Krajní pravice, rasismus a násilí v Rusku

Co mají společného právník Stanislav Markelov, studentka žurnalistiky Anastasia Baburova, devítiletá tádžická dívka Churšeda Sultanova a punkový kytarista Timur Kačarava? Všichni byli v posledních několika letech zavražděni ruskými neonacisty. Nebyli však jedinými oběťmi. Kromě nich zemřely za posledních deset let v Rusku následkem napadení s rasistickým, politickým či homofobním motivem stovky lidí a dalších několik tisíc bylo zraněno. Pracovní imigranti ze zemí střední Asie a Kavkazu, muslimové, Romové, antifašisté, alternativní mládež, zahraniční studenti, novináři, gayové a lesby, ale i náhodní kolemjdoucí – ti všichni se stali terčem útoku neonacistů.

O tom, že neonacistické hnutí v Rusku již zapustilo své kořeny, není sebemenších pochyb. V zemi existuje až několik stovek neonacistických organizací, sdružujících podle odhadů 70–100 tisíc aktivních členů. V posledních několika letech sice skončila řada militantů za mřížemi (většinou však na dobu zdaleka neodpovídající závažnosti a brutalitě jejich činů), přesto je hnutí velice živé a roste i jeho vliv na mainstreamovou politiku. Ačkoli nacisté za druhé světové války zabili na 14 milionů Rusů (z toho zhruba 7 milionů civilistů), Rusko se dnes paradoxně řadí mezi země s největším počtem příznivců (neo)nacistické ideologie.

Neonacistické násilí

Rasistické útoky ruských neonacistů a fašistů mají řadu podob – od hanobících graffiti, vandalismu a ničení majetku přes rvačky s víceméně náhodnými osobami až po vysoce koordinované a plánované vraždy názorových odpůrců. Do poslední kategorie tak spadá například smrt již zmiňovaného Stanislava Markelova a Anastasii Baburové. Lidskoprávní aktivista a právník zastupující například rodiny obětí čečenských civilistů, zabitých ruskými vojáky, byl zastřelen 19. ledna 2009 v centru Moskvy, když se vracel po tiskové konferenci domů. Stejně skončila i Baburová, novinářka a levicová aktivistka, která Markelovovi přispěchala na pomoc. Pachateli byli dva členové fašistické organizace Ruská národní jednota.

Patrně nejotřesnějším činem ruských neonacistů však byla vražda devítileté Churšedy Sultanové. Tehdy, 9. února 2004 v podvečer, se spolu se svým otcem a jedenáctiletou sestřenicí vracela z bruslení, když jim cestu zkřížila skupina asi deseti mladíků ve věku 1319 let, ozbrojených noži, železnými tyčemi a řetězy, vykřikujících „Rusko Rusům“, jakož i další rasistická hesla. Její otec a sestřenice utrpěli vážná zranění, ale nakonec přežili. Churšeda devíti bodným ranám na místě podlehla. Tento útok byl ale významný i z jiného hlediska než jen z hlediska brutality. Soud s obviněnými útočníky dal totiž jasně najevo, že podobné útoky jsou v Rusku de facto tolerovány. Útočníci byli obviněni z běžného násilného činu, a rasistický motiv tedy nebyl vůbec zohledněn. Prokurátor navíc obviněné omlouval výroky o tom, že šlo o „neuvážený čin nezaměstnaných mladíků, povzbuzených nadměrnou konzumací alkoholu“. Na jaře roku 2005 pak byly vyneseny rozsudky: 7 útočníků bylo odsouzeno za výtržnictví (!) k trestům odnětí svobody od jednoho a půl do pěti let, jeden z obžalovaných byl shledán nevinným. Dnes už tak není za mřížemi ani jeden z Churšediných vrahů.

O tom, že jsou ruští neonacisté velmi dobře organizováni, svědčí to, že byli v minulosti již několikrát schopni provést bombový útok. Nejtragičtější z nich – výbuch jednoho kilogramu TNT na Čerkizovském tržišti v Moskvě v srpnu 2006 – zabil 13 lidí, většinou Tádžiků a Uzbeků. Následovaly další útoky – v říjnu 2007 nastražili neonacisté výbušninu v punkovém klubu v Petrohradu, v lednu 2009 zase pouze díky náhodě nevybuchla bomba, nastražená v jedné z moskevských restaurací McDonald’s.

Na území celého Ruska existují polotajné výcvikové tábory, ve kterých se členové různých fašistických a neonacistických organizací učí například střílet ze samopalu, sestrojit bombu, jsou trénováni na boj z blízka a zároveň jsou „vzděláváni“ v rasistických teoriích. Tato militarizace ultrapravicových skupin probíhá již řadu let a nezdá se, že by proti ní ruské úřady nějak vážně vystupovaly. Svoje tábory tak má Slovanský svaz (SS), Ruská národní jednota, Nacionálně bolševická strana či ruský Ku-Klux-Klan. Na youtube existuje řada videí z těchto táborů, které natáčejí sami členové zmíněných organizací v rámci propagandy. Je z nich patrné, že disponují množstvím různých zbraní, včetně samopalů či granátů. Militantní fašisté a neonacisté jsou i v řadách policie a armády, odkud tyto zbraně celkem bez problémů získávají.

Pokud však již státní moc proti ultrapravicovým organizacím zasáhne, jako se to stalo v případě Slovanského svazu, zakázaným v dubnu 2010 moskevským městským soudem, nemá to zpravidla žádný významný efekt. Slovanský svaz nadále funguje prakticky beze změny a jejímu předsedovi Djomuškinovi se navíc dostalo tolik žádané publicity.

Zvláštní skupinou mezi rasistickými militanty jsou pak fotbaloví chuligáni. Jejich počet a organizovanost z nich dělá jednu z největších hrozeb pro národnostní a etnické menšiny. To ostatně v praxi předvedli v prosinci 2010 při pogromu na Kavkazany na Manéžním náměstí. Tehdy se v centru Moskvy shromáždilo na 5000 fanoušků Spartaku Moskva, rozběsněných z informací o zabití jejich prominentního soukmenovce Jegora Sviridova Dagestáncem Aslanem Čerkesovem, a začali útočit na všechny nerusky vyhlížející kolemjdoucí. Než se podařilo pořádkové policii dav rozehnat, čtyři lidé byli takto ubiti.

Avšak rasismus v Rusku se neprojevuje pouze vraždami, bombovými útoky a nenávistnými veřejnými projevy. Rasismus je součástí systému. Desetitisíce imigrantů v Rusku denně čelí systematické diskriminaci ze strany státních úřadů a policie. Lidé „neslovanského“ vzhledu jsou často šikanováni kvůli naprosto smyšleným proviněním. Získat v Rusku pracovní povolení či povolení k pobytu obvykle znamená přijít na příslušný úřad s řádně naditou obálkou. Korupce je v Rusku značně rozšířený jev, nicméně pro cizince je její dopad, vzhledem k tomu, že přicházejí do kontaktu s různými úřady mnohem častěji, ještě výrazně nepříjemnější.

Mainstream

Velice pochmurný vývoj v Rusku do budoucna dává tušit i to, že rasistická hesla i konkrétní agendy, které byli v minulosti doménou pouze „krajní pravice“ (lépe řečeno neonacistů), se pomalu ale jistě stávají součástí politického mainstreamu. Velkou měrou k tomu přispěl sám bývalý a budoucí prezident Putin, přestože by bylo přinejmenším nepřesné, považovat jeho osobně za rasistu. Jak se ukázalo v mnoha případech z historie, xenofobní rétorika je fungující a vládci oblíbenou taktikou, jak odpoutat pozornost od reálných problémů země, případně je svést na někoho jiného. Těmito obětními beránky byli v Rusku vždy zpravidla imigranti („berou nám práci“), obzvláště ti, kteří vyznávají islám („vyhlásili nám svatou válku, je třeba se bránit“).

Xenofobní a rasistické nálady ruské veřejnosti tak prudce vzrostly zejména během Putinova druhého volebního období (2004–2008). Vladimir Vladimirovič tehdy čelil nelehké politické situaci. V sousední Ukrajině právě probíhala takzvaná „oranžová revoluce“ a Putin z obavy před podobným vývojem v Rusku začal hrát na xenofobní strunu. Nepřítel byl jasně určen, a tak se oprávněný hněv řady Rusů, způsobený nepříznivou sociální situací, korupcí a pouliční kriminalitou obrátil proti „černým“, tj. proti neslovanskému obyvatelstvu z Kavkazu a střední Asie. V prosinci 2010 pak Putin, tehdy již ve funkci předsedy vlády, pateticky položil květiny na hrob již zmiňovaného fotbalového chuligána Jegora Sviridova.

Během Putinova druhého prezidentského období razantně vrostly počty příznivců ultrapravicových militantních skupin, včetně vysloveně neonacistických, a spolu s nimi i počet projevů násilí z nenávisti. Podle údajů moskevské nevládní organizace SOVA Center se nejvíce rasistických násilných trestných činů odehrálo v letech 2007 a 2008. V roce 2007 bylo takto zavražděno 85 lidí a 605 zraněno, v roce 2008 rasisté zabili dokonce 109 lidí a 486 zranili (ve skutečnosti jsou však tato čísla pravděpodobně ještě vyšší, neboť u řady vražd imigrantů nebyl s jistotou prokázán rasistický motiv, tudíž nejsou do těchto statistik zahrnuty).

Zhruba v této době však začala ruská vláda pociťovat možná rizika nárůstu počtu a radikality těchto ultrapravicových skupin – ani ne tak jako riziko pro imigranty a národnostní menšiny, jako pro samotný stát. Zároveň i značná část ruské veřejnosti byla rozsahem neonacistických aktivit znepokojena. Proto tehdy vláda iniciovala vlnu zatýkání vůdčích osob hnutí (zejména militantních rasistů) a na čas se zdálo, že tím ruskou ultrapravici citelně zasáhla. Brzy se však ukázalo, že rasismus v Rusku již zapustil kořeny a ultrapravicové hnutí se z této rány rychle vzpamatovalo.

Přestaňme krmit Kavkaz!

Rasismus a xenofobie se v Rusku již stali běžnou přísadou politické agitace. Xenofobní výroky politiků jsou obecně považovány za přijatelné a značná část ruského národa na ně slyší. Již zmiňovaný Putin tak není zdaleka jediným vrcholným politikem, který účelově rozehrává xenofobní nálady ve společnosti. Vezměme si jako příklad kandidáty na post prezidenta v právě proběhnuvších volbách. Zatímco heslo „Rusko Rusům“ z úst šéfa ultranacionální Liberálně demokratické strany Vladimíra Volfoviče Žirinovského zřejmě nikoho nepřekvapí (ačkoli překvapením může být fakt, že Žirinovský pochází z židovské rodiny a sám vystudoval turkologii), jinak to může být s výroky ostatních kandidátů. Předseda komunistické strany Ruska Gennadij Zjuganov tak například přišel se změnou zákona, podle které by měla být v tzv. interních pasech (obdoba českého občanského průkazu) vyznačena národnost držitele. To by však prakticky znamenalo postupnou legalizaci diskriminace lidí na základně národnosti. Ale i z jeho jiných projevů a návrhů je zřejmé, že tento „komunista“ má názorově daleko blíže ke Stalinovi než k Marxovi.

Podobně je na tom i další z prezidentských kandidátů, třetí nejbohatší Rus Michajl Prochorov. Tento údajný liberál je v otázce imigrační politiky s Putinem i Zjuganovem takřka zajedno – je třeba zejména důslednější kontrola imigrace a větší represe. V tom se neliší ani další z takzvaných liberálů, vycházející hvězda ruské politiky Alexej Navalnyj a jeden z hlavních postav kampaně „Chvatit kormiť Kavkaz!“ („Přestaňme krmit Kavkaz!)“. Tato kampaň, vzniklá loni v září má opět velice silný rasistický podtext. Její sympatizanti oficiálně protestují proti „nepřiměřeně vysokým“ státním dotacím severokavkazským republikám (zejména Čečensku), v praxi však pouze ještě více rozdmýchávají nenávist vůči lidem v Kavkazu. Nicméně je pravda, že z Moskvy teče do Grozného neuvěřitelné množství peněz, jejich deklarovaný cíl – poválečná obnova čečenské infrastruktury –, je však naplňován pouze sporadicky. Běžní Čečenci z těchto peněz často nevidí ani rubl, zatímco sbírka vozů Ferrari tamního vládce Ramzana Kadyrova je známá daleko za hranicemi Čečenska.

Jak vidno, rasismus, ať už ten „extremistický“, či uhlazený, kravatový, je vážným problémem současného Ruska. Změnu k lepšímu však v dohledné době můžeme pouze stěží očekávat. V souvislosti s dopady sociální krize na nejširší vrstvy obyvatelstva reálně hrozí vypuknutí epidemie násilí z nenávisti. V tuto chvíli je tak klíčové, jak bude ruská antifašistická levice efektivní při dekonstrukci tohoto falešného řešení krize. Držme jí palce. V Čechách nás čeká obdobný úkol.

 

Štěpán Lohr

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •