Ve čtvrtek 16. srpna 2012 jihoafrická policie zastřelila 34 a zranila dalších 78 stávkujících horníků z platinového dolu Marikana v severozápadní provincii země poblíž Johanesburgu. Vlastníkem dolu je britská Lonmin, třetí největší platinová těžební společnost na světě.
Tisíce horníků začaly stávku předchozí pátek s cílem donutit společnost, aby jim zdvojnásobila platy. Lonmin vystupňoval napětí tím, že vyhlásil ultimatum, podle kterého měli být propuštěni z práce ti, již se nedostaví během 24 hodin na směnu. Vedení firmy dokonce získalo soudní nařízení, aby horníky k návratu přimělo. Mezitím provinční komisař jihoafrické policie Zukiswa Mbombo sdělil ve čtvrtek před masakrem médiím, že jejich cílem je ukončit toho dne toto nelegální shromáždění s nasazením maximální síly. Zhruba 3 000 horníků se sešlo na kopci nedaleko dolu a odmítlo se vrátit do práce za stávajících, otřesných podmínek. Policie kopec ohradila ostnatým drátem a zaútočila slzným plynem, světelně-zvukovými granáty a vodním dělem, pronásledovala prchající horníky na koních a v obrněných autech, podle některých zdrojů byly přítomny i vrtulníky. Během tohoto zmatku se skupina horníků rozběhla směrem k vyčkávajícím policistům vybaveným samopaly. Skupina byla vyzbrojena pouze mačetami a klacky. Následně bylo zatčeno ještě 259 lidí.
Stávkující horníci, z nichž většina obsluhuje mohutné sbíječky (tzv. rock-drillers), patří mezi nejhůře vykořisťované dělníky světa: pracují velice hluboko pod zemí v nepředstavitelně těžkých a nebezpečných podmínkách za necelých 4 000 randů měsíčně (zhruba 10 000 korun). Mnozí z nich jsou přistěhovalci z Mozambiku a Svazijska, posílají většinu svého výdělku svým rodinám a jsou nuceni žít v chatrčích bez elektřiny a vody.
K podobným masakrům došlo například v roce 1960 v Sharpeville a v roce 1976 v Sowetu, během doby tvrdého apartheidu. 18 let od jeho zrušení byla i tato represe podporována vládou – Africkým národním kongresem (ANC) – a jejími hlavními spojenci, Jihoafrickou komunistickou stranou (SACP) a Národním svazem horníků (NUM). NUM, který v dole Marikana zastupuje asi třetinu zaměstnanců, již několik let nebyl schopen prosadit zvýšení platů a nabádal horníky, aby se vrátili do práce. Dokonce aktivně spolupracoval s vládou a managementem společnosti na prolomení stávky, která byla zorganizována konkurenční odštěpenou Asociací odborů horníků a stavbařů (AMCU), do které vstoupili horníci rozhořčení nečinností NUM. Podle některých údajů zastupuje AMCU v dole Marikana asi třetinu pracujících (zhruba 7 000 lidí). V celonárodním měřítku má AMCU již 30 000 členů. Za celým incidentem se tedy skrývá konkurenční boj mezi NUM a AMCU. Několik dní před samotným krveprolitím došlo mezi členy obou odborů i k násilnostem, během kterých bylo zabito 10 lidí, včetně dvou policistů, dvou členů ochranky a údajně tří členů NUM.
Jak NUM, tak i vládnoucí ANC obhajují tuto řež. Stalinistická SACP vyjádřila potěšení z obdivuhodné práce policistů. Mluvčí NUM sdělil médiím, že „policie nemůže jen nečinně přihlížet, zatímco je naše země držena jako rukojmí kriminálníky“. Generální tajemník NUM, Frans Baleni, prohlásil, že „policie byla trpělivá, ale horníci byli extrémně ozbrojeni nebezpečnými zbraněmi“. Jihoafrický prezident Jacob Zuma (ANC) sice vyjádřil úděs nad tak nesmyslným násilím a vydal rozhodnutí vyšetřit tuto událost, neopomněl však dodat, že on sám dal pokyny policii k použití všech prostředků k získání kontroly nad situací a k potrestání strůjců násilí. Samozřejmě, násilníky nemyslel policii, ale stávkující horníky. Federace odborových svazů COSATU, jejímž členem NUM je, představuje významnou oporu vlády ANC, která chrání zájmy těžebních společností a zahraničního i domácího kapitálu. COSATU ve svém prohlášení vyzvalo horníky, aby zachovali maximální disciplínu a podpořilo NUM v jeho snahách vyřešit celou situaci. Jasně se v něm postavilo na stranu vlády, když odmítlo incident interpretovat protivládně a z násilí obvinilo odštěpené odbory, tedy AMCU. Prezidentka Národní policie, Mangwashi Victoria Phiyega, obvinila stávkující z vyvolávání násilí a rovněž uvedla, že bylo mezi nimi nalezeno 6 střelných zbraní. Odmítla uznat, že podle videozáznamu horníci střelbu nijak nevyprovokovali.
Horníci však nepřestali stávkovat ani po této hrůzné události a nadále požadují 300% nárůst mzdy. Jsou odhodlaní zabránit tomu, aby společnost najala nové horníky. Hned následující den se konala demonstrace žen požadující konec násilí proti jejich mužům a synům. V sobotu 18. srpna se konala masová demonstrace horníků a jejich rodin. Celý následující týden prezident Zuma vyhlásil týdnem národního smutku, místo činu však navštívil až ve středu 22. srpna. Stávkující horníci jsou i nadále nuceni k návratu do práce – zatím se vrátila zhruba třetina. Surově je také zacházeno s horníky, kteří byli během masakru zatčeni a jsou obviněni například z vraždy, veřejného násilí a krádeže. Nebyli předvedeni před soud během 48 hodin, jak vyžaduje zákon; soud prodloužil tuto dobu na 7 dní, údajně aby mohlo proběhnout vyšetřování celé události. Žádný z policistů, který se podílel na krveprolití, však obviněn nebyl. Stávky se mezitím rozšířily i do dolů jiných společností a motivovaní horníci požadují stejný nárůst mezd jako v Marikaně. Podstatné však je, že horníci již nevyjednávají prostřednictvím odborů, ale sami za sebe.
Nepokoje v těžebních oblastech jsou doprovázeny sociálními nepokoji v chudých městských čtvrtích kvůli neschopnosti vlády zajistit odpovídající úroveň bydlení, dodávku elektřiny a vody a kanalizaci. Jeden a půl týdne trvaly protesty v západní části Kapského města, během kterých byli zabiti čtyři lidé. Nepokoje přímo souvisejí se světovou ekonomickou krizí – v JAR, která je ekonomicky závislá na Evropě, stoupla oficiální nezaměstnanost na 25 %, neoficiální zdroje pak uvádějí až 40 %. Perspektiva růstu je pouhých 2,7 %, přitom pro vyřešení nezaměstnanosti je potřeba alespoň 7 %. Mezitím hodnota majetku 100 nejbohatších lidí JAR v loňském roce stoupla o 62 %, zatímco polovina obyvatel JAR (zhruba 25 milionů lidí) spadá pod hranici chudoby.
Barbora Čapinská
Článek původně vyšel v září roku 2012 v časopisu Solidarita.