Marxovu teorii hodnoty lze stručně vysvětlit takto. Za kapitalismu, a pouze za kapitalismu, se „všechny, či alespoň většina výrobků nacházejí ve formě zboží“. A aby se z výrobků stalo zboží, musí ve společnosti existovat dělba práce. To však samo o sobě nestačí. Dělba práce existovala i uvnitř kmenových komunit, aniž by se tím vytvářelo zboží. Ani ve starověké římské latifundii, jež využívala otrocké práce a představovala soběstačnou ekonomickou jednotku, nevznikalo zboží. Dělba práce uvnitř jedné kapitalistické továrny také ještě nedělá z výrobků zboží.
Jen dělba práce mezi jednotlivými kmeny, mezi latifundiemi či mezi jednou a druhou kapitalistickou továrnou vede ke směně výrobků, a tím ke vzniku zboží. Marx píše: „Zbožím se mohou stát jen takové výrobky, z nichž některé jsou výsledkem jiného druhu práce než jiné, a které jsou vyráběny nezávisle na sobě jednotlivými osobami, či skupinami osob.“
Hodnota je definována jako vlastnost každého zboží, na jejímž základě je toto zboží směňováno. Výrobek získává směnnou hodnotu teprve tehdy, když se stane zbožím. Směnná hodnota je tudíž výrazem společenských vztahů mezi jednotlivými výrobci zboží, a určuje tak společenský charakter práce jednotlivých výrobců.
Směnná hodnota je ve skutečnosti jediným výrazem společenského charakteru práce ve společnosti složené z nezávislých výrobců. Marx píše: „Protože až do okamžiku směny spolu výrobci nepřicházejí do styku, specifický společenský charakter práce jednotlivých výrobců se neprojevuje jinak než aktem směny.“ Jinými slovy, práce jednotlivců se projevuje jako součást společenské práce pouze díky vztahům spojených se směnou jejich výrobků.
Když Marx mluví o tom, že zboží má svou hodnotu, tak zdůrazňuje, že tato hodnota je zhmotněním abstraktní práce, jež představuje podíl z celkové práce společnosti. „Velikost hodnoty vyjadřuje společenský výrobní vztah, představující nutnou spojitost mezi určitými předměty a podíl z pracovní doby celé společnosti věnované výrobě tohoto zboží.“
Proč je směnná hodnota jediným výrazem této skutečnosti a proč nemůže být tento vztah vyjádřen přímo, nýbrž jen skrze věci? Odpověď je, že jednotliví nezávislí výrobci ani nemohou být propojeni jinak než prostřednictvím směny různých předmětů ve formě zboží.
Ve společnosti nezávislých výrobců zákon hodnoty určuje:
A. Směnný vztah mezi různými druhy zboží.
B. Velikost výroby jednoho druhu zboží v poměru k velikosti výroby jiných druhů zboží.
C. Dělbu celospolečenské pracovní doby mezi jednotlivé podniky.
Tím je určen také směnný vztah mezi pracovní silou jakožto zbožím a dalšími komoditami. Rovněž je tím dáno rozdělení pracovní doby na čas strávený „nutnou prací“ (kterou zaměstnanec reprodukuje hodnotu své pracovní síly) a „nadbytečnou prací“ (kterou zaměstnanec vytváří nadhodnotu pro kapitalistu). Zákon hodnoty determinuje i množství společenské práce, jež je věnována produkci výrobního a spotřebního zboží. Tím určuje také vztah mezi spotřebou a akumulací.
Marx dává do protikladu dělbu práce v kapitalistické společnosti jako celku (která je vyjádřena existencí hodnoty) a dělbu práce v rámci jednoho závodu (jež není vyjádřena hodnotou):
Dělba práce ve společnosti je dána nákupem a prodejem výrobků z různých průmyslových odvětví, zatímco dělba práce na jednotlivé operace na pracovišti je dána prodejem pracovní síly jednotlivých dělníků jedinému kapitalistovi, který je zapojuje do pracovního procesu. Dělba práce na pracovišti v sobě odráží koncentraci výrobních prostředků v rukou jednoho kapitalisty. Společenská dělba práce zase vyjadřuje fakt, že kapitalistická třída je tvořena mnoha nezávislými výrobci zboží.
Zatímco na pracovišti platí železný zákon, jímž je výroba jednotlivých předmětů udržována v potřebném poměru, a jímž jsou určitému počtu dělníků přiřazovány potřebné úkoly, tak mimo pracoviště se v distribuci zboží mezi jednotlivými firmami z různých odvětví plně uplatňuje náhoda a rozmar. Je pravda, že různé oblasti výroby samovolně směřují k rovnováze. Každý výrobce zboží je nucen vytvářet užitnou hodnotu, aby uspokojil určité společenské potřeby. Tyto potřeby se různě kvantitativně mění, avšak uvnitř systému platí zákonitosti, které velikost výroby podle potřeby upravují a vedou ke spontánnímu růstu celého systému.
Zákon hodnoty nakonec určuje, kolik z celospolečenské pracovní doby bude na výrobu určitého typu zboží vynaloženo. Avšak tato trvalá tendence k rovnováze mezi různými oblastmi výroby se uskutečňuje pouze jako reakce na neustálé porušování této rovnováhy. [21]
Dělba práce na pracovišti je pro kapitalistu klíčovým nástrojem k uskutečňování nadvlády nad lidmi, kteří jsou sami jen součástí zařízení v jeho továrně. Dělba práce ve společnosti naproti tomu vytváří vztah mezi nezávislými výrobci zboží, kteří se nepodřizují žádnému orgánu, nýbrž jen hospodářské soutěži, ke které je ženou jejich zájmy. [21]
A tak, díky neustálým změnám poptávky a nabídky, vytváří zákon hodnoty pořádek i ve společnosti bez účinného centrálního plánování. Rovnováha se ustavuje ve výrobě jednotlivých produktů, v rozdělení celkové pracovní doby ve společnosti mezi různá hospodářská odvětví a tak dále. Uvnitř jednotlivých továren však nevládne neosobní anarchie, nýbrž vědomá vůle kapitalisty, který přímo určuje dělbu práce a rozhoduje o množství jednotlivých výrobků, které má být vyrobeno.
Je zcela zřejmé, že ve všech formách společnosti, od primitivního komunismu v dávné minulosti po socialistickou společnost v budoucnosti, musí ve společnosti existovat určitá dělba práce mezi jednotlivými hospodářskými odvětvími, aby společnost dokázala vyrobit potřebné množství zboží. Avšak způsob, jakým se tato dělba práce provádí, se s každou formou společnosti mění.
„Každé dítě ví,“ píše Marx, „že země, která přestane pracovat, nikoli na rok, ale třeba jen na pár týdnů, zahyne. Každé dítě také ví, že výroba takového množství výrobků, jež by uspokojilo dané potřeby, vyžaduje určité množství z celkové společenské práce. Poměr této práce je přitom dán úrovní společenské výroby, a nelze jej tedy jednoduše zrušit.“
Žádný přírodní zákon nelze odstranit. V měnících se historických podmínkách se proto může měnit jedině forma, v níž tyto zákony fungují. A formou, ve které funguje zákon poměrného rozdělování práce ve společnosti, je právě směnná hodnota produktů. [22].
Nutnou podmínkou pro vznik směnné hodnoty je, aby činnost lidí ve výrobním procesu probíhala pokud možno izolovaně. Musí zde existovat konkurence mezi nezávislými výrobci a mezi vlastníky různého zboží včetně lidí prodávajících svou pracovní sílu. Vztahy mezi jednotlivými výrobci nesmí být vědomě řízeny.
Napsal Tony Cliff.
Z angličtiny přeložil Vítězslav Lamač.
