Fotka „Pryč se zlými korporacemi“, jež vyobrazuje dav protestujících proti korporacím a finančním institucím, stojí za rozbor. Pokud s okupací Wall Streetu alespoň minimálně sympatizujeme, můžeme na sobě pozorovat, jak nás foto demonstrantů okupujících Wall Street vydírá. Vždyť poukazuje na domnělou cyničnost protestujících, kteří na jedné straně kritizují korporace, a na straně druhé se nestydí využívat všemožných produktů, které korporace vyrobily.
Fotka uvrhuje demonstranty do pozice, ze které se jejich protest ukazuje jako neoprávněný či přinejmenším pokrytecký, a nutí proto obhájce demonstrace k nepříjemné defenzívě. Sebelepší obranné argumenty přitom implicitně přistupují na ideologickou hru a ideologie tiše vítězí právě už tím, že argumenty vycházejí z obranného postoje.
Vůči ideologickému nařčení máme dvě možnosti obhajoby. Za prvé můžeme fotku zcela ignorovat a nepřipisovat jí žádnou důležitost. Pokud se takto obrany zdržíme, nepřijmeme sice ideologií určené obranné místo hned, ale tento stav bude platit jen do doby, než budeme přinuceni k odpovědi, až nás někdo osloví: Ty prý sympatizuješ s demonstranty na Wall Streetu. A tuto fotografii už jsi viděl? Zkrátka v momentě, kdy jsme přinuceni ke skutečné konfrontaci s ideologií (musíme odpovědět na „výzvu“ fotky), rozpadá se nám pod nohama krásné místečko mimo ideologické poměry. Druhá možnost, jak již bylo naznačeno, je pomoci si argumenty. Přestože tiše implikují ideologické vydírání, mohou ve střetu s ideologií obstát, jestliže budou dostatečně radikální.
Obrana se většinou zakládá na tvrzení, že protestující přece neodmítají zbožní produkci korporací, ale spekulativní finanční kapitál a nepřiměřené korporátní zisky. Posledním tvrzením této argumentační linie je snaha o prosazení systému bez Wall Streetu (finanční spekulace), ale se zachováním Main Streetu (reálné produkce). Toto tvrzení je koherentní jen v momentě, kdy opustíme horizont parlamentní demokracie a kapitalismu. Jedině pak jsme vyhráli střet s ideologií fotky. Nevíme, zda je hnutí nakolik radikální, a proto rozvineme v článku třetí alternativu – jak k reakci, která fotku ignoruje, tak k argumentaci. Třetí možnost nereaguje na „výzvu“ fotky k odpovědi tak jako dvě předchozí, nýbrž fotku „pouze“ analyzuje. Této analýze se říkalo kritika ideologie.
Taková analýza rozhodně není vedena na způsob konspirační teorie, která by se snažila najít nit mezi fotografem a korporací, jež si ho najala, aby zkompromitovala demonstranty. Naopak, fotku tak říkajíc nezplodil nikdo jiný než samy ideologické poměry dnešní doby: jedinec spontánně a bez jakéhokoli hlubšího zamyšlení realizoval nápad, jenž mu byl vnuknut vnější ideologickou situací. Tu si uvědomujeme o to méně, oč více jsme přesvědčeni, že čas velkých ideologických „-ismů“ pominul, a působí tím účinněji, čím více ztrácíme vědomou ostražitost.
Skrze fotku k nám mluví sama ideologie. Jako by říkala, že odpor vůči systému, který legitimizuje, znemožní tím, že ho nařkne z využívání systémových výdobytků počínaje oblečením a konče kamerami a automobily. Má se snad proti systému bojovat na způsob buddhistických astrálních cestovatelů, kteří místo Facebooku a mobilu používají telepatii, místo kamen vnitřní energii své duše a místo letadla levitaci?
Ne všichni si myslí, že úspěšný vzdor proti moci je možný jen z pozice mimo moc, že jedině asketa může kritizovat hedonistického konzumenta, jen vegetarián masožravce a že jen z pozice buddhistického fluida je kritika západního způsobu života oprávněná. Možná je na čase vše dialekticky otočit a říci: naopak, ten, kdo je samotným produktem a důsledkem západního způsobu života, má nejvyšší oprávněnost k jeho kritice, a ne nějaká nepolíbená „krásná duše“, jež napodobuje ty tibetské.
Rozpornost této ideologické techniky se ukáže snad jen ve srovnání s opačnou ideologickou technikou. Obě neutralizují kritiku tím, že odhalují, jak kritizující (demonstranti) využívají výdobytků systému, jak na něm participují. Jednou výrobek poukazuje na to, jak kritici stojí uvnitř systému (příklad této fotky), a podruhé ten samý výrobek usvědčuje kritiky z neoprávněné a pokrytecké solidarity s chudými. Příkladem je nařčení, že se krásně kritizuje kapitalismus s bezdrátovou klávesnicí a bohatými rodiči tomu, kdo nezažil bídu a utrpení těch dole. Z jakého důvodu tedy nemáme kritizovat systém: protože stojíme uvnitř, nebo protože stojíme vně? Pokud nám ideologie na tuto otázku neodpoví, můžeme si být jisti, že stojíme na správném místě. Na místě, jež je zároveň uvnitř i vně, na místě, kde lze myslet nový systém. Pokud jsou tací, kteří si myslí, že takové místo neexistuje, mají pravdu, ale jen za předpokladu, že popírají možnost rozštěpení lidské subjektivity, kterou vyjadřuje formule: já nejsem mé tělo, já mám tělo.
Závěrem se vraťme k názvu článku a řekněme, že pouze ten kritik, který ochutnal nejsladší plody kapitalistické produkce, třeba nakousnutá bílá jablka z dílny zesnulého Jobse, může s klidem prohlásit, že odolal i těm „nejjedovatějším“ svodům, jež dnešní systémová produkce nabízí. Tím samozřejmě nemíníme podlamovat kritiku těch, kdo nemají prostředky nebo si produkty vědomě nechtějí koupit. Máme na mysli pouze to, že „iPod v ruce“ neoslabuje kritický vítr. Spíše naopak, za fotku vytvořenou jedincem až po uši ponořeným v ideologických marasmech pozdního kapitalismu by se demonstranti nejen neměli stydět, ale měli by ji dokonce prohlásit za svou. Tak lze původní ideologický záměr, vrhnout na účastníky protestu špatné světlo a posunout je do nepříjemné obranné pozice, zvrátit v pravý opak: Ano, podívejte se na nás, i my, kteří konzumujme materiální slasti, my stejně dobře jako ti dole víme, že jsme dole. To, že nás krmíte běžnými ontickými technologickými třešničkami s dotykovým displejem nám nezabrání artikulovat pravdu o naší ontologické – principiální – nesvobodě. Naše ontické místo se nachází ve vyšších patrech sociální budovy, kde vegetuje naše ontické tělo, ale místem, kde naše já skutečně je, je ontologická rovina. Schopnost myslet a skutečně i být na ontologické rovině se pak odráží v solidaritě s těmi, jejichž tělo se nachází na dně sociální budovy.
Tomáš Korda
