Překonávání globálního kapitalismu: od mezinárodní ke globální spravedlnosti

Marek Hrubec, Od zneuznání ke spravedlnosti. Kritická teorie globální společnosti a politiky. Praha, prosinec 2011.

Často zaznívají protesty proti novým asociálním zákonům, které zavádějí neoliberální vlády. Lidé se také často ptají, co proti tomu mohou efektivně dělat. Jak je možné využít současné právo proti neoliberálním aktérům? Stále častěji se můžeme v zahraničí setkávat s tím, že občanské organizace a sociální hnutí využívají prvky mezinárodního práva a tvořivým způsobem je uplatňují v boji proti globálnímu kapitalismu.

Ekonomické organizace a finanční instituce jsou povinny nést právní odpovědnost za svou transnacionální činnost prostřednictvím právního vztahu ke svým domovským státům, které jsou vázány „Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech“ a dalšími smlouvami. Mezinárodní finanční instituce a transnacionální korporace by měly být za svou činnost v zemích, kde působí, což se vztahuje zvláště na země třetího světa, zodpovědné prostřednictvím států, v jejichž obchodních rejstřících jsou zapsány, což se týká převážně západních států. Takovýto přístup pomáhá vytvářet globální síť distributivní regulace, která přispívá k odstraňování chudoby. Uvedené postupy vyznačují slibné fragmenty vznikajícího globálního právního řádu v oblasti distributivní regulace, a zvláště extrateritoriální uznání jednotlivců a sociálních skupin, kteří a které byly poškozeny transnacionálními ekonomickými a mezinárodními finančními organizacemi.

Dobrým příkladem zde může být právo na vodu. Dohody o liberalizaci obchodu nesmějí zmenšovat schopnost žádné země plně uplatňovat právo na vodu.1 Státy jakožto členové mezinárodních organizací jsou ve věci práva na vodu odpovědné také za jednání svých korporací a mezinárodních finančních institucí, jichž jsou členy: „Státy, smluvní strany, které jsou členy mezinárodních finančních institucí, zvláště Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a regionálních rozvojových bank, by měly podnikat kroky, které zajistí, že na právo na vodu bude brán zřetel v rámci jejich politik poskytování půjček a jejich úvěrových politik a dalších mezinárodních opatření.“2

Žádná činnost občanů, firem či dalších aktérů, která se odehrává v rámci jurisdikce smluvních států, by neměla vést k tomu, že jakýkoliv stát bude zbaven své schopnosti zajistit právo na vodu pro osoby, které spadají do jeho jurisdikce. „Smluvní státy by měly podniknout kroky, které zabrání jejich vlastním občanům a firmám v porušování práva na vodu jiných osob a pospolitostí v jiných zemích.“3

Právo na dostatečnou výživu je obdobným případem. Mezinárodní finanční instituce, zvláště Mezinárodní měnový fond a Světová banka, by se měly při rozhodování o politikách poskytování půjček a o opatřeních pro řešení krizového zadlužení apod. soustředit na právo na výživu a na jeho ochranu. Každý program strukturálního přizpůsobení musí probíhat takovým způsobem, při kterém bude zaručena ochrana práva na výživu.4

Analogicky platí, že „Voda nesmí být nikdy používána jako nástroj politického a hospodářského nátlaku“5 a že „Výživa nesmí být nikdy používána jako nástroj politického a hospodářského nátlaku.“6 Tato prohlášení jsou dostatečně explicitní a ukazují, že politické a hospodářské důvody nemají přednost před právy lidí na výživu a vodu. Obecně pak platí, že „bezpráví jednoho druhu by nemělo být řešeno bezprávím jiného druhu“.7

Ani právo na adekvátní bydlení nesmí být ohroženo žádnou z politik prováděných mezinárodními finančními institucemi.8 Na abstraktnější úrovni jsou tyto zásady formulovány v komentáři o opatřeních mezinárodní organizační pomoci, od nichž se očekává, že budou vyžadovat, aby se „ochrana práv chudých a zranitelných“ – ve formě významného snížení dluhového zatížení – stala základním cílem potenciálních hospodářských programů.9

Meze extrateritoriálního uznání

Extrateritoriální uznání však má své meze. I když budeme brát v potaz snahy těchto institucí a jejich pomoc, nemůžeme se domnívat, že zejména slabší státy budou schopné na svých územích efektivně uplatňovat plnou právní kontrolu a prosazovat práva vůči vlivnému kapitálu transnacionálních korporací, vůči působení mezinárodních finančních institucí a vůči silným státům, s nimiž spolupracují za nerovných podmínek. Přestože „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a politických právech“ představuje určitou naději, jeho prosazování většinou slabších národních států je jen neškodnou snahou čelit pronikavým dopadům, které jsou důsledkem činnosti aktérů globálního kapitalismu.

Abychom se vyhnuli zvěcňování územních celků, a to především národního státu a s ním spojených národních a mezinárodních regulačních mechanismů, musí rozbory vznikajících snah o uplatnění a zavedení mezinárodních a nadnárodních právních nástrojů reflektovat kritiku transnacionálních společenských sil, ať už jde o protesty globálních chudých, nebo o jiné protesty i dalších skupin osob. Transnacionalizace soudobých hospodářských a finančních institucí nevědomky posiluje proces vytváření motivačních podmínek pro ustavení nadnárodního právního aparátu v globálním měřítku. Vyčerpání prostředků, jež umožňovaly řešit problém zneuznání na národní a mezinárodní úrovni, může vést kritické společenské síly k požadování vyššího, nadnárodního stupně uznání.

Než se však dostaneme do nového období nadnárodní regulace v globálním rozměru, je třeba uvést, že lidé zkoušejí využít těch možností regulace, které nabízí současná vývojová etapa, a narážejí tak na meze soudobého uspořádání. Požadavek posílení dosavadního práva je jen prvním z řady dalších požadavků. Teprve až lidé zjistí, že „nejsnazší cesta“ odporu je neschůdná, investují energii do rozvíjení nového, alternativního právního řádu nadnárodního charakteru.

Od mezinárodního práva k právu nadnárodnímu a globálnímu

Zde je třeba rozlišit tři kroky:

Prvním krokem při snahách o využívání mezinárodních regulačních pravidel a povinností vázaných na jednotlivé národní státy by měla být identifikace současných regulačních mechanismů, které v minulosti nestály v centru pozornosti, ale dnes, v situaci nových vzájemných globálních závislostí, mají potenciál hrát důležitou roli. Pozornost je přitom třeba zaměřit především na extrateritoriální uznání.

Druhým krokem je pokoušet se tyto regulační mechanismy, zejména extrateritoriální uznání, nově interpretovat a rozvíjet v rámci jejich nové, posílené role v globálním uspořádání.

Třetím krokem je vytváření nových nadnárodních mechanismů jak v makroregionálním, tak zejména v globálním měřítku v závislosti na tom, jak se vyčerpávají omezené možnosti rozvoje současných mezinárodních mechanismů.

Současné boje o právní uznání se snaží posílit extrateritoriální uplatňování stávajících právních norem týkajících se hospodářských a sociálních práv, a tak odhalit, nakolik je jejich současné uplatňování omezené a slabé. Nároky vznášené na extrateritoriální uznání sice dokládají, že požadovat řešení tohoto problému prostřednictvím národních států je nedostatečné, zároveň však ukazují, že formulování těchto požadavků je důležité pro vyjádření sociálních konfliktů usilujících o řešení v rámci nového nadnárodního stupně právního uznání. V míře, v níž v praxi probíhá transnacionalizace a globalizace transnacionálních korporací, mezinárodních finančních institucí a dalších organizací, by měla kritická analýza vysvětlovat směřování historického vývoje regulací v oblasti rozdělování od národních a mezinárodních opatření až k nadnárodním, globálním předpisům, a tímto vysvětlováním a kritikou přispět k artikulaci nároků globálních chudých.

Artikulace extrateritoriálního uznání globálních chudých je jednak snahou učinit národní stát akceschopným, jednak exemplárním modelem, který odkrývá, jak slabou roli národní státy hrají v procesu, v němž dochází k posilování postavení transnacionálních ekonomických a mezinárodních finančních institucí. Ukazuje se, že tyto problémy nebude možné vyřešit pouze prostřednictvím lehce korigované globalizace, která na sebe bere podobu pouhých extrateritoriálních „záplat“. Nepostačí tedy vysvětlit extrateritoriální možnosti uplatňování hospodářských a sociálních práv pomocí národních států. Je nutné si uvědomit, že současné mezinárodní právní struktury nebyly konstruovány k tomu, aby odolávaly tlakům mezinárodních finančních institucí a transnacionálních korporací a aby odstraňovaly světovou chudobu. Dále je nutné si uvědomit, že nově vznikající regulační právní struktury mohou být artikulovány v rámci globálního prostoru, v němž by měla být obsažena nejen odpovědnost národních států, ale také přesně vymezena odpovědnost a vina transnacionálních korporací, mezinárodních finančních institucí a dalších aktérů. Artikulace těchto souvislostí, v nichž rozvíjení extrateritoriálního uznání a poznávání jeho mezí hraje v současné době významnou roli na přechodu od mezinárodního právního uspořádání k uspořádání globálnímu, je úkolem kritické teorie zneuznání v globálním prostoru.

Je třeba položit otázku: V čem vlastně spočívá kritérium pro vytvoření nových globálních právních uspořádání? Kritériem by mohla být dostatečná neschopnost národních států ovlivňovat transnacionální korporace a mezinárodní finanční instituce prostřednictvím extrateritoriálního uznání, protože takováto neschopnost by mohla působit jako motivace bojů za nové spravedlivější globální uspořádání. A co se týká prostředků boje o uznání, zůstává otevřenou otázkou, zda hlavní přístup pro vyjádření opozice proti zakoušenému zneuznání bude mít podobu aktivnější či pasivnější, konfliktní či komunikativní, násilnou či mírovou, skrytou či veřejnou, jednoduchou či složitou. Dynamika protestu proti sociální nespravedlnosti bude v každém případě vyžadovat, aby byly záležitosti extrateritoriálního uznání nadále prosazovány a otevřely dveře dalším potřebným sociálním změnám.


Marek Hrubec

Kniha se zabývá kritikou sociálního, politického a kulturního zneuznání v prostředí globálního kapitalismu a analyzuje, jakým způsobem lidé usilují o spravedlnost od lokální roviny až po rovinu globální. Autor ukazuje nedostatky liberální teorie a systematickým způsobem formuluje svoji vlastní alternativní, kritickou teorii společnosti a politiky. Kniha po delší době předkládá celkovou teorii společnosti a politiky od českého autora. Osloví především zájemce o filosofii, politologii, sociologii a globální studia.

1 CESCR, General Comment 15, The right to water (a čl. 11 a 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech) U.N. Doc. E/C.12/2002/11 (2003), § 35. Jedná se o komentář Výboru OSN pro hospodářská, sociální a ekonomická práva.

2 Tamtéž, § 36. Otázka dohod o volném obchodu je zmíněna v odstavci 35.

3 Tamtéž, odst. 33; viz také odst. 31.

4 CESCR, General Comment 12, E/C. E/C.12/1999/5, The right to adequate food (čl. 11), § 41; CESCR, General Comment 2, 02/02/90, International technical assistance measures (čl. 22), § 9.

5 CESCR, General Comment 15, E/C.12/2002/11 The right to water, odst. 32.

6 CESCR, General Comment 12, E/C.12/1999/5, The right to adequate food (čl. 11), odst. 37.

7 CESCR, General Comment 8, The relationship between economic sanctions and respect for economic, social and cultural rights, U.N. Doc. E/C.12/1997/8 (1997), § 1, odst. 16.

8 CESCR, General Comment 4, 13/12/91, The right to adequate housing (čl. 11 /1/), § 19.

9 CESCR, General Comment 2, 02/02/90, International technical assistance measures (čl. 22). Viz také Deklarace o pokroku a rozvoji v sociální oblasti, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, Úmluva o právech dítěte, a další smlouvy.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •