Lehkým krokem doleva

Do druhého kola francouzských parlamentních voleb chybí jen několik dnů. Nicméně již teď se zdá, že levicový blok pod vedením prezidenta F. Hollanda bude mít v nově zvoleném Národním shromážděním většinu. Nový francouzský prezident bude tak mít otevřenou cestu, aby mohl příštích pět let pohodlně (alespoň z parlamentního hlediska) vládnout. V tomto článku se však ještě vrátíme ke květnovým prezidentským volbám a k analýze jejich výsledků z hlediska pěti hlavních politických aktérů.

Socialisté: vítězství v absolutních číslech

Monsieur Hollande má po prezidentském vítězství mnoho důvodů k radosti. V prvním kole se stal vítězem v absolutních číslech a získal téměř o milion hlasů více než jeho bývalá partnerka Ségolene Royal. A to v situaci, kdy posílily i síly nalevo od Francouzské socialistické strany (PSF). Tři kandidáti Fronte de gauche získali v letošním volbách na 4,5 milionů hlasů, zatímco v roce 2007 stěží překonali hranici 3,4 milionů odevzdaných hlasů. Z teritoriálního i třídního hlediska tak levicový blok dokázal úspěšně zmobilizovat svůj vlastní elektorát a 18 milionů hlasu pro Hollanda v druhém kole stačilo na překonání Sarkozyho, který ztratil během pěti let dva miliony hlasů. Po dlouhé době tak v Evropě vyhrál volby blok nikoliv především kvůli demobilizaci elektorátu hlavního politického protivníka, ale díky úspěšné mobilizaci a zvýšení hlasů pro vlastní tábor.

Jaký však může být interpretační klíč k tomuto vítězství? Hlavní roli hrálo nepochybně jasné vymezení se socialistů vůči evropské rozpočtové disciplíně. Zde se Hollande prokázal jako schopný ekvilibrista. Jeho kampaň začala jasným odmítnutím Smlouvy o rozpočtové odpovědnosti (tzv. Fiscal compact), které se však postupně začalo mírnit, aby nakonec skončilo formulování požadavku na sepsání jakéhosi dodatku o programech na podporu růstu. Toto postupné vyblednutí však volební štáb dokázal kompenzovat celou řadou dalších hospodářských témat. Nejrelevantnější, alespoň ze symbolického hlediska, je závazek na zvýšení stavu pedagogických pracovníků ve veřejném školství o několik desítek tisíc lidí. V dobách škrtů a „zeštíhlování“ veřejného aparátu téměř kacířský požadavek. Další požadavek byl líbivý – ale z ekonomického a praktického hlediska naprosto irelevantní – slib o zavedení nového pásma v dani z příjmu fyzických osob: podle Hollanda by se část příjmu nad jeden milion eur ročně měla danit 75% kvótou. V připadě tzv. Fiscal compactu jde však i o čas: stačí, aby ho ratifikovalo 12 států, a začne platit i pro další smluvní strany.

Hollande se navíc také uměl vyhnout pasti v podobě „debaty o imigraci“, kterou nastražila pravice po atentátech v Toulouse, tím, že nepřijal nastavený terén konfliktu, kde pravděpodobnost vítězství byla velice malá, ale úspěšně přesměroval diskurz znovu k ekonomickým tématům. Hollande se projevil v kampani i při pozdějším sestavování vlády jako schopný politik, který neuvízl ani ve vnitřních bažinách PSF, jež ostatně díky dlouhé funkcionářské kariéře dobře zná, ani v mediálních pastech dua Sarkozy a Le Pen jr. Je však naprosto otevřenou otázkou, nakolik dokáže změnit evropskou hospodářskou politiku. První signály nejsou v tomto ohledu povzbudivé: na jedné straně nový prezident svěřil evropskou agendu Laurentovi Fabiusovi, členu levého křídla PSF, a Pierrovi Moscovicimu, který patří k liberálnímu křídlu socialistů. Současně však prezident nastavil vyčkávací taktiku na vítězství levice v dalších evropských zemích, a to především v Německu a v Itálii, kde se půjde k urnám příští rok. Je ovšem nejisté, zda se dnešní nadějné vyčkávání nezmění na bezvýchodné čekání na Godota. V neposlední řadě pak hraje určitou roli i fakt, že na evropské úrovni přetrvává tichá koalice mezi socialisty a lidovci. Připomeňme jen, že podobná koalice poslala Řecko ke dnu.

Neúspěšný úspěch

K otevření nejedné láhve perlivého vína z oblasti Champagne má důvod i seskupení sil nalevo od PSF a především nová koalice Front de gauche, vedená bývalým trockistou a socialistou (a nyní nadšeným latinoamerikanistou) Jean-Lucem Mélenchonem. Mélenchon dokázal sjednotit elektorát na levici od socialistů a pravděpodobně přitáhnout k volbám osoby levicového smýšlení, které ovšem nad tamními stranickými byrokraty v předchozích volbách zlomily hůl. JLM tak dostal téměř 4 miliony hlasů, o jeden milion více než quartetto Besancenot, Bové, Buffet, Laguiller z roku 2007. Nebývalý úspěch to je především pro Francouzskou komunistickou stranu, která po 20 letech od začátku koalic tzv. gauche plurielle (koalice socialisté – zelení – PCF) dokázala překonat indiánskou rezervu jednoho milionu hlasů, koncentrovanou především v okolí Paříže. JLM na druhé straně vymazal Noveau parti anticapitaliste a Lutte ouvriére. Je nutné říct, že Mélenchon je ještě zdatnějším ekvilibristou než Hollande, což je dostatečně patrné jak z jeho mítinků, tak z programu. Na jedné straně dlouholetý senátor a dnešní europoslanec vyzýval k „občanské revoluci skrze volby“ podle modelu Jižní Ameriky, avšak současně zformoval program, který je spíše seznamem přání a požadavků k PSF.

Tento rozpor přivádí Melénchona do zapeklité taktické situace: PCF tlačí na organickou spolupráci s PSF pod vlajkou koalice gauche plurielle, zatímco Mélenchon, kterému nelze upřít vynikající politický čich, chápe, že je potřeba tento rozpor držet při životě. Je však otázkou, nakolik nedávné vítězství řecké koalice Syriza nevytváří politické podmínky pro kvalitativní skok. Syriza dokázala, že dépassement par la gauche (předjetí zleva) vůči socialistům je možné v případě, že se radikální levice nespokojí býti více či méně výstřední ozdobou středolevých koalic a pokud radikálně levicové strany mají dostatečnou sílu a vůli pracovat na implozi modelu střídání se u moci mezi umírněnými socialisty a radikálními neoliberisty. Samozřejmě, v Řecku byla imploze tohoto modelu umocněna otevřenou spoluprací dvou hlavních stran ve vládě Lucase Papadimose, ale i pro francouzské radikálně levicové síly má tento cíl zásadní strategickou váhu.

Mélenchon tak dosáhl skvělého neúspěšného úspěchu: dostal vynikající počet hlasů na vyjednávání s PSF a vytvoření více doleva orientované vládní koalice, ale jeho politická síla je naprosto nedostatečná pro provedení oné občanské a poklidné revoluce. Heslo Prenez le pouvoir! (Vezměme si moc!) tak nabývá různých a mezi sebou obtížně kompatibilních podob. Zůstává navíc otázkou, nakolik Front de gauche dokáže přetavit výsledky prezidentských voleb do úspěchu v prvním kole hlasování do Národního shromáždění: zde by měl totiž dostat kolem 8 % hlasů, což je jen o něco více než při posledních volbách do Evropského parlamentu.

Marine Le Pen: rudá strategie nezafungovala

O porážce advokáta Nicolase Sarkozyho se již mnoho napsalo, a proto se vyhneme nebezpečí omílání té samé písničky. Parlamentní volby sice zmrazily proces dekompozice jeho bývalé strany UMP, ale mezi funkcionáři jsou patrné početné a hluboké trhliny. Je proto více než pravděpodobné, že se UMP v současné podobě nedožije Vánoc. Na francouzské pravici jsou však nejzajímavější ambiciózní politické tahy Marine Le Pen. Dcera starého Jean-Marii si totiž vytyčila cíl, na který jeho otec nemohl ani pomyslet: hegemonizovat francouzskou pravici a stát se hlavním pravicovým kandidátem v prezidentských volbách v roce 2017. V této snaze našla nepravděpodobného spojence, již zmíněného advokáta Sarkozyho, který v politickém diskurzu francouzské pravice detabuizoval celou řadu témat blízkých Front National. Marine Le Pen tak pravděpodobně hrála v druhém kole proti Sarkozymu a příliv voličů do FN ke kandidátovi tzv. umírněné pravice byl viditelně slabší.

V minulém čísle jsme publikovali článek z měsičníku Le Monde diplomatique, který shrnoval taktiku mladé Le Pen na získání části tradičního levicového elektorátu. Podařilo se jí to? Je důležité se nenechat zmást celkovým výsledkem kandidátky FN, která získala téměř 18 % preferencí a o 2,7 mil. hlasů více než její otec v roce 2007. Tento příliv hlasů však je jen v minimální míře důsledkem proniknutí do levicového elektorátu. Hlavní příliv pochází z tradičně pravicových departmentů, kde Le Pen často překonala kandidáta-prezidenta, zatímco v tradičně levicových a silně proletarizovaných departmentech její skóre nezaznamenalo signifikatní zisky ve srovnání s rokem 2007. Jedinou výjimkou jsou však určitá města, hluboce postižená krizí a delokalizací výrobních aktivit. Jedná se například o město Florange, kde se mezinárodní gigant ArcellorMittal rozhodl uzavřít tamní hutě. V těchto místech Le Pen udělala – i díky svému protekcionářskému diskurzu – skok dopředu především na úkor levice. Avšak v absolutních číslech se jedná maximálně o desítky tisíc hlasů navíc, tudíž o drobky z celkového přírůstku.

Je tedy patrné, že snaha hegemonizovat pravicový elektorát přinesla velice konkrétní výsledky, které budou pravděpodobně ještě umocněny nastávající vnitřní krizi hlavní strany tzv. umírněné pravice. V tomto ohledu je pro MLP životně důležité dostat do Národního shromáždění sebe a několik dalších kandidátů FN. Současně však její snaha bude pro francouzskou pravici destruktivní: podstatná část neogaulistů a pravého středu odmítají a priori Front National a je pravděpodobné, že i díky vysoké fragmentaci (v otázce štěpení jsou si neogaulisté rovnými partnery s trockisty) se francouzská pravice dostane do politicky svízelné situace. To si uvědomuje i MLP, která sází na to, že se bude profilovat jako jediná opoziční síla, což by jí umožnilo provést infiltraci do levicového elektorátu s větším úspěchem, než tomu bylo v tomto roce. Jen pokud zaznamená relevantní úspěch v obou těchto taktikách (hegemonizovat pravici a proniknout do tradičního levicového elektorátu), bude mít konkrétní šanci na vítězství v roce 2017.

Volby ve znamení Fiscal compactu

Prezidentské volby byly jasně ve znamení odmítnutí (byť v různých podobách) evropské rozpočtové politiky, vůči které se snažil vymezit i samotný Sarkozy. Jedinou silou, která podpořila téměř bezvýhradně evropskou fiskální disciplínu, byly středové síly uspořádané kolem kandidáta F. Bayroua. Ten však ve srovnání s rokem 2007 ztratil 3,5 milionu hlasů, které ve velké míře přešly k Hollandovi.

Podobné zamítnutí evropské hospodářské politiky vynesly i volby v Řecku a částečně i v Itálii. Jedná se tedy o to, nakolik bude F. Hollande schopen a ochoten naplnit očekávání na změnu této hospodářské politiky. Další zásadní otázkou je role radikálně levicových stran v této situaci: vytváří úspěch Syrizy kvalitativně jinou situaci, kterou lze přenést i do jiných zemí? Na druhé straně se však reorganizuje protivník, který sice již nevelebí vichystický režim a nepopírá koncentrační tábory, ale jeho srdce i politický rozum pracují pro vytvoření společnosti radikální nerovnosti založené na genderu i třídním a rasovém původu. Výsledky prezidentských a pravděpodobně i parlamentních voleb však dávají francouzské levici silný mandát i závazek. Jakým způsobem se s tímto mandátem levicové strany vypořádají, je však stále ve hvězdách.

 

Jakub Horňáček

Článek původně vyšel v červnovém čísle Solidarity roku 2012

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •