Nestojíme o záchranu měnové unie

Costas Lapavitsas

Řecko má vystoupit z měnové unie a německá levice by si měla naléhavě rozmyslet svůj postoj k Evropě. Costas Lapavitsas je nejen profesorem ekonomie, ale i přítelem jasného slova. Zde je interview, které nabízí bohatou látku k diskuzi.

Kolega z redakce měl jasno: „Tento muž se musí objevit v časopise!“ Tím mužem je Costas Lapavitsas. Redakotor Marcel Bois seděl v publiku, když Costas Lapavitsas polemizoval v Londýně na konferenci časopisu Historical Materialism s dalším levicovým ekonomem. Tématem byla krize eurozóny a budoucnost evropské společné měnové unie. Díky facebooku proběhl kontakt snadno a o tři dny později zodpovídal angažovaný a zároveň přátelský Costas telefonicky všechny dotazy. Na konec měl jednu prosbu: Evropská levice by naléhavě potřebovala debatu o svém postoji k projektu Evropy. Costas Lapavitsas doufá, že toto interview onu debatu rozproudí a těší se na jakékoliv reakce. Tuto prosbu tímto předáváme našim čtenářům.

 

Costasi, nejdříve nahlédněme do křišťálové koule: Budeme ještě v roce 2015 stále platit eurem?

Některé země budou v roce 2015 euro stále mít, ale je vysoce nepravděpodobné, že všechny země, které jsou nyní v eurozóně, ho ještě budou užívat jako platební prostředek. Euro je ve své nynější podobě neudržitelné a také nebude zachováno. Síly, které zapříčinily jeho úpadek, jsou patrné: zatímco se tu bavíme, hroutí se evropský trh s obligacemi, protože investoři se specializují na německé státní půjčky a tím se zvyšují úrokové sazby půjček ostatních států. Když se trh s obligacemi tímto způsobem dostane pod další tlak, bude euro v několika týdnech vyřízeno.

 

Spolková kancléřka Angela Merkelová neustále zdůrazňuje rozdíl mezi bankovní a dluhovou krizí. První, říká Merkelová, zapříčinili nezodpovědní bankéři chybnými spekulacemi. Dluhová krize byla naopak způsobena vládami středomořských zemí tak, že si nechaly své dluhy vymknout kontrole. Je toto rozlišení smysluplné?

Ne, v žádném případě. Máme tu co do činění jen s krizí. Začala v roce 2007 v USA jako krize s nemovitostmi. Příčinou byly banky a další finanční aktéři. Ve velké míře se na ní podíleli také němečtí investoři. Když tato bublina kolem nemovitostí praskla, přišly banky o mnoho peněz. Z toho důvodu došlo k bankovní krizi, která zase vedla ke globální recesi. Této krizi čelily průmyslové státy státními intervencemi v nebývalém rozsahu. Cílem bylo zachránit banky a stabilizovat poptávku. Současná exploze veřejného dluhového stavu je tedy důsledkem státní intervence z let 2008 až 2010 – a ne silné výdajové vládní politiky.

A nyní jsou opět zodpovědné banky, tentokrát především evropské banky, protože jsou hlavními věřiteli státního dluhu. Krize z let 2007 a 2008 nebyla nikdy rozumně vyřešena, ani v Evropě, ani nikde jinde. Jelikož mají evropské státy vážné finanční problémy, spočívá hlavní nebezpečí v tom, že ještě více bank zbankrotuje. Krize se vrací ke svému výchozímu bodu.

 

Takhle interpretuješ průběh. Ale co říkáš této verzi: Privatizací, konsolidací rozpočtu a krácením mzdy se Němci dostali do velkého nedostatku a velmi bolestně se tuto situaci snaží dát do pořádku. Zatímco ostatním se vedlo dobře, Němci za to mají teď platit. To pochopitelně odmítají.

Plně chápu, že zaměstnanci na euro pohlížejí skepticky. Je pochopitelné, že nemají chuť vydávat veřejné peníze na záchranu společné měny, zvlášť když se de facto jedná o další miliardy na záchranu bank. Již 15 let klesají v Německu příjmy zaměstnanců a dochází ke státním škrtům. Němci, kteří jsou závislí na mzdě, v podstatě nesli náklady na znovusjednocení Německa a náklady na restrukturalizaci německého kapitalismu. Nejzávažnější důvod úspěchu německého exportu a jeho stoupající konkurenceschopnost je tlak, který působil na zaměstnance v Německu. Německá ekonomika byla již daleko více konkurenceschopná než jiné, ale správně posílila teprve tehdy, když mzdové náklady zůstaly roky zmrazeny.

Důvodem tedy nebyly stoupající produktivita, efektivita nebo mimořádná vynalézavost, kterými je běžně vysvětlován úspěch německého kapitalismu. Mnoho zemí na okraji Evropy mělo lepší bilanci. Byl to samotný tlak na zaměstnance a krácení platů. Do té míry dobře chápu reakci německých zaměstnanců, pokud se jedná o vydání dalších peněz daňových poplatníků na záchranu eura, resp. bank.

Jsem také toho názoru, že se přinejmenším částečně jedná o špatně vedenou reakci. Není pravda, že by jinde zaměstnanci v uplynulých 15 letech čerpali z neomezených zdrojů. Tlak na ně byl v celé Evropě značný, všude se přerozdělovalo od chudých k bohatým. Vládnoucí třídy jiných evropských států nebyly při prosazování škrtů v rozpočtu a snižování mzdové úrovně tak úspěšné a bezohledné jako německá vládnoucí třída, ale pokusily se jít stejným směrem.

Pokud se zaměstnanci v Německu cítí napadeni a mají obavy, měli by svůj vztek směřovat proti svým vlastním podnikům a vlastní vládě. Neboť odtud přichází tlak – a ne od zaměstnanců a pracovnic v Řecku, Itálii a Španělsku.

Volker Kauder, předseda frakce spolkového sněmu CDU1 říká, že Evropa by se měla „učit německy“, tedy usilovat o konsolidaci státního rozpočtu a orientovat se na export, aby se dostala z krize. Je toto slibná strategie?
Ne, to je recept, který naprosto jistě eurozónu zničí. Tlak na zaměstnance získal německým podnikatelům konkurenční výhodu. Této výhody využili velmi šikovně, aby si zajistili přebytky obchodní bilance (export je co do hodnoty větší než import). Tyto přebytky pocházejí z drtivé většiny z eurozóny, která se stala typem německého vnitřního trhu. To je největší výhoda, kterou eurozóna nabízí německé kapitalistické třídě. Díky zmrazení mezd na domácí půdě mají na tomto trhu nesmírnou výhodu. Ale pokud jedna strana dosáhne velkých přebytků, musí jiní nést velké deficity, to znamená: deficity na okraji eurozóny korespondují s přebytky Německa. Tato nerovnováha tvoří jádro nestability eurozóny.

Kdyby měla německá vládnoucí třída zrnko předvídavosti, starala by se o tyto nerovnováhy a zredukovala by své vlastní přebytky. Místo toho radí všem ostatním, aby přebytky rovněž produkovali. To je naprosto naivní stanovisko. Ne každá země v EU může mít přebytky, zvlášť ne tehdy, když je kurz eura ve vztahu k dolaru vysoký a tím stěžuje obchodní styk mimo eurozónu. Kdo nutí všechny razantně snižovat platy a tím i celkovou poptávku, pokládá tak základní kámen rozvratu eurozóny.

To nedává smysl. Proč by měla německá vládnoucí třída navrhovat strategii, která zničí eurozónu, když sama z měnové unie nejvíce profituje?
S touto otázkou si láme hlavu mnoho ekonomů. Především, rozvrat eurozóny není pochopitelně vědomým cílem německé vládnoucí třídy. To je to poslední, co chce, neboť z ní, jak sám říkáš, značně profituje. To však neznamená, že chápe následky a vnitřní rozpory svého jednání. Tím, že sleduje své bezprostřední národní zájmy, podkopává tak neúmyslně stabilitu celého systému. Tím, že trvá na tom, aby se všichni „stali Německem“, říká, že všechny země s deficitem státního rozpočtu by měly přikročit ke státním škrtům a měly by vyvíjet tlak na pracovníky. Pravděpodobně se ti, kdo jsou u vlády, domnívají, že toto zavede novou ekonomickou rovnováhu na celkové nižší úrovni příjmů a že po 10 až 15 letech bude opět nastolen růst. Ale to by nebyl důsledek, neboť eurozóna by se v takovém případě zhroutila ještě předtím.

Dlouhodobé řešení, na kterém se dohodly špičky EU, je společná evropská hospodářská a finanční politika. Němečtí sociální demokraté prohlášení vítají, protože je to přesně to, co vždy chtěli. Zažíváme socializaci Evropy?
To určitě ne. Sociální demokraté chybně interpretují, co se vlastně skrývá za spojením „evropská myšlenka“ a za procesem sjednocení Evropy. Slyší „koordinace“ a „státní intervence“ a myslí si, že EU je progresivní keynesiánský projekt, který vybuduje sociální stát. Doufají, že když se levice v tomto projektu bude angažovat, bude moci dát celku ještě pokrokovější náplň, např. přijetím Evropské sociální charty nebo podobnými záležitostmi. Tak to nikdy nebylo a právě poslední dva roky ukázaly, jak chybný tento předpoklad je.

Vezměme si výsledek posledního summitu EU: pokud se rozdílné vlády shodnou na stabilní hospodářské a finanční politice – o čemž pochybuji –, určitě by nespočívala ve zvyšování platů, v upevnění práv zaměstnanců nebo v investicích do veřejného vlastnictví. Shoda by spíše panovala v tom směru, který naznačil Volker Kauder: nepřetržitá politika úsporných opatření a stálý tlak na příjmy. To je dlouhodobé řešení, které si německá vládnoucí třída představuje, a které není zrovna hodno přivítání.

Costasi, jsi pro vystoupení Řecka z eurozóny. V Německu tak stojíš na straně reakcionářských sil nacionalistické pravice. Můžeš říct něco na svou obhajobu?
Nemám pocit, že bych se musel obhajovat. Velké levicové strany v Německu a v mnoha jiných evropských zemích se mohou obhajovat, a prosím,vysvětlovat svůj postoj k eurozóně. Mně se zdá, že se fakticky připojily k centrální strategii vládnoucí třídy Německa a Francie, totiž k obraně eura. Zásadním politickým problémem momentálně není postoj extrémní pravice v Německu nebo ve Francii. Zásadním problém je to, co říkají a dělají Merkelová a Sarkozy: záchrana eura, změna institucionálního rámce měnového společenství a to všechno na úkor pracujícího obyvatelstva.

K mému velkému údivu se k této politice hlásí široké části německé levice a německých odborů stejně jako části francouzské levice. Zdá se, že si skutečně myslí, že Merkelová a Sarkozy budují společný „evropský dům“, ve kterém se levice nyní pokouší vyměnit dveře, vytřít podlahu a zabudovat novou kuchyni. Vypadá to, jako by nejdůležitější levicové strany ztratily schopnost vyvinout strategii nezávislou na vládnoucí třídě.

Když požaduji vystoupení okrajových států z měnové unie, pak se jedná o radikální rozchod třídních zájmů a národních hierarchií, které v současnosti vládnou kontinentu. Evropská měnová unie není nikterak aliancí pro solidaritu, mír a národní porozumění. Měnová unie je mechanismus, který slouží především k tomu účelu, aby hájil zájmy velkých bank a koncernů v Evropě. A tento mechanismus byl nastaven tak, aby přitom sloužil zájmům klíčových zemí, jako jsou Německo a Francie, na náklady zemí okrajových, jako Řecko, Portugalsko a Španělsko.

Abych se vyjádřil ještě jednou staromódně: Měnová unie je imperialistický mocenský nástroj. Vládnoucí třídy Německa a Francie chtějí pochopitelně euro zachovat, přičemž to neznamená, že se jim to podaří. Myslím si, že levice, zvláště radikální levice, by měla rozpoznat, že toto je rozhodující kritérium, a zaujmout k tomu odpovídající pozici. Neměly by se podílet na záchraně měnové unie. Evropská pracující třída nemá z měnové unie žádný prospěch. Ale levice má rozhodující zájem na tom, hájit potřeby pracující třídy. Pokud to znamená uškodit euru, pak to tak musí být.

Je mi jasné, že volání po odchodu z eurozóny pochází také od extrémní pravice. Proto by měla levice stát za pokrokovějším odchodem. V Řecku potřebujeme v zájmu pracujících lidí zásadní společenskou změnu. Odchod z eurozóny se může stát katalyzátorem pro takový převrat. Ten by musel zahrnovat: převedení bank do veřejného vlastnictví, zavedení majetkových kontrol, radikální přerozdělení bohatství a přístup k řídícímu centru průmyslové politiky.

Cílem musí být odstranit nezaměstnanost a hájit příjmy a pracovní podmínky pracující třídy. K tomu potřebujeme skoncovat s neoliberální politikou posledních třech desetiletí. Z tohoto pohledu by měli lidé v Řecku a dalších okrajových státech bojovat za program přechodu, jakkoliv načrtnutému, a na tomto základě změnit poměry sil. Ve svěrací kazajce měnové unie je toto nemožné.

Když se levice nechopí těchto otázek a nepromění zcela oprávněný euroskepticismus evropské pracující třídy v boj proti nadvládě měnové unie, budou z toho profitovat pravicoví radikálové. Když se přiblíží zhroucení eura, zažijeme, že pravicové interpretace se najednou v Evropě stanou většinovými – pokud levice nenabídne žádnou radikální alternativu. Předzvěsti se nám dostalo, když německá média napsala naprosto neuvěřitelný příběh o Řecích a v Řecku byl uveřejněn podobný o Němcích. Pak může být krajně nevhodné, když levice brzo nerozpozná, že euro není to, za co ho považuje.

Promiň, ale po léta trvajících ozbrojených sporech mezi státy Evropy a po dvou světových válkách má přece levice právo vidět v evropské unii pokrokový projekt. Chceš se vrátit zpět ke starému dobrému národnímu státu bez jakékoliv formy společné politické nadstavby?
Ano, jistě, to nám vypráví vlády celou dobu – a bohužel také levice a odbory. Já to však přesto neakceptuji. Nepovažuji Evropskou unii za progresivní projekt, i když tak bývá často podvědomě vychvalována. Charakter EU se v průběhu času značně proměnil. Dnes už není taková, jako byla před padesáti lety. Současná Evropská unie a zvláště měnová unie slouží nanejvýš jednoznačným a bezohledným třídním zájmům velkoprůmyslu a finančního sektoru.

Mimoto vyjevila EU v krizi další dva problematické aspekty. Za prvé omezila suverenitu národních států, právě některých menších států. Evropa nyní opět zažívá, jak lidé z centra – Německo se zde obzvláště předvedlo – nařizují okrajovým zemím, co mají dělat. Oni diktují jejich národní hospodářskou a sociální politiku. Za druhé porušuje EU demokracii. Dlouhou dobu se projevovala jako garant demokracie, jako nástroj k zajištění práv svobody Evropanů. Teď vychází najevo, že to tak není. Nyní vidíme, že EU, a obzvláště měnová unie, slouží k tomu, aby na politické scéně prosazovaly bezohledné dílčí zájmy – v tomto případě zájmy bank. Bankéři nyní nenařizují jen hospodářskou politiku – to dělají už odedávna. Nyní nařizují také politický proces. Jmenují nebo odvolávají šéfy vlády. Jmenují nebo odvolávají celé vlády.

Nepřeháním, když tvrdím, že věci začaly vypadat jako ve Výmarské republice. Stále více lidí v Evropě má dojem, že parlamentní demokracie selhala, že je zkorumpovaná, kontrolovaná lidmi mimo parlament, kteří vládnou raději výnosy a nařízeními než hlasováním. Právě vznikla značně neuvěřitelná a nebezpečná politická situace. Ti, kteří EU hájí na základě minulých slibů, by se měli velmi důkladně podívat na současnou situaci.

Chci zdůraznit: Argument pro odchod z eurozóny není argumentem pro izolacionismus nebo proti jednotě lidí Evropy. Jedná se o charakter měnové unie, o vnímání vývoje EU a také o to, znovu umístit výzvu po evropské jednotě na pořad dne – ale na jiném základu.

Skutečná evropská jednota může nastat jen tehdy, když se zakládá na zájmech pracující třídy a na solidaritě pracujících lidí. Evropa dnes potřebuje zažít šok, který by otřásl celým kontinentem. Takový otřes mohou vyvolat jen zaměstnanci. Boj začal na periferii, ale musí se rozšířit do jádrových zemí. Zbytek Evropy čeká na to, že se zaměstnanci v Německu obrátí proti své vládě a napadnou její vnitřní a vnější politiku. To by rázem snížilo tlak, který tíží periferii a stalo by se prvním krokem k evropskému sjednocení zdola.

Hlavní výzvou se tedy jeví, že levice v evropských jádrových zemích, tedy v Německu a Francii, by měly zastávat nezávislé a proti vládě mířené stanovisko k euru. Jak by to mělo vypadat?
Žádáš mě o mě úplný program veškeré evropské levice? Ten pochopitelně nemohu poskytnout. Ale mohu s jistotou říci, že by se jím musela stát společná snaha, která by měla vzniknout proměnou uvnitř evropské levice. Za sebe si myslím, že by měly být jasné dvě věci: za prvé potřebujeme skoncovat s představou Evropy Angely Merkelové, tj. skoncovat s představou, že měnová unie je krokem k jednotě Evropy.

Představa společné evropské identity je ušlechtilá a dotýká se lidí. Ale Evropa, která je organizovaná jako hierarchický kartel vládnoucích tříd, tuto evropskou jednotu určitě nemůže vytvořit. Naopak, současná evropská unie štve lidi proti sobě, jako jsme to zažili v případě Němců a Řeků. Musíme nově definovat jednotu, a to je možné jen na základě respektu národní suverenity a demokracie jak v jádru, tak na okraji.

Evropská jednota by měla vycházet ze společného boje se společnou výzvou a vzájemnou podporou. Požaduje skutečnou solidaritu, která musí být vybudována zdola. Jak to uděláme? Musíme najít společná bitevní pole. Právě pro tohle nám krize nabízí příležitost. Pochopitelně zde máme mnoho národních rozdílů, kterými se krize projevuje na periferii jinak než v centru. Přesto se zde nabízí mnoho styčných bodů.

Můžeme se například dohodnout na požadavku přerozdělení bohatství. Dělníci v Německu potřebují zcela jistě vyšší platy a přerozdělení hrubého domácího produktu v jejich prospěch. Potřebují konec omezování mezd a obrat od politiky, kterou jim vnutila vláda a šéfové – vývoz na úkor životní úrovně zaměstnanců. Přerozdělení je důležité i v okrajových státech, ústřední otázkou je zde euro. Levice by tedy měla v okrajových státech vést svůj boj o přerozdělení v tom kontextu, který je dán odchodem z měnové unie. Levice v jádru může podporovat okraj tím, že bude bojovat za finanční podporu lidí okrajových států, které stojí před úkolem nově strukturovat svou ekonomiku.

Všichni také souhlasíme s tím, že chceme vidět banky ve veřejném sektoru, aby sloužily zájmům pracujících lidí. Právě tak potřebujeme kapitálové kontroly a potlačení finančního sektoru, ze kterého nemají pracující lidé žádné výhody. Odtud vede už jen malý krok ke zjištění, že finanční politika by neměla být doménou takzvaných expertů z Frankfurtu, jejichž bilance za poslední roky byla více než špatná. Finanční politika by měla podléhat demokratické kontrole. Nepotřebujeme elitářskou, nedemokraticky obsazenou Evropskou centrální banku, aby rozhodovala za naše zájmy. Dluhy v Evropě musí být kompletně škrtnuty. Musíme vidět, že takzvané záchranné balíčky nejsou nic jiného než drahé půjčky okrajovým státům a že jsou určeny k záchraně bank v centru Evropy. Dluhy nesou dělníci v okrajových státech, kteří trpí obrovskou nezaměstnaností a poklesem mezd.

To jsou některé požadavky, které mě právě teď napadají a které mohou představovat základnu pro společný boj za skutečnou solidaritu. Když budou dělníci ve střední Evropě následovat tuto linii a působit na tyto požadavky strukturovaným způsobem, uvidíme euro jinýma očima. A kdyby si zaměstnanci v Německu vydobyli znatelné zvýšení mezd, viděla by také německá vládnoucí třída euro jinýma očima, protože pak už by už nefungovalo jako mechanismus k získávání obchodních přebytků.

Pak bychom měli platformu pro skutečnou evropskou jednotu. Levice v jádru i na okraji se zcela nachází v pozici vyvést Evropu z této krize. Aby toho dosáhla, musí se osvobodit ze svěrací kazajky zaběhnuté představy o Evropě a rozvinout svou vlastní klíčovou pozici.

 

Costas Lapavitsas, Marcel Bois

 

Costas Lapavitsas je profesorem ekonomie; vyučuje na Vysoké škole orientálních a afrických studií v Londýně.

Z německého dvouměsíčníku Marx 21 (29.11.11) přeložila Karolína Babíčková.

 

1 Křesťanskodemokratická unie

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •