Na první pohled se zdá, že vztah mezi různými podniky v Rusku je v zásadě stejný jako mezi podniky v tradičních kapitalistických zemích. Tak je tomu však pouze formálně. Od společnosti soukromých výrobců se totiž liší celospolečenskou dělbou práce. V Rusku je vlastnictví výrobních prostředků soustředěno do rukou jediného člověka či skupiny lidí, zatímco v kapitalistické společnosti žádné centrální vedení neexistuje.
V tradičních kapitalistických zemích vyrábějí všichni „naslepo“. A o tom, kolik dělníků bude zaměstnáno v jednotlivých závodech a jaké komodity budou vyráběny, rozhodují tržní síly. V Rusku jsou jak jednotlivé podniky, tak ekonomika jako celek podřízeny plánované regulaci výroby. Rozdíl mezi dělbou práce, řekněme v továrně na traktory, a dělbou práce mezi touto továrnou a ocelárnou, jež ji zásobuje, je jen kvantitativní. Dělba práce v ruské společnosti má stejnou podstatu jako dělba práce uvnitř jednoho kapitalistického podniku.
Formálně jsou výrobky mezi různá odvětví distribuovány prostřednictvím směny. Ale protože vlastníkem všech podniků je jediný subjekt – stát, k žádné reálné směně tu ve skutečnosti nedochází. „Zbožím se mohou stát jen takové výrobky, které se vzájemně liší druhem práce při jejich výrobě a jež jsou vyráběny nezávisle na sobě soukromými osobami nebo skupinami osob.“
Ve společnosti soukromých výrobců, kteří jsou mezi sebou vázáni jen prostřednictvím směny, je dělba práce ve společnosti regulována pouze peněžním vyjádřením směnné hodnoty – cenou. V Rusku jsou jednotlivé podniky propojeny přímo prostřednictvím státu, který řídí celkovou výrobu. Díky tomu však ztrácí cena svou jedinečnou schopnost vyjadřovat společenský charakter práce a regulovat výrobu.
Jestliže v tradiční kapitalistické zemi převyšuje např. poptávka po obuvi nabídku, pak se cena bot automaticky zvýší. Tím se zvýší také zisky obuvnického průmyslu, díky čemuž bude do tohoto sektoru proudit více kapitálu a pracovních sil. Vzroste tím také celkové množství společenské práce věnované výrobě bot. Zákon hodnoty má tendenci k vyrovnávání nabídky a poptávky a směřuje proto k situaci, kdy se cena rovná hodnotě – či přesněji řečeno výrobní ceně. [B].
Pokud v Rusku překročí poptávka po obuvi nabídku, dojde i tam k nárůstu cen obuvi – ať už oficiálně, nebo na černém trhu. Avšak tento nárůst nevede ke zvýšení výroby obuvi, a tím ani k nárůstu společenské práce věnované jejich výrobě.
Uveďme jiný příklad. V tradičních kapitalistických zemích je poměr mezi výrobou výrobních prostředků a výrobou spotřebního zboží určen zákonem hodnoty. Pokud je nabídka bot nižší než jejich poptávka a nabídka strojů převyšuje poptávku po strojích, bude cena bot růst a cena strojů klesat. Díky tomu se kapitál a pracovní síly přesunou z jednoho hospodářského odvětví do druhého, aby byla obnovena rovnováha. V Rusku však oba sektory vlastní stát. Vysoká míra zisku v odvětví se spotřebním zbožím tak žádný kapitál ani pracovní sílu nepřiláká, neboť veškerý zisk stále proudí do jediných rukou.
Vztah mezi produkcí obou sektorů (výroba výrobních prostředků a spotřebního zboží) je přímo závislá na vztahu mezi akumulací a spotřebou. Zatímco v tradičních kapitalistických zemích je to soupeření jednotlivých majitelů firem, které vede k akumulaci a ke změně organického složení kapitálu, v Rusku tento faktor neexistuje. Všechny podniky jsou zde vlastněny jediným orgánem, a akumulace společně s technickým rozvojem zde proto není výsledkem konkurenčního boje a snahy držet krok s ostatními firmami.
Viděli jsme, že cena již neplní roli média regulujícího ruskou výrobu a dělbu práce v ruské společnosti. Tuto regulaci provádí vláda. Cena je pouze jedním z nástrojů, jež stát k tomuto účelu používá. Cena zde nepředstavuje motor, nýbrž jen převodní pás.
To však neznamená, že by byl systém cen v Rusku libovolný, závislý pouze na rozmarech byrokracie. Základem ceny jsou i zde výrobní náklady. (Rozsáhlé využívání dotací na straně jedné a daní z obratu na straně druhé tomu neodporují.) Přesto existuje zásadní rozdíl mezi tímto cenovým systémem a systémem cen v tradičním kapitalismu. Systém cen v tradičním kapitalismu představuje samovolnou činnost ekonomiky (která funguje nejlépe v rámci volné hospodářské soutěže, méně již v monopolní ekonomice). V druhém případě vyjadřuje naopak nutnost vnějšího řízení. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy cenových systémů bude jasnější, pokud využijeme analogie s méně složitou společností. Takovou může být např. starověký Egypt v době faraonů.
Farao také musel naplánovat, jakým způsobem rozdělí celkovou pracovní dobu (která tvoří reálné náklady na výrobu v každé společnosti), vykonávanou otroky, na uspokojování potřeb jeho společnosti. Metoda řízení ekonomiky byla v jeho případě zcela přímá. Určitý počet otroků byl využit k výrobě potravin, určitý počet na výrobu luxusního zboží, další pracovali na budování zavlažovacího systému, jiní stavěli pyramidy a tak dále. Protože byl tento výrobní proces poměrně jednoduchý, nebylo potřeba provádět nějakou složitější kontrolu. Stačilo jen zkontrolovat, zda bylo na jednotlivé práce přiřazeno takové množství otroků, jež určoval plán.
V Rusku stát rovněž přímo plánuje rozdělení pracovní síly (a tím společenské pracovní doby) ve společnosti. Ale protože je nynější výrobní proces mnohem složitější, než tomu bylo před několika tisíci lety, nestačí jednoduše zkontrolovat, zda byl jednotlivým sektorům ekonomiky přiřazen takový počet dělníků, jaký stanovil plán.
Je nutné mít k dispozici ukazatele, jež by podávaly informaci o tom, které stroje jsou v průmyslu zapotřebí, jak veliká má být produkce, jaká je spotřeba surovin a paliv atd. K tomuto účelu je třeba mít k dispozici měřítko hodnotící náklady, a to pro všechny produkty. Tímto měřítkem je cena.
Rozdíl mezi dělbou práce bez cenového systému za faraona a dělbou práce s cenovým systémem za Stalina je v míře této dělby, avšak nikoli v podstatě. Podobný princip platí i pro velké firmy. Např. Ford vlastní mnoho podniků, jež mohou dohromady tvořit jediný správní celek. Za účelem snazší kontroly a řízení však také mohou být rozděleny do menších správních jednotek. Rozdíl je tu však jen v míře, neboť výroba je v obou případech řízena jediným vlastníkem.
Nyní je třeba se podívat na to, zda se zákon hodnoty uplatňuje v případě pracovní síly. Pokud chceme zjistit, zda je pracovní síla v Rusku skutečně zbožím, jako je tomu v tradičním kapitalismu, musíme si stanovit kritéria, jež o tom umožní rozhodnout. Marx uvádí dvě podmínky k tomu, aby pracovní síla mohla být považována za zboží. Za prvé: dělník je nucen prodávat svou pracovní sílu proto, že nemá žádný jiný zdroj obživy, a je tak „osvobozen“ od výrobních prostředků. Za druhé: dělník je výhradním vlastníkem své pracovní síly, a má tudíž možnost ji prodávat. Svoboda dělníka na jedné straně a jeho vykořisťování na straně druhé jsou udržovány „pravidelným prodejem sebe sama, změnou zaměstnavatelů a oscilací tržní ceny pracovní síly“. [30] Marx proto říká, že k tomu, aby se pracovní síla stala komoditou, je nutné, aby vlastník své pracovní síly prodával svou práci jen na určitou časovou periodu.
Pokud by totiž prodal všechnu svou pracovní sílu jednou provždy, pak by se z tohoto původně svobodného člověka stal otrok. Zbožím by se tak namísto práce stal sám člověk. Aby si udržel pozici vlastníka své práce, musí tuto práci poskytovat kupci jen dočasně, na určitou dobu. Jedině tak může zabránit ztrátě práva na její vlastnictví. [31].
Pokud je však k dispozici jen jediný zaměstnavatel, je „změna zaměstnavatele“ nemožná a z „pravidelného prodeje sebe sama“ se stává pouhá formalita. (To, že tato formální stránka smlouvy není v Rusku dodržována, je zřejmé ze systému pokut, trestů, „nápravných prací“ a tak dále.) Stejně tak se stává formalitou i kontrakt, pokud existuje mnoho prodejců, ale jen jediný kupující.
Není pochyb o tom, že k „oscilaci tržní ceny práce“ v Rusku dochází, a to možná v ještě větší míře než v jiných zemích. Zde však již shoda končí. V tradiční kapitalistické ekonomice, kde panuje konkurence mezi prodejci a kupci pracovní síly i mezi kupujícími a prodávajícími, je cena pracovní síly dána výslednicí těchto střetů.
Je-li rychlost akumulace vysoká, pak klesá nezaměstnanost, což za běžných podmínek vede ke zvyšování nominálních mezd. Tím dochází ke zvýšení poptávky po spotřebním zboží, k nárůstu jeho výroby a ke zvyšování reálných mezd. (Takto to funguje v podmínkách volné hospodářské soutěže, zatímco monopoly tuto rovnováhu poněkud narušují.) Tento nárůst reálných mezd nepříznivě ovlivňuje míru zisku, což nakonec zpomaluje rychlost akumulace atd.
Naproti tomu v Rusku je celková výše reálných mezd a platů stanovena předem podle plánovaného výrobního množství spotřebního zboží. Může se stát, a skutečně se to stává, že kvůli problémům s realizací plánu přesahuje suma peněz, rozdělená formou mezd a platů, sumu cen spotřebního zboží. Pokud tento rozdíl neodstraní stát, dojde k nárůstu cen (buď oficiálně, nebo na černém trhu), avšak reálné mzdy nijak růst nebudou. Zvýšení reálných mezd může nastat jedině tehdy, pokud stát zvýší výrobu v těch odvětvích, jejichž výrobky zažívají nárůst cen. Ruský stát však nic takového nedělá.
Hranice, pod kterou již reálné mzdy nikdy dlouhodobě neklesají, je fyzické minimum. Toto fyzické minimum existuje v Rusku stejně jako ve všech ostatních společnostech, ať už využívají otrockou práci, práci nevolníků, či námezdní práci. Skutečnost, že reálné mzdy nejsou mezi ruské dělníky rozděleny rovným dílem, je problémem druhořadým v porovnání s tím, že suma reálných mezd je přímo stanovena státem.
Zkoumáme-li vztahy uvnitř ruské ekonomiky a abstrahujeme-li od vztahů se světovou ekonomikou, dojdeme k závěru, že zákon hodnoty, jakožto motor a regulátor výroby, nelze v Rusku nalézt.
Z angličtiny překládá na pokračování Vítězslav Lamač
Článek původně vyšel v červnovém čísle Solidarity roku 2012
