Ideologii postindustrialismu odzvonilo

34 mrtvých a 78 zraněných. Takový je dopad jediného zákroku jihoafrické policie proti stávkujícím horníkům ze srpna letošního roku. A tento počet není konečný. Proč nám jihoafričtí horníci připomněli stinnou stránku globálního kapitalismu? Jaké je postavení pracujících v bývalých koloniích? A proč nežijeme v postindustriální společnosti? Těmto a dalším otázkám je věnován následující článek.

Svět obletěly zprávy o krveprolití horníků na jižním cípu Afriky. Jihoafrická republika se za posledních 15 let stala globální platinovou velmocí – nachází se zde 88 % světových zásob platiny, které je hojně užíváno ve farmaceutickém, chemickém či sklářském průmyslu. Bez platiny by nebyly myslitelné automobilové katalyzátory nebo cytostatika užívaná při léčbě rakoviny. Nepřekvapuje proto, pokud vyhlídka omezení, výpadku těžby – kterou představuje např. stávka – vede korporace, podobně jako těžařské firmy v Jihoafrické republice, ke křečovitým atakům vůči pracovním silám, jež se domáhají svých práv.

Pachuť kolonialismu

Vše začalo ve městě Marikana, které se nachází nedaleko Johanesburgu. Zdejší horníci pracují za 4 tisíce randů měsíčně, což je v přepočtu zhruba 10 tisíc korun, zatímco jejich nadřízení – důlní bossové – mají prokazatelně až tisícinásobné platy. Přitom celá řada horníků-přistěhovalců ze svých podstatně nedostatečných platů financuje život svých rodin, které často žijí v odlehlých oblastech. Pochopitelně i žalostné honorování vedlo horníky v Jihoafrické republice k tomu, že se za poslední roky výrazně organizovali v odborech.

Horníci z platinového dolu v Marikaně se v neúnosných existenčních poměrech od počátku srpna postupně rozhodovali, zda přistoupí ke stávce. Situace uzrála 16. srpna letošního roku, kdy se ke stávce přidaly již tisíce důlních zaměstnanců. Více než tři tisícovky pracujících se dokonce shromáždily na kopci nedaleko marikánského dolu, aby demonstrovaly svůj požadavek okamžitého navýšení platů na důstojnou úroveň. Horníci byli následně obklíčeni státní policií. Několik dní nato byli sami zaměstnanci účelově a neopodstatněně obviněni z vražd svých kolegů (vykonstruované procesy patřily ke každodennímu pořádku starého jihoafrického apartheidu). Následné pitvy, jež ještě více vystupňovaly nepokoje a posílily nevoli lidí, však bezpečně prokázaly, že 34 horníků bylo zastřeleno, a to právě příslušníky státní policie, která během kritického dne zasahovala. Vedle prokázaného počtu zavražděných bylo více než sedm desítek lidí zraněno.

Skutečnost, že levná pracovní síla jihoafrických důlních zaměstnanců je využívána nadnárodní těžební korporací britského původu Lonmin, která je součástí významného kartelu Anglo American Platinum, odpovídá klasické situaci postkolonialismu. Postkoloniální situace je stavem společností, které prošly od 15. století zkušeností evropské kolonizace a po roce 1945 procesem částečné dekolonizace, tedy v zásadě spíše formálněpolitického osamostatnění od nadvlády koloniálních velmocí. Sociální a ekonomická emancipace však zpravidla dosud neproběhla. Procesy formální dekolonizace přikrývají praktiky nadvlády, které ve skutečnosti připomínají staré koloniální časy, kdy byly dnes „svobodné“ země přímo podřízené kolonizátorským zemím. Formálně svobodní zaměstnanci, jako kupříkladu jihoafričtí horníci, jsou totiž často ve velmi podobných sociálních podmínkách, v nichž kdysi byli nuceni existovat otroci.

Postindustriální společnost? Ale kdeže

Když se dnes hledá přízvisko, které by nejpřiléhavěji charakterizovalo soudobou společnost, často se objevuje názor, že žijeme v „postindustriální“ éře. Má se tím na mysli zhruba tolik, že společnost urazila cestu od industriální společnosti ke stavu, v němž hlavní roli po nadále slábnoucím průmyslu převzaly služby. Spolu s tím prý postupně odzvoní řadě nešvarů, jež byly s „předchozím“ – tzn. industriálním –společenským stavem spjaty.

Skutečně nelze pochybovat o tom, že za poslední desítky let došlo k jistému posunu. Výrazně vzrostlo procento lidí zaměstnaných ve službách. Můžeme však tento proces považovat za „deindustrializaci“? A pokud k tomuto názoru vedlo alespoň zčásti adekvátní pozorování, je taková deindustrializace rozprostřena globálně, nebo se týká jen některých geopolitických celků?

Britský politolog Alex Callinicos vypočítal již koncem 80. let stále aktuální argumenty proti teorii „postindustriální společnosti“. Ideologie postindustrialismu zastírá okolnost, že větší objem pracujících v terciéru umožnil jedině prudký nárůst produktivity průmyslu. Totožný objem zboží dnes vyprodukuje poměrně menší pracovní síla. V primárním a sekundárním sektoru ve většině západních zemí dnes skutečně působí méně lidí; nikoli náhodou podstatně mírnější změny nastaly v podílu priméru a sekundéru na tvorbě HDP. A především – dosud nedošlo k diametrálním změnám potřeb společnosti; potřeb, jež byly určovány společně s průmyslovou expanzí. Není proto vyhlídka na nějakou radikální změnu charakteru společnosti.

Abychom však nahlédli zásadní iluzi postindustriálního vidění světa, je třeba poodstoupit na nadnárodní úroveň pozorování. Historicky nejvíce lidí pracuje v primárním a sekundárním sektoru právě dnes, jen s tím rozdílem, že tato produkce byla rozhodujícím dílem přesměrována do zemí třetího světa. V těchto zemích panují v zásadě tvrdší pracovní podmínky, než které pamatují „deindustrializované“ země. Nešvary raných industriálních ekonomik, které mají odeznívat, jsou tedy v jistém směru naopak prohlubovány. Proces přesunu výroby, který je možné reálně zaznamenat, byl započat po II. světové válce a souvisí s tzv. novou mezinárodní dělbou práce (New International Division of Labor). Tato dělba vedla ve svých důsledcích k udržení odloučeného vývoje západních společností a společností třetího světa. Velká část průmyslové výroby byla totiž přesunuta – velmi patrně např. z Německa – do některých čerstvě dekolonizovaných zemí. Spotřeba průmyslového zboží však samozřejmě zůstává výrazně lokalizována v zemích globálního severu.

Nová mezinárodní dělba práce na druhou stranu představuje určitou naději pro budoucnost lidské emancipace. Argentinský sociolog Ronaldo Munck v této souvislosti upozorňuje, že nárůst počtu průmyslových pracujících v zemích třetího světa povede dříve či později k jejich odborové organizovanosti. Lze předpokládat, že zostření sporů mezi prací a kapitálem bude narůstat právě v těchto zemích. Potenciální zlepšení situace pracujících tak může začít být věcí celosvětového sjednocování a mezinárodní solidarity. Ideologie postindustrialismu nicméně postuluje opačný dojem: mezi společnostmi globálního severu a jihu existuje historická strukturální odlišnost. Jakoby se otázky práce zemí globálního severu netýkaly.

Potřebujeme solidaritu

Živoucím důkazem skutečnosti, že industriální povaha světové ekonomiky jako celku – ekonomiky, která reprodukuje celou řadu nerovností a nespravedlností – nebyla překonána, je právě mimořádný aktivismus horníků poslední doby. V tomto článku rozebíráme pouze aktuální jihoafrický případ, reprezentující situaci lidí práce ze třetího světa. A právě odborová organizovanost může být jedním z nástrojů pokračující opravdové sociální a ekonomické dekolonizace, jež musí dovršit formální osamostatnění bývalých kolonií, neboť tím, že odbory sjednocují práci proti majitelům výrobních kapacit, zbavují horníky a obecně pracující okovů nerovných a utlačovatelských poměrů. Vedle jihoafrických událostí by však bylo možné pozastavit se také u soudobé aktivizace čínských horníků a továrních dělníků, případně u nedávného příkladu z prvního světa, ze Španělska, kde stávka horníků z Asturie povzbudila obyvatele k projevům solidarity a nastartovala novou vlnu masových protestů.

Důležitým důsledkem nové mezinárodní dělby práce je oslabení zaměstnanecké solidarity v zemích globálního severu, tedy v zemích tzv. prvního nebo druhého světa. Pohádka o deindustrializované společnosti pronikla hluboko do myslí zaměstnanců a spoluvytvořila podmínky pro frontální depolitizovanou atmosféru strachu, nezbytnou pro udržování chodu společnosti bez tolik potřebných změn. Dojem, že se nás netýkají probíhající boje pracujících v zemích třetího světa, má zdroj právě v zavádějícím pocitu, že naše společnosti již nejsou závislé na „špinavém“ průmyslu, ale jsou společnostmi „inteligentních“ služeb. Tento trend dlouhodobě vede mj. k tomu, že jsou dále oslabovány pracovněprávní vztahy, což shazuje pozici pracujících, a vzájemný poměr mezi prací a kapitálem stále více vyznívá jednostranně ve prospěch kapitálu.

Masakr jihoafrických horníků, po němž následovalo propuštění několika desítek tisíc zaměstnanců platinových a dalších dolů setrvávajících ve stávce a v dosud nerozhodnutém boji za navýšení mezd, nezůstal bez odezvy také proto, že stále více lidí si dnes globální souvislosti uvědomuje. Zákrok jihoafrické policie podnítil několik mezinárodních výzev, které signovaly odborové konfederace, ale i přední lidskoprávní organizace, jako je Amnesty International.

Faktu, že také my se musíme s Jihoafričany solidarizovat, si je vědom i předseda Odborového svazu pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu (OS PHGN) Jan Sábel: „My jako horníci držíme pohromadě, protože ročně umírá 2 až 3 tisíce horníků po celém světě, nejvíce v Číně. To, co se stalo v Jihoafrické republice, je doslova otřesné. Zcela určitě stojíme za horníky. Tamní společnost včetně vlády by za dění měla nést plnou odpovědnost.“

Mezinárodní charakter práce volá po jejím sjednocení. Přičemž solidarita mezi pracujícími je více než projevem dobré vůle; je prvořadě vědomím toho, že žijeme v globálním světě, který se podobá velkým spojeným nádobám. Vědomím toho, že to, co se dnes týká jihoafrických horníků, se může v budoucnosti týkat jakéhokoli zaměstnance. Protože už dnes máme co do činění s tendencemi na úrovni vlády, které chtějí pokud možno přizpůsobit tuzemský zákoník práce podle vodítka třetích zemí a tamních poměrů; a to vše s poukazem na to, že levná, odbory a zákonem nechráněná pracovní síla je daleko poutavější pro potenciální investory.

Prekarizace práce, s níž se potýkáme v našich společnostech, znamená, že různé neplnohodnotné formy zaměstnání jsou postupně kooptovány do právních rámců společností globálního severu. Tento proces sociologové označují jako proces „thirdworlderizace“ zemí globálního severu. Provázanost globální ekonomiky, v níž všechno souvisí se vším, nám dlouho zatemňovala právě ideologie postindustrialismu.

Předseda hornických odborů Sábel vzpomíná, jak někdejšího ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase, který ještě v Topolánkově vládě prosazoval pozdější odchod do důchodu u horníků, „pozval do dolů, sfáral s ním na dole Lazy v Ostravě a ukázal ministrovi stěnu, která byla ve výšce 80 centimetrů. Ministr se tam se svými 2 metry musel nějak dostat. Po jeho vyfárání jsme do dvou měsíců měli nařízení vlády o předčasných odchodech do důchodu u horníků.“ Jestliže je nespočetně mnoho dalších, nicméně ve většině případů ne právě úsměvných a nejen partikulárních precedentů, kdy zaměstnanci uspěli v konkrétním boji za svá práva na úrovni národního státu, potom není vyloučen předpoklad, že budou přibývat podobně úspěšné případy na nadnárodní úrovni. Mezi ně můžeme boj jihoafrických dělníků, jimž se dostává mezinárodního zadostiučinění, začít počítat. Vždyť odbory vznikly počátkem průmyslové revoluce, aby hájily práva pracujících a představovaly protiváhu vůči kapitálu. Žijeme-li ve světě globálního kapitalismu, potřebujeme tento princip převést o patro výš a posilovat odborovou platformu na globální úrovni.

 

Ondřej Lánský, Lukáš Matoška

 

Vyšlo v Sondách (Revue pro sebevědomé zaměstnance) 15/2012

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •