Sankce proti Íránu postihnou hlavně obyčejné lidi

23. ledna Evropská unie zpřísnila již dříve uvalené sankce proti Íránu a s platností od 1. července 2012 ukončila všechny ropné kontrakty. Připojila se tak ke Spojeným státům, jejichž sankce jsou ještě přísnější. Na toto další zpřísnění ze strany EU však íránská vláda reagovala okamžitým ukončením dodávek ropy do Francie a Velké Británie a nečekala tak až do 1. července. Oficiálním důvodem těchto sankcí je snaha zabránit Íránu v sestrojení jaderných zbraní, k čemuž prý podle izraelských představitelů zbývá poslední krok. Nicméně západní mocnosti se obávají i toho, že íránské válečné loďstvo začne omezovat provoz zejména ropných tankerů přes Hormuzský průliv, oddělující Perský záliv od Indického oceánu. Přes Hormuzský průliv proudí okolo pětiny celosvětového objemu přepravované ropy.

Sankce zaplatí běžní Íránci

Jak už to tak ale s ekonomickými sankcemi obvykle bývá, jediný, kdo na ně doplatí, jsou obyčejní lidé. Vzhledem k tomu, že sankce proti Íránu jsou mimořádně rozsáhlé, cena, kterou za ně běžní Íránci zaplatí, je taktéž obrovská. Zákaz investic do íránského ropného průmyslu má za následek používání zastaralých technologií a neefektivní a nebezpečnou těžbu, což se negativně odráží na životním prostředí i zdraví lidí.
Zmrazení íránských aktiv v zahraničních bankách a restrikce na uzavírání obchodů v íránských riálech vedly k prudkému nárůstu inflace (ta nyní dosahuje zhruba 20 % měsíčně), což se pochopitelně přímo projevilo reálným nárůstem cen zboží v Íránu. Například cena i tak zásadních potravin, jako je pšenice a kukuřice, narostla od prosince o více než 25 procent.
Jediný, kdo bude těmito sankcemi postižen, jsou tak opět běžní Íránci. Kromě nárůstu cen a nedostatku některého zboží mají již dlouho uplatňované sankce negativní vliv například i na bezpečnost leteckého a námořního provozu. Téměř úplný zákaz prodeje letadel a leteckých náhradních dílů způsobuje, že íránská letadla jsou zastaralá, a tudíž nebezpečná.
Zpráva Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) z roku 2005 přímo říká, že americké sankce proti Íránu, způsobující nedostatek náhradních dílů a pozemní podpory, vážně ohrožují bezpečnost letecké dopravy. Tyto sankce jsou tak v rozporu s článkem 44 takzvané Chicagské konvence (kterou podepsaly i Spojené státy), zaručující všem členským zemím právo provozovat bezpečnou leteckou dopravu. ICAO ve své zprávě dále mimo jiné říká, že bezpečnost leteckého provozu ovlivňuje lidské životy a lidská práva, která stojí nad politickými spory, a tudíž by Spojené státy měly toto embargo proti Íránu zrušit. O tom, že jde o vážný problém, svědčí i statistiky nehodovosti íránských letadel: za posledních 25 let se zřítilo 17 dopravních letadel, přičemž zahynulo na 1500 lidí. Íránské státní aerolinky jsou třetí nejnebezpečnější na světě a průměrný věk jejich letadel je 25 let (pro porovnání, průměrné stáří letadel ČSA je 9,6 let).
Jak již bylo zmíněno v úvodu, sankce EU na dovoz ropy z Íránu měl začít platit od 1. července, Írán ale v reakci na to přestal dodávat ropu do Francie a VB již teď. Do Francie i VB však z Íránu proudilo již téměř zanedbatelné množství. Hůře jsou na tom zejména jihoevropské země, v současnosti bojující s vážnými ekonomickými a sociálními problémy. Zejména Řecko, které kupuje od Íránu třetinu své spotřeby ropy, bude tímto rozhodnutím EU vážně poškozeno. O moc lépe na tom nebude ani Itálie a Španělsko – obě země dovážejí asi 10 % ropy z Íránu.

Pokrytectví a válka
Sankce však stále nejsou tím nejhorším, co může Íránce potkat. Izrael v posledních měsících vytrvale vyhrožuje preventivním vojenským útokem, který je však z hlediska mezinárodního práva nelegální. Izraelská vláda zároveň tlačí na Spojené státy, aby ji v případném konfliktu podpořily, či ještě lépe, aby války začaly samy. Izraelský útok je v nejbližší době velice reálný – dokonce i americký ministr obrany Leon Panetta prohlásil, že je přesvědčen, že pravděpodobnost izraelského vojenského zásahu proti Íránu narůstá. Podle mnohých zdrojů by k útoku mohlo dojít už během jara.
Opět se při tom ukazuje pokrytectví Izraele, USA a jejich evropských spojenců. Izrael, USA, Francie a Velká Británie jaderné zbraně vlastní, a tudíž je jejich postoj k íránskému jadernému programu přinejmenším „morálně problematický“. Izrael, který má ve výzbroji podle různých odhadů okolo 100 jaderných hlavic, je spolu s Pákistánem, Indií a Severní Koreou jedinou zemí světa, která nepodepsala mezinárodní smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Celý spor ohledně íránského jaderného programu tak nápadně připomíná situaci, kdy zloděj křičí „chyťte zloděje!“.
Kromě toho je íránský jaderný program bedlivě sledován Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) a i přes některá omezení pohybu inspektorů po íránských jaderných komplexech je krajně nepravděpodobné, že by se podařilo vytvoření atomové bomby Íránu utajit. Íránští představitelé trvají na tom, že jejich jaderný program je čistě pro civilní účely. V současné době by tak měla například probíhat inspekce jaderného komplexu v Parčinu nedaleko Teheránu.
Pokud by však přesto Írán opravdu vyvíjel jaderné zbraně, není možné ho za to paušálně odsuzovat. Írán je již mnoho let vystaven hrozbě izraelského a amerického útoku, a bylo by tak celkem pochopitelné, pokud by o získání jaderných zbraní usiloval. Írán je v současné době doslova obklíčen americkými vojenskými základnami, proto se docela oprávněně cítí ohrožen. Vstup do imaginárního jaderného klubu by naproti tomu znamenal, že s Íránem si již není snadné zahrávat.
Obavy, že by byl Írán schopen v budoucnu jaderné zbraně opravdu použít, jsou velmi nadnesené. Přesto, že se západní média a politici vytrvale snaží líčit íránský režim jako iracionální, nevyzpytatelný a navenek agresivní, pravdou je spíše opak. Od islámské revoluce v roce 1979 nerozpoutal íránský režim žádnou válku (na rozdíl od USA a Izraele) a v porovnání s jinými zeměmi je naopak poměrně dobře čitelný. Ačkoli je íránský režim na Západě vnímán spíše jako destabilizační prvek v regionu, v poslední době například inicioval nové kolo jednání o mírové smlouvě mezi svými dvěma sousedy – Arménií a Ázerbájdžánem.
Íránský režim je, stejně jako režim drtivé většiny států světa, racionální – jde mu především o své přežití. Případné rozpoutání (byť regionální) jaderné války by téměř jistě znamenalo jeho konec, a z toho důvodu je krajně nepravděpodobné, že by (v případě, že by jaderné zbraně v budoucnu opravdu získal) tyto zbraně opravdu použil. Z geopolitického hlediska by tak jaderné zbraně zajistily Íránu lepší vyjednávací podmínky a vyvážení současné mocenské nerovnováhy v oblasti Blízkého východu – jinými slovy přesně to, čeho se Spojené státy a Izrael obávají.
Ačkoli je případná snaha íránského režimu získat jaderné zbraně z jistého úhlu pohledu legitimní (ne však legální), bylo by chybou být k němu jakkoli shovívavý. Současný teokratický režim si naopak zaslouží vytrvalou kritiku. Problémem však je, že současný mezinárodní tlak íránskému režimu spíše prospívá – pomáhá mu mobilizovat občany proti vnějšímu nepříteli, a pod touto záminkou tak snadno eliminovat i jakoukoli vnitřní opozici – ať už liberální, či levicovou.

 

Štěpán Lohr

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •