Maďarské lekce

Jedna z prvních demonstrací proti Orbánově vládě před rokem.

Nejen o tom, co nastolila současná maďarská vláda a jak číst novou ústavu, jež vyprovokovala stotisícovou demonstraci v Budapešti. Ohlasy současné uherské politické „rapsodie“ dávají tušit závažné dění, které zdaleka překračuje národní rámec. o nastolila současná maďarská vláda a jak číst novou ústavu, ježvyprovokovala stotisícovou demonstraci v Budapešti. Maďarské události by soudobá levice neměla přehlížet hned z několika důvodů: máme zde co činit s protofašistickými tendencemi, které se zdají být logickou odpovědí na neoliberální vládnutí sociální demokracie, ale také na celou ekonomickou transformaci po roce 1989. A o tom, proč má levice začít opětovně zvažovat ilegální formy politického boje.

Vzestup (krajní) pravice

V parlamentních volbách v květnu roku 2010 ve volební koalici s lidovci s přehledem vyhrála pravicová Maďarská občanská koalice (dále jen Fidész). Vláda Fidészu a křesťanských demokratů disponuje v třísetosmdesátišestičlenném parlamentu pohodlnou ústavní většinou 263 mandátů (227 + 36), zatímco předchozí vládní sociálnědemokratická strana, která prosazovala program škrtů a nepřímých daní, obhájila pouze 48 křesel a zelení se umístili s 15 mandáty.

 

Ve sněmovně je také 46 ultrapravicových poslanců Hnutí za lepší Maďarsko (zkráceně Jobbik), které se do širšího povědomí vepsalo především zakládáním národních gard na obranu „původního obyvatelstva“ a rasistickou kampaní směřovanou proti Romům, Slovákům, ale i Židům. Dlužno připomenout, že Jobbik napadal společně se a Slovenská národní strana, jež byla součástí Ficovy vládní koalice, se často vzájemně napadaly. Strana se podílí na evropském sdružení krajně pravicových politických uskupení např. s neonacistickou British National Party či Le Penovou Národní frontou. Vztahy vládního Fidészu a opozičního Jobbiku možno popsat jako otevřené spolupráci až přátelské.

 

...lednová stotisícová demonstrace.

Nové protestní hnutí

V čele nové vlády roku 2010 tak stanul podruhé Viktor Orbán z vítězného Fidészu (poprvé byl premiérem v letech 1998 až 2002). Ústavní většina, ížjíž vládní koalice disponuje, a neexistence relevantní opoziční síly v parlamentu (téměř polovinu opozice tvoří extrémní pravice) dovolily, aby vláda za půl druhého roku hladce prosadila stovky zákonů (pro ilustraci: 213 zákonů za rok 2011, tzn. během 98 parlamentních sezení minimálně dvě čtení, debatování a schvalování zákonů denně). Legislativnímu tempu byl přizpůsoben sněmovní jednací řád. Pomyslný vrchol pak představuje nová ústava, která vešla v platnost 1. ledna 2012. Právě ta počátkem roku vehnala do budapešťských ulic desetitisíce lidí.

Lednové protesty však měly přinejmenším dvě předehry. Odbory na 1. říjen loňského roku připravily demonstraci, které se účastnilo na 50 000 lidí, aby vyjádřily nesouhlas se škrty v sociální oblasti a s omezováním odborových a zaměstnaneckých práv v novém zákoníku práce a aby poukázaly na absenci sociálního dialogu. Právě odbory by v budoucnu mohly suplovat parlamentní opozici, představovat skutečnou opozici (o tom ještě závěrem). A novináři drželi od 9. prosince protestní hladovku před budovou Maďarské televize, aby vyjádřili nesouhlas s vládním ovlivňováním médií – situaci přirovnali k minulému režimu. V prosinci zároveň protestovali protagonisté liberálního rádia, kritického k vládě, které muselo oznámit konec vysílání od Nového roku, když Orbánem plně jmenovaná mediální rada nabídla rozhlasovou frekvenci této stanice jinému poskytovateli.

Hlas protivládních demonstrací o několika stovkách lidí před rokem, kdy se o podobě ústavy na půdě parlamentu začalo rozhodovat a kdy vláda předkládala také kontroverzní mediální zákon, až na výjimky nepřekročil hranice Maďarska a nezazněl ve světových mainstreamových médiích (autor článku by jeden menší protest nemohl mít na mysli, kdyby se jej sám neúčastnil). Od té doby protestní hnutí kritizující Orbánovu vládu slyšet být začalo a vše vrcholí demonstrací proti nové ústavě 2. ledna.

Lednového protestu se dle některých odhadů zúčastnilo až 100 000 lidí, mj. odboráři a také voliči a představitelé dvou opozičních stran – sociální demokraté a liberální zelení. Protestující obsadili Andrássyho třídu a shromáždili se především kolem budovy státní opery, kde vládní představitelé oslavovali novou ústavu. Tisícový dav adresoval politikům hesla požadující odstoupení Orbánovy vlády.

 

Jednota nacionalismu a neoliberalismu

Kontroverzní mediální zákon, vůči kterému se protestovalo před rokem, byl nakonec z vládní agendy stažen kvůli kritice na půdě Evropského parlamentu, kterou následně musela ventilovat i Evropská lidová strana, jíž je Fidész součástí. Podobnou kritiku nového ústavního dokumentu však od představitelů evropské křesťanskodemokratické platformy čekáme dosud marně, ačkoli tentokrát jde o věc daleko závažnější, a to i v oblasti svobody tisku, neboť ústava navrhuje národní mediální radu s netušenými pravomocemi.

Nový ústavní dokument, který nahrazuje ústavu z roku 1989, jež byla zase náhradou za stalinistickou ústavu z roku 1949, je živoucí syntézou nacionalismu a neoliberalismu. O prvém svědčí výhradně národně prodchnutá preambule, kterou následuje konzervatismus např. v rodinné oblasti, paragrafování toho, co ostatní dokumenty této váhy z dobrých důvodů nechávají na veřejnou diskuzi a na věc řadových zákonů. Ekonom Joachim Becker potom upozorňuje na výrazně neoliberální rovinu nové ústavy, která bývá komentátory angloamerické provenience s oblibou přehlížena. Stvrzování konzervativní revoluce, pozvolné oklešťování politických práv a občanských svobod jde v ústavě ruku v ruce se zakotvováním neoliberálních ekonomických zásad, s právním posvěcováním neoliberalismu. O tomto spojení bude řeč napříč následujícími řádky.

 

Post-fašismus…

Marxistický filozof Gáspár M. Tamás – přední maďarský disident před rokem 1989, s nímž jsme v minulosti otiskli rozhovor na stránkách Solidarity – rozpracoval v období první Orbánovy vlády (a v době volebních úspěchů Haidera s Berlusconim) v eseji On Post-Fascism pojem post-totalitárního fašismu. Postačí ve stručnosti připomenout některé Tamásovy definice „post-fašismu“, aby vysvitla jasnozřivost jeho uvažování: nejen Maďarsko, ale celá Evropa dnes bezděčně svědčí o aktuálnosti fenoménu, který Tamás pojmenovává.

Osvícenství rozšířilo občanství na všechny obyvatele, bez ohledu na povolání, pohlaví, rasu, třídní nebo zeměpisný původ, což bylo následováno vytvořením obecně dostupného školství a zdravotnictví, později sociálním zákonodárstvím. Marxovo pojetí socialismu předpokládalo dotažení tohoto univerzalistického osvícenského projektu (srovnej s článkem Převrátila o Harveym v tomto čísle). Tomuto směřování však zasazuje ránu v první polovině 20. století fašismus, který pojem občanství zužuje, vrací před osvícenství. Např. nacismus z občanství vylučuje židy, homosexuály, komunisty, zdravotně postižené a některé další. Post-fašismus, který nutně nemusí vyrůstat z fašistické minulosti řady evropských zemí, jakkoli tato může samozřejmě určité předpoklady k post-fašismu zakládat a posilovat, pokračuje ve věci zeštíhlování konceptu občanství tam, kde fašismus skončil, tzn. činí občanství opětovně výlučným. Post-fašismus se ale na rozdíl od fašismu – a to je rys, který jej odlišuje – obejde bez explicitně totalitárního vládnutí, tj. bez führera, bez vlády jedné strany, bez SS.

Nejen nacionální ladění preambule současné maďarské ústavy post-fašismus představuje, a tak stvrzuje tendenci, která je přítomná v celém angažmá současné vlády. Činí občanství a to, co je s ním neodmyslitelně svázáno (tedy např. nejrůznější výhody zbývající sociální legislativy), exkluzivní záležitostí, nedostupnou pro národnostní menšiny, které jsou pod ustavičným politickým, občanským a ekonomickým tlakem, nedostupnou pro imigranty, kteří nebudou pravděpodobně ani vpuštěni do země, nedostupnou pro zdravotně postižené, již jsou podobně jako v České republice „legislativně léčeni“. Tento obrat k národu, jak shora poukázáno, se pojí s neoliberalismem tam, kde nestačí občanství zužovat na základě národnosti. Neoliberalismus přichází hned s několika náměty na to, jak pojem občana zeštíhlit, a pro vyčleněné nachází nová pojmenování: od „povalečů“ přes „simulanty“ a „studentské parazity“ po důchodce v „neproduktivním věku“. Tímto způsobem možno post-fašismus přenést i na technokratické vlády v Itálii nebo v Řecku a pojem občanství post-fašisticky permanentně redefinuje mimo další i česká vláda, vzpomeneme-li kupř. reformy ministra práce a sociálních věcí.

 

…nebo jednoduše fašismus?

Maďarská vláda upomíná na vzestup fašismu v zemi ve 30. letech, kdy konzervativci nikoli nepodobně pozvolna klestili cestu ultrapravici k moci. Fidész spolupracuje s opozičním Jobbikem a mnozí volili Orbána s vážnou nedůvěrou v parlamentní instituce, ne výjimečně s vědomím, že volí konzervativní revoluci (uvidíme ještě proč). Vláda nachází tisíc a jeden způsob, kterak obejít formální demokracii. Parlament je ústavní většinou a novým jednacím řádem fakticky odstaven, uzákoněna je po nedávném vzoru Německa „rozpočtová odpovědnost“, je zřízena čistě neoliberální instituce „rozpočtová rada“ s rozsáhlými pravomocemi (členové jsou voleni na 9 let oproti 4 sněmovním letům), vládní Fidész si tedy potvrzuje úřady na delší dobu, a z názvu země mizí slovo „republika“.

Realita post-totalitárního fašismu tedy nebrání obnově autoritativního vládnutí a posléze totalitarismu. Post-fašismus se své předpony může zbavit snadno, přesto se vyplatí jej odlišovat od fašismu; nejde o nevýznamnou hříčku – jen budeme-li rozlišovat, jsme schopni nástup nefalšovaného fašismu vůbec zaregistrovat.

Neblaze povědomých indikátorů je víc. Bujení nacionalismu, z nějž se napájí i protofašistický Jobbik, prospívá, že „přechod na tržní ekonomiku zkolaboval a po dvaceti letech se Maďarsko zmítá v chudobě a hledá svoji identitu, rozvrácenou nadnárodními korporacemi a korupcí“ (slova autorů magazínu Abolishing the Borders from Below, č. 36). Obecné mínění o transformaci po roce 1989 je v Maďarsku znatelně negativnější než v Česku, uvážíme-li, že ve srovnání s okolními satelity země v 70. a 80. letech prosperovalave srovnání s okolními satelity. Nepřekvapí, když od 90. let periodicky nabírá na síle rétorika „národní tragédie“, upomínající Trianonskou mírovou smlouvu po 1. světové válce, po níž Uhersko ztratilo tři čtvrtiny svého území a několik milionů obyvatel se stalo ze dne na den cizinci (ústava je plná této a historicky následné národní lítosti). Ne náhodou nová ústava zakládá možnost, že v zahraničí žijící etničtí Maďarové bez maďarského občanství se budou moci účastnit maďarských voleb (potenciálně volební posila Fidészu, který zvýhodňuje také nový volební zákon). Sen o velkých Uhrách je za časů ekonomické krize kapitalismu stále aktuálnější – o jeho interpretaci se předhání konzervativní pravice s krajní pravicí, přičemž ta druhá prosazuje daleko radikálnější znovusjednocení, doplněné pochopitelně o silně protievropský kurz – a právě to se může stát v určitou chvíli tím politicky nejpřitažlivějším.

Michael Hauser v článku V předvečer nových revolucí před nedávnem konstatoval, že soudobé vlády mají „zapotřebí vyrobit umělého nepřítele, na kterého se nasměruje lidový hněv, na Romy, přistěhovalce a bezdomovce“. Neblahé vyhlídky na dlouhodobou fašistickou renesanci ale Hauser zpochybňuje: tvrdí, že fašisté „zároveň budovali sociální stát pro většinu, [přičemž] fašismus a nacismus lze vyjádřit tak, že je to vyloučení určité části společnosti plus sociální stát pro začleněné“. Je fašistický „sociální stát“ passé? Není bez zajímavosti, že právě Orbánova vláda slibovala rozsáhlé státní intervence na podporu cílových skupin obyvatel (např. realizuje výstavbu dostupných bytů), čímž jako by postupovala v duchu autoritativních pravicových vlád, které má Hauser na mysli. A navzdory jinak neoliberálnímu ladění svých politik zavedla vláda zvláštní korporátní daň. Pravda, teď právě jsou lidé v ulicích možná především proto, že přicházejí o práci; vládou stanovený rok 2020, do kterého má přibýt milion pracovních míst, je v situaci krize farizejsky daleko stanovená vidina a Fidészu klesly preference na polovinu. Nicméně předpoklady pro fašistický „sociální stát“ nejsou aktuálně vyloučeny beze zbytku, jak by si snad z Hauserova článku bylo možno poněkud optimisticky vyvodit. Naznačeno, že (post)fašismus může na neoliberalismus navázat, neboť tato politicko-ekonomická doktrína pozdního kapitalismu nachází nové adepty na vyčlenění – nezaměstnané, zdravotně postižené, sociálně a jinak vyloučené a mnohé další. Za cenu obětování všech těchto skupin by pravicově autoritativní vlády zítřka mohly vytvořil jakýsi sociální stát pro nevyloučené, aby nakrátko konsolidovaly kapitalismus. Také přibývající sociální demokraté (ti maďarští prosadili velmi tvrdé škrty), kteří přistupují na ideologii vylučování, svědčí o tom, že v této možnosti je určitý potenciál.

(v 57. čísle Solidarity byl publikován článek Thomase Franka Tvář fašismu 21. století, který analyzuje vzestup krajní pravice v Evropě obecněji, přitom v souvislosti se srpnovým atentátem v Norsku; viz www.socsol.cz)

Rasismus jako falešné vědomí

Daniela Manske v článku Europes Forgotten Minority (Zapomenutá evropská menšina; do únorové Solidarity připravujeme překlad), který vyšel v aktuálním čísle měsíčníku Socialist Review, mapuje postavení Romů v Evropě za poslední dobu. Protiromské tendence v Česku, Bulharsku a Maďarsku, ale také ve Francii či Itálii od vypuknutí ekonomické krize výrazně posílily. Rasismus napříč Evropou již dávno nelze považovat za výhradní záležitost jakýchsi pofidérních skupin extremistů, protože jako falešný výklad příčin krize a zhoršujících se sociálních podmínek se usazuje ve vědomí významné části středních tříd. Terčem číslo jedna je právě nejpočetnější evropská menšina, Romové, ale v případě maďarského Jobbiku se úspěšně vrací také antisemitská rétorika, která se v zemi těší určité kontinuitě.

Souměřitelnost vývoje ve výše jmenovaných zemích je nabíledni. Rasismus se různou měrou stal integrální součástí oficiálního politického diskurzu od Dunaje po Labe. V případě Maďarska nelze opomenout ani poznámky nezařazeného letitého populárního poslance Oszkára Molnára na adresu Židů a Romů (romské ženy prý záměrně poškozují své děti, aby dosáhly na sociální dávky), které nicméně korespondují s mírnějšími, ale co do původu totožnými výroky někdejšího českého ministra a současného senátora Jiřího Čunka (stačí se opálit a přijít si s celou rodinou na úřad pro podporu). A bulharský premiér nezůstal pozadu, když před nedávnem nazval Romy „nepoužitelným lidským materiálem – lidským odpadem“.

Romové jsou považováni za „líné od přírody“, aniž by se přihlíželo k reálným problémům, které je doprovází, jakmile se uchází o zaměstnání. V celoevropském průzkumu z roku 2005 uvedlo 62 % romských respondentů, že práci nedostali kvůli barvě pleti (polovině dotázaných to zaměstnavatel sdělil přímo). Lze předpokládat, že od počátku ekonomické krize tento trend nabyl a dále nabývá na významu: Romové byli mezi prvními, kdo o práci přišli, a jsou mezi posledními, kteří práci získají.

Během posledních let bylo v Maďarsku usmrceno několik Romů za dosud nevyjasněných okolností. Orbánova vláda rasově motivovaným útokům nevěnuje pozornost, zlověstně je bagatelizuje a většina maďarské veřejnosti se jimi po výtce nezaobírá: nelze si namlouvat, že současné protivládní protesty jsou protifašistické. Ultrapravicový Jobbik, známý antisemitskou a protiromskou rétorikou, disponuje přibližně takovým elektorátem jako sociální demokracie a rozhodně se opírá o početnější aktivní základnu. Hlavní opora Jobbiku, Maďarská garda, byla sice soudně rozpuštěna, nahradila ji však Nadace pro maďarskou gardu, jež vyvíjí prakticky tutéž činnost. Předpokládá se souvislost vražd Romů s činností gardy, k níž už se pověst pouličních bojůvek váže. Jobbik společně s gardou v minulosti uspořádal několik pochodů romskými čtvrtěmi; jednoho takového průvodu se zúčastnilo na 2000 krajních podporovatelů Jobbiku, pročež bylo evakuováno 300 Romů.

Antikomunismus jako falešné vědomí

Podobně jako v případě nástupu posledních dvou pravicových vlád v ČR, předcházely i vytvoření maďarské pravicové vlády (ovšem o dvou stranách s ústavní většinou v parlamentu) protesty vůči sociálnědemokratické vládě, která byla nějakým způsobem skandalizována. Vajíčkové násilnosti, za nimiž v Česku stáli Mladí konzervativci, došly v maďarské nenávisti vůči odborům a sociální demokracii ještě dál, samozřejmě za soustavného posilování krajně pravicového Jobbiku a vládního Fidészu. V případě nenávisti vůči maďarským sociálním demokratům však šlo podstatněji o odpor k tvrdé neoliberální politice, kterou předchozí vláda razila.

A tak se vládnímu Fidészu podařil husarský kousek: spojit odpor vůči škrtům a nevěrohodnosti sociálnědemokratického premiéra s antikomunismem. Bylo uzákoněno, že Maďarská socialistická strana (sociální demokracie) je zodpovědná za dějinné zločiny – jinak překvapivě široce vypočtené v samotné ústavě – Maďarské socialistické strany pracujících z minulého režimu. Možný zdroj relevantní parlamentní opozice je zčásti paralyzován.

 

Ústavnost nestačí

Odnese si tedy lekci z maďarského vývoje také parlamentní levice? ČSSD v prosinci předložila opakovaně stížnost k Ústavnímu soudu ČR, tentokrát ve věci reformy zdravotnictví. Argumentace „neústavností“ je zjevně nejzazším mantinelem sociálnědemokratické politiky: nejde o to, že by stížnost neměla být podána, ale o to, že vše se sází právě na ústavní kartu.

 

Ano, ústavní soudy už nás zbavily celé řady zákonů. Zmíněný mediální zákon, který v Maďarsku platil od ledna, byl ještě 19. prosince loňského roku zrušen ústavním soudem. Nová ústava však roli ústavního soudu upravuje, napříště se již nebude moci vyjadřovat ve věci vládních politik bez omezení, zároveň může být napříště jmenován ústavním soudcem beze všeho člen Fidészu.

 

Vedle ústavního soudu se spoléhalo i na jiné garanty právního státu. Ústřední volební komise v Budapešti svého času označila Jobbikem propagované heslo „Maďarsko Maďarům“ za protiústavní, protože uráží početné národnostní menšiny žijící v zemi. Je evidentní, že dle nové nacionalistické ústavy již podobná poznámka protiústavní není. Podobně po soudním rozpuštění Maďarské gardy vzniká posílená Nadace pro maďarskou gardu (srovnej s případem transformace české Dělnické strany po jejím soudním rozpuštění v DSSS).

 

Čím se tedy může protivládní a protireformní rétorika ohánět v situaci, kdy nastoupí pravicová vláda s ústavní většinou, která pojem ústavnosti a čehokoli dalšího v právu natrvalo promění? Fidész si ústavu přizpůsobil, provedl kontrarevoluci – argument „neústavnosti“ padá a liberálním a parlamentním levicovým silám dnešního Maďarska chybí opoziční slovník, věru nevědí, co s autoritativní vládou.

 

Fidész i zde obratně využil ideologické krize, tentokrát krize parlamentarismu a právního státu. Jaký typ politiky totiž zakládalo neustálé delegování politického rozhodování na Ústavní soud? Sotva demokratické. Rozlišujme: opakované výhrady českého Klause k pravomocím ÚS, při nichž se takticky odvolává na nedemokratičnost, nejsou upřímné; podobně účelově připouští prezident přímou demokracii jen pro sporné unijní záležitosti. Tyto výhrady sledují trajektorii právě opačnou než demokratickou, rozhodně ne v protikladu k Orbánovi. Vše podle hesla, že vládnutí nesmí stát nic v cestě. Paradoxně ovšem míra, kterou se evropské opozice za poslední dubu politicky odvolávaly na literu ústavy či poslední slovo ústavního soudu, možná vytvořila ideologické předpoklady pro to, aby např. právě Fidész přetavil zažitou praxi, že se rozhodnutí deleguje na vyšší instance, na posílení pravomocí vlády nebo zavedení rozpočtové komise.

 

Ale zpět k otázce taktiky levice, která se ocitá v „maďarské situaci“ nebo je krůček od ní. Vláda práva v situaci, kdy je určováno zvůlí, nic nezaručuje. Není potom levice nucena zbavit se jednoho z kamenů svého konzervatismu a začít uvažovat o cestách i-legálního politického boje? A to nikoli v duchu jakési přípravy škarohlída na to, až bude levice zase jednou postavena mimo zákon a odbojová činnost se stane prostě nevyhnutelnou, ale spíše ve smyslu prevence.

 

Vyhlídky

Když Jan Májíček v 59. čísle Solidarity věnoval článek novým formám odborové organizace, měl na mysli především schopnost odborů spolupracovat se sociálními hnutími, tedy snahu překročit „tradičně“ vymezovanou roli odborů. S tím se pojí širší politizace odborové agendy, která vede k druhému podstatnému bodu – k otevírání se „tradičně“ neodborářským subjektům typu nezaměstnaných, obětí rasových útoků apod. Maďarské odbory, jejichž práva vláda oklešťuje, učinily v tomto směru první krok: chtějí zaujmout místo opozice vůči Orbánově vládě a přivodit její pád, přičemž odkazují na polskou Solidarność, kterou lze do určité míry chápat jako prototyp těchto „nových“ forem odborů. První vlaštovkou byla úvodem vzpomenutá padesátitisícová demonstrace.

 

Mezinárodní měnový fond společně s Evropskou unií (resp. Evropskou centrální bankou) vyjádřily samozřejmě své výhrady k nové ústavě, které nicméně záhy zúžily na otázku vztahu maďarské vlády k národní bance – ten nová ústava upravuje – a na požadavek vůle k „rozpočtové odpovědnosti“. Parafrázujme pedagogicky zdatnou předsedkyni MMF: půjčíme, jen musíme vidět snahu o škrty a privatizaci. Lze se od EU, jež dosadila v Řecku a Itálii své technokraty, nadít ještě něčeho jiného než neoliberálního pokrytectví v hávu obrany demokracie a svobody? A co znamená diplomatická intervence americké ministryně zahraničí Clintonové v době, kdy samotné Spojené státy přitvrzují svá opatření vůči okupantům a demonstrujícím? K tomu připočtěme parlamentní sociální demokracii a zelené, kteří téměř bezvýhradně podporují „doporučení“ měnového fondu, a výzvu disidentů Orbánově vládě, v níž je řeč prakticky jen o svobodách vydobytých po roce 1989, ale ani slovo o škrtech, resp. proti nim. Zde se dostáváme k dalšímu neuralgickému bodu: neschopnost či nevůle levice formulovat a artikulovat fundamentální kritiku (nejen) unijní politiky vede ke zbytňování ultrapravicového Jobbiku, který poskytuje rétoriku daleko bližší deklasovaným a deziluzionovaným vrstvám obyvatel.

 

Dokážou liberálové k tolik potřebné obhajobě politických svobod připojit kritiku sociálního programu vlády? Vrstvám, jež za poslední léta zažily strmý sociální pád, lze sotva vyčítat, že nedopřávají sluchu obhajobě „jakýchsi“ svobod: politická práva leží ladem, pokud není garantováno určité sociální zázemí. Chtělo by se říci: z existenčních důvodů nemá člověk pochopení pro záležitosti existenciální (o „abstraktnější“ témata typu svobody tisku). Skončí-li obhájci politických svobod (ne)vědomě v závěsu zájmů nadnárodního kapitálu, stanou-li se užitečnými idioty neoliberálního řádu, vše je připraveno pro příští vládu Jobbiku, pro triumfální nástup fašismu. Nestalo by se to poprvé. O první dezorientaci tohoto druhu svědčí v rozhovoru Tamás a dotýká se různou měrou bezvýjimečně všech tzv. postkomunistických zemí v 90. letech:

 

Během dvou let, které jsem strávil v maďarském parlamentě, se vypařily dva miliony pracovních míst. […] Ekonomika se netransformovala, ale destruovala. Nepřišli jsme s novým kapitalismem, ale s černou dírou. Byla to jedna z demonstrací destruktivního potenciálu kapitalismu. […] Mezitím jsme my, elita na vrcholu toho všeho, oslavovali triumf svobody, otevřenosti, plurality, fantazie, radosti atd. Bylo to lehkovážné a hluboce se za to dnes stydím.“

 

Elán pro parlamentně demokratické výdobytky je dnes bezesporu citelně slabší než před dvaceti lety, s největší pravděpodobností proto již sám o sobě nesehraje úlohu hráze proti fašizujícím záchvěvům pozdního kapitalismu – je třeba víc.

 

Bude Maďarsko příštích let oscilovat mezi post-fašismem a fašismem? Otázkou totiž je, jakou opoziční stranu přivede v budoucnu případné ztroskotání současné vládní koalice k moci. Prohospodaření politického kapitálu sociální demokracie na jedné straně a posilování Jobbiku na druhé straně je skutečností. Ale – jakkoli maďarské mrazy nepatří zrovna k pověstným – sto tisíc v lednových ulicích už něco znamená. Pesimismus nad vývojem podobným tomu maďarskému je proto možné mírnit vědomím, že zde pravděpodobně vzniká velmi vytrvalá, početná a především mimoparlamentní občanská opozice – jedině na ni se může odvolávat optimismus. Vše záleží na tom, jestli klíčoví hráči této rodící se opozice – odbory a liberální levice – dokážou překročit svůj stín.

 

Lukáš Matoška

Vyšlo v lednové Solidaritě.

Předmětem kulturní rubriky únorového nebo březnového čísla bude maďarský umělec József Szolnoki, který ve svých dílech dlouhodobě věnuje pozornost maďarskému nacionalismu.

 

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •