Matka Stonewall a zlaté krysy

Hnutí za práva leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů jsme se věnovali v  srpnovém čísle, zejména pak v článku Hnutí za práva sexuálních menšin. Stěžejním momentem boje za práva sexuálních menšin byl zátah na klub Stonewall Inn, který odstartoval třídenní nepokoje, v nichž se zrodilo moderní LGBT hnutí. Thomas Lanigan-Schmidt, veterán tohoto povstání, své zkušenosti předává formou příběhu, jehož překlad vůbec poprvé přinášíme.

Seděli jsme na chodníku za rohem baru Stonewall. Měl zranění po celé ruce. Armáda ho odmítla za to, že je „queer“. Otec ho vyhodil z domu skrz skleněné dveře. Také jsem odešel z domu. Měl jsem kopat díry u silničářů, letní brigáda s partou pitomců, s kterými jsem chodil do školy (pohřbili by mě zaživa jen proto, aby se pobavili). Tak jsem šel do New Yorku pouze s batohem s oblečením na zádech.

Jedna queen1 měla velké popáleniny na tváři a většině těla. Její matka totiž nechtěla, aby muže příliš přitahovala synova krása. Žili jsme v levných hotelech, rozpadlých bytech, opuštěných budovách nebo na ulici. Domov byl tam, kde srdce. Některým z nás se podařilo získat podřadné práce, jiní byli na podpoře. Někteří se protlačili, jiní žebrali v ulicích. Jedlo se, co se našlo.

Mnoho z nás vyhodili z domu dřív, než jsme dokončili střední. BYLI JSME POULIČNÍ KRYSY. Portorikánci, černí, bílí ze severu i jihu. Lesba „Debby the Dyke“ a čínská queen „Jade East“. Synové a dcery pošťáků, matek na podpoře, taxikářů, mechaniků a zdravotních sester (pár příkladů). Dokud jsme se nepoznali, bylo zvykem se oslovovat „Paní Věc“ (poté už jen dle uvážení). Protestoval jsem, když mi queen „Opera Jean“ začala říkat „Mary“ (ale já jsem muž!?). „Mary, Grace, Alice, v čem je rozdíl, stejně jsme všichni sestry. Ne?“ (jedny v základu a nerozlučitelné). Byla tvrdohlavá, tak jsem si stěžovat přestal. Nakonec jsem skončil se jménem „Violet“ od černé queen „Novy“.

VŠICHNI JSME SKONČILI VE STONEWALL. V bezpečí a pohodě. Stačilo si najít prázdnou láhev, aby si číšník myslel, že platíš, a noc byla tvoje. Replika studny na přání stála vedle zadního baru jedné ze dvou větších, černě vymalovaných místností. Jukebox hrál nejčastěji hudbu Motown. Tančili jsme. Bylo tam stále tolik lidí, že se zdálo, že větráky vůbec nefungují. Byli jsme šťastní. Tohle místo bylo „UMĚNÍ“, které dalo podobu citům našich srdcí. Vědomí, že někam „patříš“, tu přecházelo v utěšující pocit bytí DOMA. A domov plodí lásku a soudržnost docela přirozeně. Tak jsme Stonewall milovali.

Policajtům jsme říkali „Lili od zákona“, „Betty s odznakem“, „Prase Patty“ nebo „Ďábel v modrých šatech“. Tu noc to Betty s odznakem přehnala. Nebyl to jen zátah, ale vášeň. Matku Stonewall znásilňovali. Vtrhli do ní s obušky. Světla se rozsvítila. Nebyl to hezký pohled. (Jak by se děti cítily, kdyby jejich matku znásilnili přímo před nimi? Kdyby jim vtrhli do domu a vydrancovali ho!? Rozbitý jukebox. Tančení zastaveno. Studna přání na kusy?) Ne, tohle nebyly studentské nepokoje šedesátých let. Venku byly jen ulice, žádné hezké koleje na spaní, žádné bufety s různými jídly, žádní bohatí rodičové, kteří by nám posílali peníze. Tohle byly nepokoje ghetta na domácím hřišti. My jsme už měli svá válečná zranění, takže šlo jen o další bitvu. Nikdo v tom neviděl historii její, tvou, mou nebo naši. Sebrali nám místo, kde jsme společně tančili. Nic víc.

Celé charisma revoluce v našich myslích, které přišlo ze střev přes srdce, bylo tu. Neexistence (nebo částečná existence) se stávala bytím a bytí zase příležitostí. Matka Stonewall rodila novou éru a my byly porodní báby. Tu noc „krysy z ulice“ zářily jako nejčistší zlato! A jako u dítěte narozeného v korytě nebo nalezeného dcerou faraóna v koši na řece Nil, zvláštnost dějin se zase přihodila na nejméně očekávaném místě ze všech.

 

Thomas Lanigan-Schmidt

Z angličtiny přeložil Karel Chlouba

Článek původně vyšel v srpnové Solidaritě roku 2012

1 Slovo queen (královna) je argot; označuje osobu mužského pohlaví.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •