
To svědčí o ideologické moci pojmu demokracie v moderním světě. Spolu se „svobodou“ byla demokracie s obrovskou palební silou akademické a mediální podpory nasazena jako hlavní ospravedlnění „Západu“ ve Studené válce: klíčové rozdělení ve světě bylo údajně mezi svobodným Západem, založeným na pluralitní demokracii, a totalitarismem komunistického Východu. Mnoho zastánců systému – jako např. Milton Friedman a Friedrich Hayek – přitom šlo tak daleko, že mluvili o bytostné vazbě mezi kapitalismem a demokracií.
V hlubším smyslu svědčí všudypřítomná prohlášení o demokracii také o potenciální moci lidí v moderním světě – moci, která s globálním vzestupem urbánní dělnické třídy enormně narostla – a o strachu našich vládců z této moci. Chtějí-li vládnout lidem, musí vládnout „ve jménu lidu“.
Co politici skutečně dělají, na rozdíl od toho, co prohlašují, je jiná věc. Dne 1. listopadu oznámil řecký premiér Jorgos Papandreu svůj plán uspořádání referenda o „záchranném balíčku“ (tj. brutálním úsporném programu) vyjednaném s Evropskou centrální bankou (ECB) a MMF. „Trhy“ (to znamená kapitalisté), média, Merkelová, Sarkozy a další reagovali naprosto zuřivě na samotnou myšlenku, aby lidé o něčem takovém hlasovali. Povolali Papandreua na kobereček a řekli mu zcela jasně, že se nic takového dít nebude.
O dva dny později byl plán referenda odvolán a o týden později byl Papandreu nahrazen nevoleným Lukasem Papademosem. Média nazývají Papademose „technokratem“, ale to pouze mystifikují. Papademos je bankéř. Od r. 1994 do r. 2002 byl guvernérem Banky Řecka a od r. 2002 do r. 2010 viceprezidentem ECB.
Pak, když pokračovala dluhová krize v Itálii, odstoupil Silvio Berlusconi a byl nahrazen dalším nevoleným „technokratem“, Mariem Montim. Monti je akademickým ekonomem, evropským komisařem a mezinárodním poradcem pro firmy Goldman Sachs a Coca-Cola. Dne 9. listopadu ho italský prezident jmenoval „doživotním“ senátorem a o týden později se stal předsedou „vlády národní jednoty“ bankéřů a podnikatelů.
Tak bylo v obou případech v situaci extrémní ekonomické krize jednoduše „pozastaveno“ demokratické právo lidí zvolit si svou vládu, aby se zajistilo rychlé provedení úsporných opatření požadovaných mezinárodními bankéři – opatření natolik závažných, že by se kterýkoli politik závislý na skutečných volbách děsil jejich schválení.
Navíc Sarkozy a Merkelová nyní požadují změny Lisabonské smlouvy k zajištění užší fiskální integrace a přísnější rozpočtové disciplíny ze strany všech států EU, což v praxi znamená další oslabení moci demokraticky zvolených vlád.
Jaký je tedy skutečně vztah mezi kapitalismem a demokracií? K zodpovězení této otázky potřebujeme širší historický a geografický kontext.
Historický pohled
Historicky existovala určitá souvislost mezi vznikem kapitalismu a vzestupem moderní demokracie, byla však mnohem omezenější, než se často předpokládá.
Za feudalismu byla buržoazie podřízena feudální aristokracii. Ačkoli se jednalo o menšinu, byla již vykořisťující třídou. Ve svém zápase o moc byla však nucená prezentovat se coby zástupce společnosti jako celku. Jak to vyjádřil Bedřich Engels ve své knize Vývoj socialismu od utopie k vědě: „vedle protikladu mezi feudální šlechtou a buržoazií, která vystupovala jako představitelka celé ostatní společnosti, tu byl všeobecný protiklad mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, mezi bohatými zahaleči a pracující chudinou. Vždyť právě tato okolnost umožnila představitelům buržoazie, aby se prohlašovali za představitele ne nějaké zvláštní třídy, nýbrž celého trpícího lidstva“.
Za tímto účelem se stal z buržoazie expert na abstraktní deklarace práv – od Listiny o právech v Anglii z r. 1689 přes americkou Deklaraci nezávislosti z r. 1776 se svým prohlášením, že „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“, až po Francouzskou revoluci s heslem „Svoboda, rovnost a bratrství“ a s Deklarací práv člověka a občana.
Vzestup buržoazie a buržoazní revoluce bývaly navíc spojovány s bojem o parlamentní způsob vládnutí, na rozdíl od různých forem monarchie a autokratické moci. Odtud role generálních stavů Sjednocených provincií za holandské vzpoury 16. století, válka mezi parlamentem a králem v Anglické revoluci r. 1642 a role generálních stavů a Národního shromáždění za Francouzské revoluce.
V praxi se však závazky vůči „člověku“ vždy ukázaly jako plné mezer. Anglická Listina o právech z r. 1689 neplatila pro katolíky a americká Deklarace nezávislosti nevztahovala práva na „život, svobodu a sledování osobního štěstí“ na černošské otroky. A práva „člověka“ samozřejmě nezahrnovala ženy. Stejně tak žádná lidská nebo politická práva nebyla přiznána domorodým obětem kolonialismu, zatímco „právo na majetek“ bylo vždy zakotveno jako jedno z nejposvátnějších práv ze všech.
A buržoazní nadšení pro parlamentní režim nikdy neznamenalo zavedení všeobecného volebního práva. Toto právo bylo vyhrazeno majetným, obzvláště těm, kteří vlastnili velké pozemky. Odpor buržoazie proti všeobecnému volebnímu právu (tj. hlasu pro dělnickou třídu) přetrval v mezinárodním měřítku přinejmenším do konce 19. století.
„Všeobecné volební právo,“ napsal v 19. století liberální historik lord Macaulay, „by bylo zhoubné pro všechny účely, pro které vláda existuje“ a „naprosto neslučitelné s existencí civilizace“. Dokonce velký filozof liberalismu John Stuart Mill psal ve svých „Úvahách o reprezentativní vládě“ proti rovnému všeobecnému volebnímu právu ze strachu, že by dělnická třída dosáhla parlamentní většiny.
Za své právo hlasovat musela dělnická třída bojovat sama. A byl to dlouhý boj s mnoha bitvami – od „Peterlooského masakru“ v roce 1819, kdy jezdectvo zabilo 15 a zranilo kolem 500 lidí z davu o více než 60 tisících demonstrujících v Manchesteru, přes kampaň britských chartistů od r. 1838 do 1859, prvního masového dělnického hnutí na světě, po celoevropské revoluce z r. 1848, Pařížskou komunu v r. 1871, belgickou generální stávku v r. 1893, kampaně za volební právo žen nebo hnutí za občanská práva v 50. a 60. letech v USA.
Ne až tak všeobecné volební právo
Na samém začátku 20. století neplatilo ani v jedné ze 17 předních kapitalistických zemí plné všeobecné volební právo. Austrálie byla první v roce 1903, následoval Nový Zéland v roce 1907. Klíčovým obdobím pro zavedení všeobecného volebního práva však byla (přes četná omezení, např. ženy pod věkem 30 let neměly v Británii hlas až do roku 1928) doba od r. 1917 do r. 1920. To platilo pro Británii, Švédsko, Rakousko a Československo (1918), Finsko a Německo (1919) a pro Kanadu (1920).
Takže právo volit si vybojovali pracující jako vedlejší produkt revoluční vlny, která se přehnala Evropou na konci první světové války.
Volební právo se sice často považuje za punc demokracie, má však smysl pouze v kontextu přiměřeně svobodných a „nezfalšovaných“ voleb do svrchovaného parlamentu, ne v rámci voleb jako v Mubárakově Egyptě nebo při existenci parlamentu podřízeného monarchovi, který existoval až do Německé revoluce v roce 1918 či v dnešních režimech na Arabském poloostrovu.
Volební právo je proto součástí balíku demokratických práv, ke kterým patří i svoboda projevu, tisku, shromažďování, sdružování, včetně sdružování v odborech, právo na stávku, právo na protest, rovnost před zákonem a vše, co společně tvoří to, co se dnes obecně považuje za demokracii. Stejně jako za volební právo museli pracující za tato práva vést dlouhý boj. A tato práva museli vybojovávat vždy znovu – ať už se jednalo o tolpuddleské mučedníky deportované do Austrálie za založení dělnického spolku v roce 1834, o boj proti „Zákonu proti obecně ohrožujícím snahám sociální demokracie“ v Bismarckově Německu nebo o odboj proti fašismu, případně o každodenní dílčí boje za politická, občanská či odborová práva.
Skutečnost, že je tento boj v podstatě přes mnoho výjimek (jako např. Čína) vyhrán, představuje nestabilní kompromis v pokračujícím třídním boji. Na jednu stranu jde o skutečné vítězství nad zdráhající se kapitalistickou třídou, které stojí za to oslavovat a obhajovat. Na druhou stranu se zde projevuje povědomí vládnoucích tříd o tom, že za určitých obecných podmínek, jako je např. minimum sociální stability, může kapitalismus koexistovat s „demokracií“ a že mohou vést nemajetné k tomu, aby nehlasovali pro zrušení soukromého vlastnictví.
Povaha buržoazní demokracie
Doslovný význam demokracie je vláda lidu, ale buržoazní demokracie, a to ani ve své nejčistší a nejúplnější podobě, nikdy nepřináší vládu lidu. Ve skutečnosti je to vždy, řečeno s Marxem, „diktatura buržoazie“. Pro takový výklad existuje mnoho důvodů.
Za prvé, nejdemokratičtěji zvolený parlament a vláda nevlastní ani nekontroluje produkční prostředky nebo bohatství ve společnosti, které zůstávají v rukou nevolených kapitalistů a fungují v souladu se zákony kapitalistické soutěže. V důsledku toho vládnou volené vlády zpravidla zcela v mezích stanovených buržoazií („trhy“, korporacemi atd.). A i váhavé vlády lze téměř vždy vydírat zastavením investic, odlivem kapitálu, spekulativními útoky na národní měnu atd.
Za druhé, zvolený parlament funguje v souhře se státním aparátem (armádou, policií, soudnictvím, ministerskou byrokracií apod.), který je nevolený, přísně hierarchický a spojený tisíci nitkami – sociálními, ekonomickými, historickými a ideologickými – se zájmy buržoazie. Tento aparát drží v rukou páky k prosazování vládní politiky a zároveň tuto politiku rozhodujícím způsobem ovlivňuje. A v případě nouze může vládu dokonce svrhnout a nahradit (tj. provést puč jako např. v Chile v r. 1973).
A za třetí, jak to formuloval Marx, „vládnoucími idejemi každé doby byly vždy jen ideje panující třídy“. Celý politický proces vychází z kapitalistických ideologických předpokladů – především z předpokladu, že kapitalistické produkční vztahy a priorita zisku jsou přirozené a neměnné – které jsou pak kapitalistickým státem kontrolujícím média převedeny na konkrétní postoje (nutnost škrtů, nezodpovědnost stávek atd.). Navíc znamená drtivá nerovnost mezi třídami kapitalistů a pracujících, že do politického boje – včetně voleb – zástupci a strany obou tříd vstoupí s výrazně rozdílnými silami.
Kromě toho máme co dělat s odcizením, vykořisťováním a útlakem v každodenním životě v kapitalismu, což vede k tomu, že se značná část dělnické třídy a chudých cítí tak zdemoralizovaná a tak vyloučena ze společnosti, že často „kašlou“ na politiku a ani nechodí volit. Nechodit k volbám je jev mnohem rozšířenější v nižších vrstvách než v těch vyšších.
Konečně, všechny buržoazní demokratické volby a volební systémy omezují skutečnou demokracii, protože voliči hlasují jako roztříštění jednotlivci, jen jednou za čtyři nebo pět let a ve velkých územních volebních obvodech. Jejich zvolení zástupci jsou pak po celé volební období prakticky neodvolatelní, a tak se svým voličům ani nemusí zodpovídat. Navíc jsou značně povýšeni nad ekonomické a sociální postavení svých voličů. V důsledku toho je velmi snadné, aby tito zástupci byli zkorumpováni a nedostáli svým volební slibům.
Ale i když všechny tyto skutečnosti dělají z parlamentní demokracie pouhou fasádu maskující nadvládu kapitálu, je rovněž třeba zdůraznit, že buržoazie není v žádném případě bezpodmínečně zavázána tuto fasádu zachovávat. To prokazovaly fašistické tendence v Itálii, Německu, Španělsku a Portugalsku nebo řecká vojenská junta od r. 1967 do r. 1974 a nesčetné Západem podporované diktatury v Latinské Americe, na Blízkém východě i jinde.
Třídní kompromis
Buržoazní demokracie je kompromisem mezi třídami, ústupek vydobytý buržoazií. Obsahuje „práva“ a postupy, které – jak už jsme zmínili – sice v žádném případě neukončí nadvládu buržoazie, ale omezují ji a umožňují třídě pracujících a dalším utlačovaným organizovat se proti ní. Naši vládci se jen tak nevydají cestou zrušení demokracie. Jsou si dobře vědomi výhod vládnutí „kompromisem“ a legitimity demokratické fasády a závažných rizik spojených s pokusy o nastolení otevřené diktatury nebo fašismu.
Vládnoucí třídy vykročí na cestu pryč od demokracie pouze pod tlakem ekonomického vývoje, z politického strachu a s přesvědčením, že jim to projde. Je docela možné, že by tato otázka vyvolala vážné taktické a strategické konflikty, než by se většina vládnoucí třídy zkonsolidovala kolem fašistického nebo anti-demokratického programu.
Takže jaká je situace dnes? Jak jsou si naši čtenáři dobře vědomi, nachází se kapitalismus ve vážné globální krizi. Ta způsobuje velká hospodářská, sociální a politická napětí, včetně krize v eurozóně a významnýchho hnutí odporu, jako jsou „Occupy“ v USA, španělští „indignados“ a přetrvávající stávky, demonstrace a nepokoje v Řecku, které představují nejvyšší úroveň boje mimo Arabské jaro.
V této souvislosti je dosazení Papademosovy a Montiho vlády v Řecku a Itálii závažným bodem vývoje. Představuje významný anti-demokratický posun v neustále se měnícím poměru protichůdných sil, které se podílejí na dosažené buržoaznědemokratické společenské smlouvě. V úvahu by se měly v této souvislosti brát i rostoucí policejní a soudní represe proti demonstrantům, které jsou patrné v Británii, nebo koordinované policejní akce proti okupacím v USA.
Tento vývoj sám o sobě neznamená upuštění od buržoaznědemokratického řádu, které by zahrnovalo zákaz odborů a politických organizací pracujících, stávek a protestů, ukončení práva volit a rozpuštění parlamentu. Měli bychom ho však brát jako vážné varování do budoucna ohledně toho, co horní jedno procento bude připraveno bez skrupulí provést, pokud se to této části obyvatel bude jevit jako nutnost. A také jako připomenutí starého poučení, že přestože nemáme o buržoazní demokracii iluze a usilujeme o její nahrazení mnohem důslednější demokracií dělnických rad, musíme také bránit všechny dosavadní demokratické výdobytky třídního boje pracujících.
Z článku Johna Molyneuxa, který vyšel v Socialist Review, vybral a přeložil Thomas Franke.
