Cesty k alternativnímu finančnictví

Přednášky ekonomky Ilony Švihlíkové na YouTube kanálu TV Solidartia - www.solidarita.tv

Reálná ekonomika je dnes zcela podřízena finančnímu sektoru. To je hlavní příčinou nestability současného ekonomického systému. Existuje přitom řada návrhů, jak finanční sektor regulovat. Zároveň se na místní úrovni objevují projekty jako lokální měna či družstevní záložny, rozšiřují se participativní rozpočty. O současném stavu a alternativách k němu se zamýšlí ekonomka.

Mezi nejčastější výroky vysvětlující současnou krizi patří: „finanční sektor se odpojil od reálné ekonomiky“. Je tomu skutečně tak. Než uvedu čísla, která tento jev dokladují, je potřeba nastínit také druhou část problému. Finanční sféry reálnou ekonomiku vysávají a zdroje z ní směrují do různých typů spekulativních operací.

Důležitým ukazatelem, který demonstruje sílu financializace ekonomiky, je například nominální hodnota derivátů, které tvoří jednu část finančního trhu. (Derivát je většinou cenný papír, jehož peněžní hodnota je odvozena od hodnoty podkladového aktiva, např. akcií. Jeho podstatou je forma termínového obchodu, což znamená, že dochází ke zpoždění mezi sjednáním obchodu a jeho plněním – pozn. redakce.)

Nominální hodnota derivátů překračuje zhruba desetkrát hodnotu světového hrubého domácího produktu. Podobně bych mohla uvést konstatování šéfa Světové obchodní organizace (WTO – World Trade Organization) Pascala Lamyho, že pouze 2 procenta plateb v mezinárodním obchodu jsou spojena s platbami za zboží a služby.

 

Jak to začalo

Kde je ovšem onen původ současné nadměrné financializace? A co proti tomu dělat? Nebylo by správné okamžitě obviňovat spekulaci jako takovou ze všeho zla. Spekulace je starý fenomén a v měřítkách, kdy dominovala reálná ekonomika a spekulativní trh byl omezen (např. trh s obilím), dokázala plnit pozitivní funkce, kupříkladu dodávat trhu likviditu (v tomto smyslu velký objem prodejů a nákupů – pozn. red.). Podoba spekulace dnes je ovšem dost odlišná.

V sedmdesátých letech dvacátého století se rozpadl Brettonwoodský systém, který uvolnil vazbu dolaru na zlato a otevřel možnosti pro volnější politiku centrálních bank. Zároveň, spolu s působením neoliberální doktríny, se uvolňovala regulace finančního sektoru. Nelze ovšem opomenout, že finanční a reálný sektor jsou spolu spjaty.

Na konci šedesátých let „dojíždí“ poválečná obnova a v sedmdesátých letech ekonomika vyspělých zemí začíná zpomalovat. Finanční sektor tak slibuje, společně s prováděnou deregulací, vyšší možnosti zisků než reálná ekonomika, což trvá dodnes.

Značný význam pro utváření současné podoby finančnictví měl také Mezinárodní měnový fond (MMF), který si od sedmdesátých let přivlastnil funkci věřitele poslední instance v globálním měřítku a začal země tlačit k liberalizaci kapitálového účtu (omezení zásahů správních orgánů do pohybu kapitálu – pozn. red.). Centrální banky se naopak ocitaly v potížích, protože měly (a mají) problém s definicí peněz. Rozdíl mezi tím, co je standardně chápáno jako peníze, a finančními aktivy se totiž dostává na poměrně tenký led.

Velkým zlomem se stal vznik derivátů v devadesátých letech. Připomeňme, že Spojené státy (a jejich oficiální instituce Federal Reserve) považovaly ještě v roce 2007 tyto produkty za znak vyspělosti a inovativnosti své země, která opět předběhla zbytek světa.

Přitom již od devadesátých let začala světová ekonomika vykazovat celou řadu poruch, které měly jasné finanční pozadí (povětšinou se jednalo přímo o finanční krize, někdy doprovázené i domácími příčinami, příkladem je Rusko). Uveďme jen stručný výčet: Mexiko (1994), krize v jihovýchodní Asii (1997/1998), Rusko (1998), Brazílie (1999) a na přelomu jednadvacátého století rozsáhlá krize v Argentině.

Především krize v jihovýchodní Asii znamenala přelom a značnou kritiku vůči MMF, který nejenže žádnou krizi nikdy nepředpověděl, ačkoli právě pro tento účel vznikl, ale ještě svými „hospodářskými recepty“ celou situaci zhoršoval. Mementem se staly hladové bouře v Indonésii, kdy MMF tlačil na odstranění potravinových dotací, byť to s krizí nemělo nic společného.

Podrobněji o krizích a o reakcích MMF informuje například J. Stiglitz ve své knize Globalization and Its Discontents, která v češtině ze záhadných důvodů vyšla jako Jiná cesta k trhu.

 

Současná krize

Kromě toho nelze vynechat, že nadměrná likvidita, plující světem již v době před soudobou takzvanou velkou recesí, způsobovala poruchy ve vyspělých zemích, nejčastěji v podobě toho, co se označuje jako bubliny. Stačí vzpomenout Japonsko na konci osmdesátých let a pak bublinu „dot.com“ na počátku jednadvacátého století v USA. Před současnou krizí se projevila nejen bublina nemovitostí, ale také bublina ropná. Bubliny jsou přímým důsledkem hledání vyššího zisku, spojeným s nereálnými očekáváními (optimistická očekávání nárůstu ceny určitého aktiva).

Zvláštním fenoménem je pak takzvané chování stáda, demonstrující iracionalitu na trhu spekulantů, kteří mají sice institucionální podobu – hedgeové fondy a fondy typu private equity – ale kteří zároveň dostatečně dobře neznají fundamenty daného trhu. (Hedgeové fondy jsou speciální investiční fondy, věnující se vysoce rizikovým investicím; private equity jsou investiční fondy, které nakupují podíly ve vybraných firmách – pozn. red.)

Zcela zásadním přelomem se ovšem stala až krize současná, tedy velká recese, jejíž „oficiální“ počátek se udává kolem září 2008. S určitou dávkou ironie by bylo možno konstatovat, že MMF byl opět krizí značně překvapen, poměrně dlouho dokonce předstíral, že žádnou krizi nevidí. Protože ovšem krize vypukla v USA, byly od počátku „rady“ MMF naprosto odlišné od opatření, která vnucoval Thajsku či Argentině; ať již v pojetí fiskální politiky (záchranné balíčky), úrokové politiky či záchrany bank. Není divu, že legitimita této instituce klesla limitně k nule a tlaky na její radikální reformu – či dokonce přímo zrušení – nabraly na síle.

Je pravda, že od roku 2008 zesílily snahy vlád „došlápnout si“ na finanční sektor. V rámci Evropské unie regulativní návrhy značně pokročily, a to jak v novém institucionálním rámci, tak při zavádění základních opatření proti ratingovým agenturám (společnostem, které hodnotí důvěryhodnost dlužníků či cenných papírů – pozn. red.).

Dobrým krokem je i dohoda 11 zemí na stanovení daně z finančních transakcí. Velká Británie ovšem patří k zemím, které snahy o společný postup příliš nepodporují. Ne nadarmo se říká, že páteří Velké Británie je finanční průmysl, tvořený londýnskou finanční čtvrtí City, která má své mocné páky.

Shrnuto: Finanční sféra se stala pánem nad reálnou ekonomikou, poměr sil mezi nimi se tedy proměnil. Což je mimochodem rovněž typickým znakem takzvaných velkých krizí.

 

Co dělat

K reformním návrhům můžeme zařadit celou takřečenou Stiglitzovu zprávu, která se důkladně zaobírá institucionální změnou globální ekonomiky. K reformním proudům ji řadím z toho důvodu, že její základní ideou je globální keynesiánství.

Kritika – ale také konstruktivní návrhy – směřují jak na národní instituce (centrální banky), tak samozřejmě na nutnost vytvoření globálních institucí, včetně reformy těch stávajících.

V případě centrálních bank kritika směřuje na to, že se jednostranně orientují na inflační cílení, aniž by braly v úvahu celý ekonomický kontext. Zpochybněna je i jejich nezávislost; Stiglitzova zpráva v každé své části upozorňuje na rozpor mezi zodpovědností, kompetencí a demokratickou (ne)legitimitou. (Cílování inflace je režim, ve kterém se centrální banka snaží zajistit cenovou stabilitu; tento režim vychází z předpokladu, že inflace závisí především na velikosti ekonomického růstu, který je možné regulovat velikostí úrokové sazby – pozn. red.)

Samozřejmě se uvádí rovněž znovuzavedení Glass-Steagallova zákona (oddělení investičního a běžného bankovnictví), zákaz určitého typu derivátů či veřejné kontroly ratingových agentur. Hovoří se o přísné kontrole hedgeových fondů, případně o přísné kontrole fondů private equity (což se právě tolik nelíbí Velké Británii).

Reakcí na problém „too-big-to-fail“ je rozložení (decentralizace) velkých finančních aktérů na menší, včetně kontroly systémového rizika. („Too-big-to-fail“ – označení firem, které jsou příliš významné, než aby je stát nechal zkrachovat. Pokud jim hrozí bankrot, dá se počítat s tím, že je zachrání stát, jako tomu bylo např. u automobilového průmyslu ve Spojených státech – pozn. red.)

V globální rovině jde o demokratizaci MMF a Světové banky a vytvoření nové globálně ekonomické instituce na úrovni Organizace spojených národů. Velkým tématem je rovněž zavedení Tobinovy daně, respektive daně z finančních transakcí – ta se týká nejen měn, jak uvažoval Tobin, ale celého spektra transakcí – v pokud možno nejširším světovém měřítku.

Stiglitzova zpráva se rovněž pokouší nastínit alternativy k americkému dolaru, jehož dominantní pozici považuje za součást současných ekonomických problémů. Tím zároveň otevírá otázku definice peněz na různých úrovních, definice jejich emitenta (má mít vydávající subjekt demokratickou legitimitu?) a objemu emise (podle jakého klíče?).

 

Další kroky

Mezi radikálnější návrhy patří navrácení se k několika paralelním měnám. Koneckonců již ve středověku existovaly vedle sebe dukáty a měďáky. Jde totiž o dvě funkce peněz, které jsou vzájemně v rozporu. Funkce prostředku směny vyžaduje rychlost oběhu pro ekonomický růst, jako uchovatel bohatství pak slouží pro budoucí investice.

Paralelní měny (například lokální, národní, nadnárodní), které by si tyto funkce rozdělily, by mohly být i dobrým řešením pro dluhovou krizi v Řecku. Toto řešení navrhl mimo jiné bankéř Deutsche Bank Thomas Mayer: zachování eura i zavedení drachmy pro místní platby.

Zde se již přímo nabízí zavádění lokálních měn, které nejen podpoří místní ekonomiku, ale mohou mít i dobrý vliv na změnu struktury. Jedním z nejúspěšnějších projektů lokálních měn je bavorský chiemgauer. Princip lokálních měn spočívá na záporném úroku, který si vynucuje větší rychlost peněz, a tím i rozpohybování místní ekonomiky.

Mezi radikální návrhy změny patří tedy zavedení statusu centrální banky jako hlavního (jediného) emitenta, který by byl pod veřejnou kontrolou a nesl by odpovědnost za své kroky, což navrhuje právě i Stiglitzova zpráva. Soukromé (komerční banky) by již v roli emitenta v rámci úvěrové emise nebyly.

Stejně tak je nutné změnit zákony, aby umožňovaly vznik etických bank (JAK – Švédsko) a podpořily, nikoli diskriminovaly družstevní záložny, které dostaly silný zásah v devadesátých letech. Oživení družstevního bankovnictví, které se ukázalo být například v USA značně rezistentní vůči krizi, by mohlo významně pomoci české ekonomice, a to i v sektorech, které jsou do značné míry zanedbávány (zemědělství, ekologie).

 

Demokratizace ekonomiky

Potřebujeme regionální banky na podporu místních projektů. Je ovšem jasné, že musejí být pod silnou veřejnou kontrolou. Nesmí se tedy stát dalším nástrojem místních kmotrů, je nutné, aby od počátku byly koncipovány jako veřejné, otevřené instituce.

Z hlediska rozpočtového se nabízí zavedení daňových asignací (daňový poplatník může o části jím odváděných daní rozhodnout, na jaký účel bude použita – pozn. red.), a to kupříkladu na neziskové projekty dle výběru poplatníka. Přitom participativní rozpočty (lidé mohou o části rozpočtu demokraticky rozhodnout) se vždy zaváděly za složitých, ba přímo krizových situací. Například Porto Alegre stálo téměř před bankrotem, než participativní rozpočet jako první město na konci osmdesátých let zavedlo.

Velkou výhodou těchto nástrojů je účast občanů na rozhodování a s tím spojený tlak na maximální transparentnost a otevřenost, která znesnadňuje korupci. Zde je možno uvést kupříkladu systém Open Data, který nejenže umožňuje zveřejňovat smlouvy, ale přímo odkrývá procesy, jak probíhá výběrové řízení, podle jakých kritérií, kdo je za ně zodpovědný a tak dále.

Kromě těchto kreativních nástrojů bude ovšem nutné použít i nástroje řekněme defenzivní. Velkým problémem české ekonomiky jsou zahraniční banky (tvořící přes 90 procent bankovního trhu). Z toho plynou značné odlivy zisků do zahraničí, svým bankovním matkám. Zde je potřeba zpřísnit kontrolu centrální banky, neboť existují indicie, že dceřiné banky používají několik výkazů – jedny pro centrální banku a druhé pro své interní potřeby.

Závěr: Finanční sektor se musí vrátit zpět do role obsluhy reálné ekonomiky a přestat fungovat jako její pán.

 

Ilona Švihlíková

ilona.svihlikova@socsol.cz

Vyšlo v květnové Solidaritě roku 2013 (č.78)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •