Reportáž z prvomájového Toronta doprovozená fotodokumentací je zasazena do aktuálních souvislostí kanadských protivládních protestů.
Kanadská města Vancouver, Nanaimo, Lethbridge, Edmonton, Winnipeg, Windsor, Halifax, Ottawa, Montreal i Toronto byly letos na prvního máje svědky protestních pochodů, koncertů, diskuzí, akcí inspirovaných hnutím Occupy Wall Street a v několika případech i násilných střetů s policií. Svátek práce je v Severní Americe již tradičně příležitostí k oslavě památky chicagských dělníků, v závislosti na politické situaci se však stává událostí, v průběhu níž lze průběžně artikulovat aktuální problémy zaměstnanců nebo nelegálních uprchlíků, kteří zde pracují načerno, vyjádřit solidaritu s dělníky v zemích třetího světa či nesouhlas se škrty ve veřejném sektoru a s dopady nezodpovědného chování korporací a finančních institucí na společnost. Že tyto záležitosti nepociťují Kanaďané jako izolované problémy, ale jako navzájem související systémová selhání, dokazuje již seznam spoluorganizátorů a uskupení, která prvomájové protesty oficiálně podporují. V případě Toronta, kde jsem měla možnost průběh protestů sledovat, se jedná o koordinaci neziskových organizací Occupy Toronto, May 1st Movement, sdružující různé komunitní skupiny, a iniciativy No One Is Illegal, která bojuje za práva imigrantů a na přípravě May Day se podílí již šestým rokem. May Day podpořilo také několik desítek aktivistických skupin, jako např. Afghans for Peace, Coalition against Israeli Apartheid, International Socialists, Mining Injustice Solidarity Network či Stop the Cuts.
Protestní pochod byl v Torontu svolán na 16:00 před radnici na Nathan Phillips Square, předcházel mu happening a průběžně na něj navazovaly další akce, např. koncert a reokupace parku ve finanční čtvrti Toronta v blízkosti sídla těžařských společností Barrick Gold a New Gold. Akcionáři Barrick Gold měli na druhý den dopoledne naplánované jednání v Metro Toronto Convention Centre. Právě tam protestující po celonoční okupaci svolali další demonstraci. Těžařské společnosti byly spolu s konzervativními politiky jedním z nejčastějších cílů kritiky řečníků: „Kanadská vláda násilně deportuje uprchlíky, kteří sem přicházejí za prací, zatímco podporuje těžařské firmy, které po celém světě nutí místní obyvatele opouštět své domovy,“ uvedla jedna z organizátorek.
Během prvomájového protestu často zaznívalo též jméno kanadského premiéra a předsedy Konzervativní strany Kanady, Stephena Harpera, který je kritizován zejména za jím prosazovanou zahraniční politiku. Od roku 2006, kdy byl zvolen, bylo z Kanady 83 382 lidí deportováno a 72 000 svévolně zadržováno, více než 2000 lidí přišlo zpětně o kanadské občanství a celkový počet přijatých uprchlíků klesl ve srovnání s předchozím standardem o čtvrtinu. Během protestu bylo často zdůrazňováno, že ve stejné době Kanada zvyšovala vojenské výdaje, účastnila se války v Afghánistánu, podporovala NATO v Libyi a kanadské korporace za tiché podpory vlády ožebračovaly chudé země. Transparentů požadujících Harperovo zatčení se v průvodu objevilo hned několik, skandovala se hesla jako „Nikdo není ilegální“, „My jsme nepřekročili hranice, hranice překročily nás“ nebo „Status pro všechny“. Průvod trval celých pět hodin a zúčastnilo se ho na 3000 demonstrujících. Zastavoval v různých částech centra a s příspěvky průběžně vystupovali řečníci z organizací sdružených v platformě May 1st Movement a z více než čtyřiceti dalších aktivistických skupin, které protest podporují. Organizátoři protestu v úvodu před radnicí kritizovali politiku škrtů ve veřejném sektoru, kterou od svého zvolení v roce 2010 prosazuje torontský primátor Rob Ford, jenž podle nich prý pouze „chrání zájmy nejbohatších“. Zástupkyně skupiny Afgans for Peace odsoudily okupaci Afghánistánu, na níž se podílejí i kanadské ozbrojené síly, a vyzvaly k jejímu ukončení. Když průvod později procházel čínskou čtvrtí, členové Chinese Canadian National Council Toronto zde vystoupili proti chystanému návrhu zákona o uprchlících, který by podle nich posílil diskriminaci a legalizoval nedůstojné zacházení s imigranty. Několikrát byla vyjádřena i podpora quebeckým studentům, kteří již několik měsíců stávkují proti zvyšování školného a jejichž spor s vládou již dávno přerostl formát boje za partikulární zájmy studentů. Největší demonstrace 22. 3. v Montrealu se účastnilo na 200 tisíc lidí a pro hnutí, které si získává solidaritu napříč kanadskou společností, se již vžil název „javorové jaro“. Na místě bylo možné na podporu quebeckých protestů zakoupit jejich symbol – červené stužky ve tvaru čtverce. Po pětihodinovém průvodu si účastníci odpočinuli na přechodném stanovišti Alexandra Park, kde byl připraven kulturní program pod širým nebem a vystoupilo zde několik torontských písničkářů a kapel s antikapitalistickými protestsongy. Teprve po několika hodinách se lidé společně vydali k reokupaci Simcoe Park. Zatímco v Montrealu bylo zatčeno tentýž den více než 100 lidí, v Torontu byli zadrženi a pokutováni pouze tři účastníci reokupace po konfliktu s policií, která jim na základě městské vyhlášky nechtěla povolit stavět ve veřejném parku stany.
Atmosféra, účast i intenzita akce May Day byla ve srovnání s českými oslavami Svátku práce, které charakterizuje značný antagonismus a izolovanost jednotlivých skupin, výjimečným zážitkem. Mimo May Day v Torontu žádné paralelní vzdoroakce neprobíhaly, všech 3000 účastníků (členové 50 různých organizací, odborů a široká veřejnost) se dokázalo ztotožnit s tématy na první pohled tak různorodými, jako je imigrační politika, přistěhovalecké zákony, právo na stávku, právo na založení odborů, pracovní podmínky v zemích třetího světa, škrty ve veřejném sektoru, pokrytectví korporací, studentské protesty nebo inspirace hnutím Occupy Wall Street. Právě ochota sjednotit se, spolupracovat napříč skupinami a organizacemi a schopnost vnímat tyto okruhy v širším kontextu a uvědomovat si, jak bezprostředně, ač v různých podobách, ovlivňují životy lidí na každodenní úrovni, je největší silou a základem úspěchu kanadských levicových hnutí.
Kateřina Krejčová
Článek vyšel v květnovém čísle Solidarity roku 2012.
Následuje obsáhlá fotodokumentace.
