Evropští Romové čelí vlně rasistických útoků. Ovšem jak tvrdí Daniela Manske, útlak největší evropské etnické menšiny není novým jevem. S rostoucí ekonomickou krizí v Evropě je pro socialisty stále zásadnějším úkolem čelit protiromskému rasismu.
Na jaře minulého roku se maďarskými vesnicemi toulaly ozbrojené skupiny se psy a biči, následovaly protiromské demonstrace za „obranu maďarského etnika“. Protesty organizovalo fašistické „Hnutí za lepší Maďarsko“, známější jako Jobbik. Hnutí Jobbik se umístilo jako třetí v posledních celostátních volbách. Protest v maďarské vesnici Gyöngyöspata přilákal 2000 podporovatelů strany Jobbik a v očekávání dalších ozbrojených útoků bylo během Velikonoc evakuováno na 300 Romů. (Více o situaci v Maďarsku zde; pozn.red.)
Protiromské demonstrace se také konaly koncem léta na severu Čech, organizované především fašistickou Dělnickou stranou sociální spravedlnosti a doprovázené skupinami německých neonacistů. V českém městě Varnsdorf se množila lživá tvrzení o mimořádném nárůstu kriminality od doby, kdy se romské rodiny přistěhovaly do zchátralých domů (resp. tyto rodiny byly nuceny se do Varnsdorfu vystěhovat, pozn. redakce). Tato tvrzení přesvědčila některé z místních, aby se připojili k protestům. Demonstranti skandovali: „Cikáni do plynu!“ a neonacisté se snažili o útok na jeden z domů. Policejní statistika přitom ukazuje, že kriminalita za předešlých pět let stoupla pouze o 0,9 %.
Podobné protesty, které se konaly v bulharských městech , byly vyvolány smrtí etnického Bulhara, který byl zabit ve vesnici Katunitsa dodávkou, kterou řídil Rom. Auta a domovy místních Romů byly zapáleny. Více než tisíc stoupenců hnutí Ataka, Strany národní unie, demonstrovalo v hlavním městě Sofia proti „romskému teroru a sociálnímu parazitismu“, mnoho z nich mělo trička s nápisem „Nechci žít v cikánském státě“.
Tento otevřený rasismus vůči Romům není spojen jen s nacistickými organizacemi, ale pronikl už i do mainstreamu. Bulharský premiér Boyko Borisov označil před volbami v roce 2009 Romy, Turky a důchodce žijící v Bulharsku za „špatný lidský materiál“. Až donedávna jeho strana GERB vděčila za svou většinu v parlamentu skupině Ataka, která je stejně tak zodpovědná za útoky na Romy jako za násilné útoky proti muslimům v mešitě Banya Bashi v Sofii. Česká televize veřejně přenášela rasistická volební vysílání, včetně vysílání spotu Národní strany, ve kterém jsou Romové označeni za parazity a požadováno je „konečné řešení romské otázky“.
Odkaz rasismu
Zatímco některé z nedávných rasistických útoků jsou novinkou, perzekuce Romů není ničím novým. Má se za to, že první příchod Romů do Evropy ze severní Indie se uskutečnil v 9. století. Byli to farmáři, kováři, hudebníci a věštci. Byli všeobecně, ale mylně považováni za Egypťany, a tak získali tmaví Romové označení gypsy, což je zkratka pro Egypťana (český výraz cikán je ovšem jiného, pravděpodobně řeckého původu, pozn. red.). Zpočátku byli vítáni, ale stali se rychle terčem rostoucího nepřátelství ze stran států, které chtěly usazené občany, kteří by spolehlivě platili daně, zatímco církev považovala věštectví za kacířství a cechy považovaly nezávislého Roma za konkurenci.
Zákony, které vyhošťovaly Romy, byly zavedeny ve Svaté říši římské roku 1482; tuto legislativu brzy následovaly ostatní země a přidaly zákony, které zakazovaly Romům nosit jejich charakteristické oděvy, mluvit vlastní řečí nebo uzavírat smíšená manželství. V některých částech Evropy získali Romové status připomínající otroctví. Od těchto zákonů bylo pozvolna upouštěno, ačkoli v některých krajích iracionální svalování viny na Romy pokračovalo. Toto přesně byl případ Německa, než se nacisté dostali k moci v roce 1933. Hitlerův režim se k Romům otevřeně stavěl jako k podřadné rase. Byli posíláni do koncentračních táborů, podrobováni lékařským experimentům a násilně kastrováni. Nacisti a jejich kolaboranti zabili odhadem půl milionu Romů. (Genocida Romů během Protektorátu Čechy a Morava, kterou usnadnily rozsáhlé prvorepublikové soupisy romských občanů, je českými politiky dlouhodobě bagatelizována a veřejnost ji nereflektuje; pozn. red.)
Utrpení Romů v západní Evropě neskončilo s porážkou nacistů. V roce 2009 v Belfastu byla po několik dnů opakovaně napadána skupina 20 rumunských Romů v jejich domovech, mnozí následně utekli ze země. Současně v severním Irsku šířila fašistická skupina „Combat 18“ nenávistné protiromské vzkazy, používala k tomu textové zprávy a internet.
V roce 2008, v reakci na to, že romská žena byla obviněna z únosu italského dítěte v Naples, byly zapáleny romské příbytky a auta; Romové byli obtěžováni a fyzicky napadáni. Toto je jen načrtnutí situace v Evropě. Průzkum z roku 2009, zjišťující situaci Romů v sedmi evropských zemích, svědčí o tom, že jeden z pěti dotázaných Romů byl v předešlých 12 měsících obětí rasisticky motivovaného napadení.
Špatné zacházení s Romy není omezeno pouze na rasistické útoky v ulicích a domovech. S téměř 12milionovou populací jsou Romové největší evropskou menšinou, ale zároveň jsou menšinou nejvíce diskriminovanou a sociálně hendikepovanou. Ve většině zemí jsou Romové chudší, v horším zdravotním stavu, mají horší ubytování, nižší gramotnost a vyšší nezaměstnanost v porovnání s celou společností. Ve střední a východní Evropě je průměrná délka života Roma o deset let kratší, než je průměr zbytku populace.
Hnutí Amnesty International zdokumentovalo, jak miliony Romů žijí v chatrčích izolovaných slumů, kde není dostatek elektřiny, vody a přístup k odpadnímu systému. To vše zvyšuje riziko nákazy nemocemi, jako jsou tuberkulóza nebo obrna. Jen málo z nich si může dovolit zdravotní pojištění a odlehlé oblasti, ve kterých žijí, mají jen výjimečně zdravotní zařízení. Diskriminace ve zdravotnictví už došla tak daleko, že na některých místech existují segregované „cikánské místnosti“ na mateřském oddělení, ponižující léčba, vydírání, či dokonce přímé odmítnutí léčby, které nejednou končí smrtí.
Ve východní Evropě začíná vynucené oddělení Romů často již ve školce a pokračuje oddělením tříd ve školách; Romové tak získávají pouze podprůměrné vzdělání. Na Slovensku, kde Romové tvoří méně než 10 % populace, je 85 % všech dětí, které navštěvují zvláštní třídy pro děti s „lehkým mentálním postižením“, romského původu, a to i přesto, že většina romských dětí touto vadou ani zdaleka netrpí. (Situace v České republice je podobná té slovenské: zastoupení romských dětí ve zvláštních školách je naprosto neobhajitelně vysoké. Množí se výpovědi Romů, kteří emigrovali do západních zemí, že jejich děti v cizině naopak navštěvují standardní školy a možnost vzdělání a potažmo uplatnění je vyšší. Pozn. red.)
Vyloučení
Počty zapsaných Romů ve školách jsou nízké, částečně kvůli rasismu a částečně proto, že bez možnosti dovolit si nájemné žije mnoho Romů v provizorních táborech na okrajích měst bez škol v dosahu. Mnoho Romů nemá přístup k sociální podpoře, neboť nemá trvalé bydliště nebo postrádá potřebné dokumenty, což je automaticky vylučuje z možnosti být sociálně ubytován. (Mnoho Romů se po rozdělení Československa ocitlo v této bezprizorní situaci, tj. bez dokladů; pozn. red.) Romské tábory jsou pravidelně čištěny úřady, často bez možnosti obyvatelů zachránit svůj majetek před příjezdem buldozerů. Izolace v odlehlých oblastech, nedostatek vzdělání a všudypřítomný rasismus znamená, že většina Romů není schopna najít stálé zaměstnání. V některých krajích je nezaměstnanost Romů až 90 %.
V roce 2005 zažilo 62 % dotázaných Romů v pěti evropských zemích rasismus od zaměstnavatele. Polovině z nich bylo na rovinu řečeno, že je to z důvodu barvy pleti. Toto je realita skrývající se za obvyklými tvrzeními, že „Romové nechtějí pracovat, oni se nechtějí učit“. Výbor Evropské unie vypracoval strategické dokumenty v boji proti marginalizaci menšin, jakou jsou např. Romové, a žádá více aktivity po vládách členských států. Ale často to jsou právě vlády a úřady členských států, které jsou zodpovědné za diskriminaci Romů. V Itálii, kde Romové představují 0,2 % populace, vyhlásila v roce 2008 Berlusconiho vláda „přistěhovalecký stav nouze“ – tím tehdejší italský premiér poskytl úřadům pravomoc reagovat na „ohrožení bezpečnosti“, které údajně představovali právě Romové. To znamená, že romské komunity bylo lze beztrestně vystěhovat, a to bez možnosti odvolání. Výrazy Rom a nomád jsou v italských médiích a politice volně zaměňovány navzdory faktu, že v Itálii a stejně tak ve zbytku Evropy je většina Romů usedlá. Záměrné používání těchto výrazů má Roma odcizit a zachytit jako vetřelce italské společnosti.
Úřady v Miláně nedávno obdržely 13 milionů euro ze státních dotací na „zásahy“ v romských táborech kvůli přípravám města na hostování výstavy Expo 2015. Finanční prostředky byly použity na vystěhování romských táborů a k vytvoření prostoru pro stavební projekty spojené s Expem. Berlusconi varoval během komunálních voleb roku 2011, že „Miláno se nesmí změnit v islámské město, zingaropoli [cikánské město], plné romských táborů“, výrok opakovaly volební plakáty po celém městě. Útok na Romy je součást strategie, kterou využívají evropští politici, aby odvrátili pozornost od úsporných opatření. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová se připojili k tvrzení Davida Camerona, prohlašujícího, že multikulturalismus selhal, a vinu kladou muslimům.
Ukázalo se, že se k napadání Romů se ale vytvořila opozice. V roce 2010 Sarkozy odůvodnil vyhoštění Romů na základě jejich zločinnosti. Jako odpověď přibližně 100 000 lidí, včetně Romů, odborářů, studentů, nízkopříjmových obyvatelů a imigrantských aktivistů, obsadilo ulice a protestovalo proti násilnému vyhoštění a Sarkozyho pokusu automaticky spojit přistěhovalce s trestnou činností. Protesty se konaly před francouzskými ambasádami po celé Evropě. Mnoho lidí tvrdilo, že zásah proti Romům byl Sarkozyho pokus odvrátit stávky a protesty, tj. odvést pozornost lidí od plánované důchodové reformy.
Opozice
V březnu loňského roku se v Novém Bydžově spojila protirasistická skupina a místní Romové v protestu proti plánované fašistické demonstraci. Jezdecká policie však razila nacistům cestu. Později v noci napadla skupina 20 fašistů 3 Romy, z nichž jeden byl hospitalizován.
Evropa se čím dám tím patrněji polarizuje, přičemž odpor pracujících představuje jeden pól, rasistická odezva druhý. Masové stávky ve Francii opakovaně poukázaly na vývoj Národní fronty, jejíž hlasy ve volbách roku 2009 dramaticky poklesly. Potíže v Řecku, generální stávky v Itálii a Portugalsku a stávka 30. listopadu v Británii poukazují na možnost jiné Evropy. Také se objevují známky odboje ve střední a východní Evropě, i když v menším měřítku. V roce 2009 vyšlo 30 000 českých odborářů do ulic proti mzdovým škrtům. Následující rok došlo v Rumunsku k masové stávce veřejného sektoru kvůli mzdám a důchodům. Na jaře minulého roku otřáslo chorvatskou vládou hromadné demokratické hnutí, které žádalo její demisi.
Za těmito boji stojí potenciál schopný přesměrovat hněv z úsporných opatření na původce krize – a ne na jeho oběti. Vzdor vůči protiromskému rasismu je klíčový pro kohokoli, kdo chce vidět úspěšný politický odpor.
Daniela Manske
Ze Socialist Review přeložil Vít Bejček (poznámkami doplnil Lukáš Matoška).
