Důchodové reformy a jejich dopad na ženy

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Petr Bittner

Nezisková organizace Gender studies o. p. s. vydala letos v červenci ve spolupráci s Radkou Dudovou ze Sociologického ústavu souhrnnou analýzu dopadů důchodových reforem na ženy. Analýza ukazuje transformaci důchodového systému z původně silně rovnostářského před rokem 1996 až k tomu současnému, spíše úrokově chápanému a na investičních výnosech založenému.

Od zlomového roku 1996 převládá v koncepci důchodového systému trend posilování míry ekvivalence (tedy priority udržování životní úrovně z produktivního období) na úkor mezigenerační a mezipohlavní solidarity a prevence vůči starobní chudobě. Výše důchodů se tak ve stále větší míře odvíjí jen od velikosti vložených příspěvků, aniž by se ovšem přihlíželo k genderovým a dalším nerovnostem.

 

Dílčí změny důchodového systému

Tento trend je v transformačním procesu zastoupen řadou parametrických změn. Analýza ukazuje, že žádná z těchto změn nereflektuje genderové hledisko a jejich dopad na muže zcela neodpovídá dopadu na ženy.

1. První z těchto změn je posunutí hranice důchodového věku. K ženám jako skupině je tato reforma nespravedlivá, neboť u žen se tato hranice posouvá rychleji a o větší úseky. Po ženách tedy systém požaduje rychlejší přizpůsobení. Pro orientaci: zatímco u mužů se tato hranice prodlužuje o 2 měsíce ročně, u žen je to o 4 a od roku 2018 dokonce o 6 měsíců ročně tak, aby se obě hranice srovnaly na 66,8 roku v roce 2041.

2. Druhou změnou je prodloužení povinné doby pojištění z 30 na 35 let. Problém s plněním této podmínky mají lidé zaměstnaní ve flexibilních a nejistých pracovních poměrech či přerušovaných kontraktech. Všechny tyto tři varianty se podle statistik týkají více žen než mužů. Ženy se tedy při splňování této podmínky nároku na důchod ocitají statisticky opět pod větším tlakem než muži.

3. Třetí dílčí změnou je zvýšení procentní míry pro započítání nadprůměrných příjmů. Tato reforma je přímo navázána na zvyšování míry ekvivalence. Jelikož ženy dosahují v průměru nižších mezd, plynou jim na penzi systematicky nižší prostředky.

4. Dalším dílčím trendem je postupné omezování pozůstalostních důchodů. Ze statistik dlouhodobě vyplývá, že i tato položka byla dosud systematickou redistribucí prostředků směrem od mužů k ženám, neboť ženy jsou častějšími odběratelkami pozůstalostních penzí. Změna tedy znamená další výraznější přiškrcení prostředků pro ženy jako skupinu.

5. Nejzásadnější a nejdiskutovanější reformou je zavedení druhého tzv. kapitálového pilíře. Kapitálový pilíř je systémem soukromých úrokovaných fondů. Pro solventnějšího člověka znamená v poměru ke zbytku investujících automaticky vyšší výnosnost. Druhý pilíř je hlavní pákou posílení míry ekvivalence. Ženy dosahují nižších příjmů než muži a statisticky je pro ně jako pro skupinu druhý pilíř méně výhodný než pro muže. Statisticky je pro ně jako pro skupinu druhý pilíř méně výhodný než pro muže. Z genderového hlediska znamená zavedení kapitálového pilíře pouze utužování genderových nerovností a z hlediska sociální spravedlnosti nepředstavuje žádný systematický krok.

Není bez zajímavosti, že kromě obecně nižších příjmů přibývají ženám vzhledem k častěji přerušovaným pracovním poměrům v manipulaci s druhým pilířem i větší výdaje na administrativu, neboť už samotné ceny za vedení účtu rostou směrem s klesajícím vkladem. Samotné přerušování úvazku vede pochopitelně i k tomu, že ženy mají obecně kratší dobu na spoření.

Z ideologického hlediska je důchodové zajištění stále více tematizováno jako jakýsi úrok ze spoření či výnos z investic. Naopak se vytrácí původní smysl penzijního systému, kterým je budování mezigenerační solidarity tolik nutné pro kultivovanou a sociálně soudržnou společnost.

Změna důchodového systému byla od začátku motivována obavami z demografického vývoje, tedy stárnutím populace a nižší porodností. Zavedení druhého pilíře je zatím posledním opatřením, které se na tento vývoj pokouší reagovat. Společně s ostatními parametrickými změnami se však důchodový systém posouvá směrem k posílení míry ekvivalence, tedy propojení důchodu s výší příjmu. Zatímco ekonomický slovník označuje tento směr za spravedlivý, genderové hledisko je tradičně opomíjeno. To je pozoruhodné i vzhledem k tomu, že ženy tvoří většinu důchodové populace.

 

Dvojí spravedlnost

Hovoříme-li navíc o spravedlnosti, je dobré připomenout, že na spravedlnost existuje dvojí metr. Aktuární spravedlnost sleduje poměr mezi odvodem a příjmem; spravedlnost sociální sleduje spíše životní úroveň konkrétních skupin penzistů. Musíme umět rozhodnout, jaké poslání penzijního systému je pro společnost prioritou. Pokud je to udržování životní úrovně z produktivního věku, potom je třeba cílit na aktuární spravedlnost; pokud však za hlavní poslání důchodů budeme považovat ochranu před starobní chudobou, pak musíme přijmout i redistributivní hledisko a přiklonit se ke spravedlnosti sociální.

Aktuární spravedlnost je rétorikou vyšších příjmových skupin, které se obávají, že po absolvování produktivního věku přijdou o svůj socioekonomický status. Větší měrou jsou u vyšších příjmových skupin zastoupeni muži, proekvivalenční změny důchodového systému (jakou je třeba kapitálový pilíř) jsou tedy zejména konzervanty genderových nerovností.

Aktuárně spravedlivé reformy kladou důraz na tzv. rates of return (míru návratnosti). Na celou společnost pak aplikují obraz stáří jako de facto hrozby, před níž by se měl mít každý člověk po celý svůj produktivní život na pozoru. Ve vlastním zájmu by pak měl své bance poskytovat za malý úrok slušné dlouhodobé vklady (v bankovní hantýrce se jim říká „dlouhé peníze“).

V kontextu úpadku rodinného a komunitního života je takový přístup logickým vyústěním všeobecné atomizace společnosti. Společnost bez komunitních solidárních pojistek nechává jedince napospas všem takzvaným hrozbám, jakými jsou kromě stáří v neoliberální optice i nemoci či nedejbože mateřství. Starobní chudoba se zkrátka stává chybou každého, kdo za svůj život nedokáže najít takovou placenou a stálou práci, která by ho před ní ochránila.

Tento individualistický pohled však zcela opomíjí skutečnost, že společenská hierarchie stojí na celé řadě nízkopříjmových či neziskových činností. V rámci maximálně ekvivalenčního přístupu je lidská důstojnost celých skupin lidí ignorována ve prospěch konzervování vysokého životního standardu horních několika procent. Ekvivalenční cestou vedené důchodové reformy tak patří do stejné kategorie jako ostatní neoliberální reformy posledních deseti let, které pod rouškou fiktivní spravedlnosti zakrývají skutečnou buržoazní rétoriku hájící zájmy vyšších příjmových skupin.

 

Feministická ekonomie

Zatímco konzervativní ekonomové se z logiky věci kloní ke konzervování životní úrovně, není divu, že právě z feministických ekonomických pozic zaznívá stále hlasitěji volání po integraci neplacené práce do systému. Takovým krokem by se penzijní systém přiblížil zpět k sociálně spravedlivým modelům.

Předpokladem takového nároku je, že produktivní i reproduktivní práce, kterou žena vykonává v domácnosti či komunitě, je sice neplacená, ale naprosto zásadní, ba zcela nezbytná pro udržení chodu celé ekonomiky.

Současný opačný trend znamená v tomto ohledu do budoucna přímé ohrožení reprodukční kondice společnosti. Výchova potomků stále častěji ustupuje obavám ze starobní chudoby (pomineme-li, že hrozba budoucí chudoby je mnohdy kompletně zastíněna chudobou aktuální); žena v produktivním věku funguje stále častěji jako zaměstnanec i v době, kdy ji společnost potřebuje daleko spíše jako matku. Taková strategie není svévolí. ale defenzivou vůči materiálnímu nátlaku ekonomických trendů.

V aktuárně spravedlivém důchodovém systému si žena může dovolit být matkou až ve chvíli, kdy úspěšně vybojuje souboj na život a na smrt s hrozbou chudoby ve stáří. Biologické hodiny jako by však takto nastavený systém ignorovaly.

Feministicky orientovaná redistribuce, která by ženský přínos komunitě zohledňovala spravedlivěji, by vedla prostředky buďto přímo od mužů k ženám, nebo obecněji od vyšších příjmových skupin k nižším.

Je třeba mít na paměti, že ani ženy netvoří homogenizovanou skupinu. Pro kariérně orientované bezdětné ženy je pochopitelně primárním zájmem zvyšování míry ekvivalence; pro dvou- a vícedětné matky či matky samoživitelky je zvyšování míry ekvivalence při stagnaci redistributivních pojistek penzijního systému naopak zvyšováním hrozby sociálního vyloučení ve stáří.

 

Aktuální situace

Aktuální důchodový systém stále ještě kombinuje obě hlediska (ekvivalentní i sociální). Neoliberální trendy však ručičku pomalu přiklánějí k prioritě ekvivalence. Současná tzv. velká důchodová reforma je logickým vyústěním neoliberálního frontálního útoku, jehož nejzvučnější imperativy jsou konzervace společenské stratifikace, distribuce ekonomických rizik a kumulování nerovností.

Důchodové systémy v celé Evropě stále vycházejí z modelu, který ctí typicky mužskou pracovní dráhu, tzn. dlouhý a nepřerušovaný úvazek. Kromě toho, že vzrůstající poměr flexibilních a sezónních pracovních poměrů na tento model nepasuje, je třeba začít brát v potaz i odlišnosti ženské pracovní dráhy.

Podle Fudge-Owensova výzkumu ženy jednoznačně ve větší míře pracují v nestandardních režimech, které jim v součtu nevytváří nárok na penzi. Z některých tuzemských výzkumů dále vyplývá, že nejčastější strategií u žen je tříletá rodičovská dovolená po narození prvního dítěte, na níž plynule navazuje rodičovská dovolená s dalším potomkem. Rodičovská dovolená je vedena jako náhradní doba důchodového pojištění a ve výši penze se tedy nijak neprojeví. Takto dlouhá prodleva však vede k tomu, že statisticky více než polovina těchto žen se k původnímu zaměstnání nevrátí. Jejich pracovní dráha je touto pauzou logicky tříštěna a to vede mimo jiné k tomu, že u žen ve věkovém rozmezí 30–34 let panuje desetiprocentní nezaměstnanost; u mužů ve stejné věkové kategorii bychom narazili na méně než 4 %.

Ženská nezaměstnanost v této fázi života je pak způsobena i tím, že je nejen u nás stále obtížnější získat pro své dítě místo v mateřské školce. A pokud už se takové objeví, pak je to zejména v drahých soukromých školkách. Málokdo si však může dovolit platit za pobyt svého dítěte ve školce částky pohybující se okolo průměrné měsíční mzdy. I v případě, že žena po mateřské najde zaměstnání na úrovni průměrné mzdy, ztrácí takový příjem veškerý smysl: žena v týdnu pracuje, aby mohla zaplatit péči o dítě, o něž se sama nemůže starat, jelikož pracuje.

 

Chlap živí rodinu?

Pokud se vrátíme k posilování míry penzijní ekvivalence, musíme zopakovat ten na první pohled nejočividnější fakt: pracovní příjmy žen jsou nižší než pracovní příjmy mužů, a to v průměru o celou čtvrtinu. Jak bylo vysvětleno, nesouvisí to s pracovní schopností, nýbrž s faktem, že ženy samy volí takové zaměstnání, které jim umožní kombinovat práci s výchovou. Nerovnost celé situace je pak ještě přiživována přežívajícími genderovými stereotypy, které se projevují například v diskriminující politice odměn. Tento druh diskriminace je zpravidla doprovázen větou „Chlap musí živit rodinu”. Jako bychom se ocitli v devatenáctém století.

Podle Münich-Jurajdovy analýzy se na podobných pozicích v rámci stejných firem liší platy žen a mužů až o 12 %. Jak již bylo řečeno, nastavení důchodového systému by mělo vyrůstat ze společenské základny a trend by měl tedy směřovat k přizpůsobování se novým jevům v rámci společnosti a partnerského života: kromě rozvodovosti rovněž přibylo (a dále bude přibývat) i alternativních typů soužití.

Původní konzervativní důchodový systém, který počítal s šablonami muže živitele a matky pečovatelky, už nemůže fungovat, neboť situace ve společnosti a na trhu práce se podstatně změnila. Zcela ekvivalenční důchodový systém ovšem také nemůže fungovat, neboť trh práce generuje stále vysoké množství genderových stereotypů, a protože ženy přirozeně disponují odlišným a genderově determinovaným očekáváním v oblasti rodičovství.

 

Nárok na důchod

Ve většině evropských zemí je jednou z podmínek vzniku nároku na důchod pravidelné odvádění příspěvků. Důraz na pravidelnost je, jak plyne z předešlých dat, vstřícnější k mužům, kteří ve větším procentu vykonávají dlouhodobé úvazky. Částečné úvazky jsou navíc často přepočítávány na ekvivalenty plného, takže pro ženy je obecně obtížnější naplnit podmínku minimálního období odevzdávání příspěvků na penzijní pojištění.

Všechny tyto diskriminující prvky důchodového systému a jejich v zásadě negativní dopady by řešilo nebo alespoň zmírňovalo systematické zahrnutí doby pečovatelské práce pod náhradní dobu pojištění.

 

Žena jako pečovatelka

Hovoříme-li o pečovatelské práci, je dobré si uvědomit, že nehovoříme pouze o výchově dětí. V současnosti je u nás 80 % péče o závislé seniory vykonáváno v domácnosti, a tedy neformálně. Nejčastějším typem pečovatele je žena v předdůchodovém věku. Zůstává otázkou, kdo tuto práci nahradí, posune-li se hranice odchodu do důchodu. Při rostoucí délce dožití a současném navyšování penzijního věku bude odliv neformální péče znamenat zvýšení veřejné poptávky, a tedy nový typ zátěže pro státní rozpočet.

Lze očekávat, že případná deregulovaná forma soukromě poskytovaných pečovatelských služeb bude záležitostí nedostupnou pro většinu klientů.

 

Redistributivní opatření

Genderové nerovnosti pracovního trhu si žádají určitá redistributivní opatření, jakými jsou minimální garantovaný důchodový příjem, paušální důchodové dávky či spravedlivější redukční hranice pro úpravu vyměřovaného základu. Minimální důchodový příjem je u nás však nahrazován příspěvkem v hmotné nouzi. Kromě toho, že se jedná o částku hrubě pod životním minimem, stáří se v jejím světle opět jeví jako nějaká zákeřná choroba a nežádoucí patologie.

Paušální důchodové dávky či redukční hranice jsou opatřeními, která by mohla významně přispět ke spravedlivějšímu přerozdělení směrem od zámožnějších k méně zaopatřeným a potažmo tak i od mužů směrem k ženám. Další redistributivní pákou jsou tzv. genderově slepé tabulky pro výpočet důchodové dávky. Vzhledem k vyššímu věku dožití u žen znamená využití takových tabulek přesun prostředků od mužů k ženám.

Opakem genderově slepých tabulek jsou kontroverzní genderově segregované tabulky. Jejich používání bylo zakázáno rozhodnutím Evropského soudu z března 2011. Tento jistě přínosný akt však s sebou nese nebezpečí, že soukromé kapitálové fondy budou považovat ženu za neperspektivního klienta.

 

Shrnutí a vyhlídky

Podle souhrnné studie Duška a Kopecsného (2008) způsobily reformy důchodového systému v České republice v letech 1996–2012 posílení míry ekvivalence, spolu s ním vedly nepřímo úměrně k snížení míry redistribuce, a tedy k utužení a prohloubení genderových nerovností.

V roce 2012 činila průměrná penze 12 432 Kč u mužů a 10 228 Kč u žen. Pokud k průměrným hodnotám připočítáme vdovské a vdovecké důchody, dosáhl průměrný muž na částku 13 207 Kč, u žen bychom došli k číslu 11 661 Kč.

Příčinou nižších čísel u žen je slepenec nižší mzdy, kratší doby důchodového pojištění a konečně i většího zastoupení žen v kategorii „starodůchodců“. Tedy lidí, jimž byla důchodová dávka vypočítávána před rokem 1996, a je proto nižší. Podrobná statistika z roku 2010 ukazuje, že až 20 % žen pobírá penzi, jež nedosahuje ani výše minimální mzdy. U mužů přitom toto číslo činí jen 3 %.

Pokud se zaměříme na samostatně žijící osoby nad 65 let, pak (při hranici chudoby na 70 % mediánového příjmu) je chudobou ohroženo až 46 % z nich. Ve zkoumaném roce 2010 byla skupina samostatně žijících osob ve věku nad 65 let tvořena z 80 % ženami.

Jednou z variant zohlednění životních drah u žen jsou tzv. pečovatelské kredity. Jedná se o období náhradní doby pojištění, která je při výpočtu nároku na důchod započítána stejně jako účast na pracovním trhu, jakkoli je to doba činnosti nevýdělečné. Opatření by alespoň částečně ocenilo společensky přínosnou neziskovou činnost a současně by i zmírňovalo tlak na ženy spojený s podmínkami nároku na důchod.

Na rozdíl od většiny evropských zemí, Česká republika tyto kredity do svého důchodového systému nijak nezahrnuje, přestože jsou zde přítomné oba hlavní důvody, jež podobné opatření činí smysluplným. Prvním z nich je fakt, že péče o děti významně limituje možnost vykonávat zaměstnání. Druhým důvodem je to, že je u nás ve srovnání s evropským průměrem potřeba odpracovat vysoký počet let, aby vznikl člověku nárok na důchod.

Přes to přese všechno představují pečovatelské kredity pouze dílčí a nedostatečnou defenzivu vůči genderově nespravedlivému trhu, neboť i po jejich aplikaci do systému se stále více vyplácí vytvářet si nárok na důchod mizerně placenou a společensky nevýznamnou prací než péčí o děti.

Náš důchodový systém je v evropském kontextu stále považován za poměrně redistributivní. Neoliberální trend posilování míry ekvivalence a absence genderového hlediska však v tomto ohledu nevěstí příliš světlou budoucnost.

Ať už mluvíme o souboru malých důchodových reforem, nebo o samotné velké kapitálové důchodové reformě, obě mají společného to, že zvyšují tlak na ženy jako na skupinu. Penzijní systém směřující k posilování míry zásluhovosti a k současnému oslabování míry redistribuce jasně ukazuje, jak je nezbytné nastolovat v naší společnosti genderová témata. Naším cílem by mělo být zdůrazňování sociální spravedlnosti, kultivace komunitních vazeb a opětovné budování neoliberálními reformami pošramocené mezigenerační solidarity.

Vyšlo v říjnové Solidaritě roku 2013 (č. 83).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •