Fiskální pakt a finanční ústava

Máme za sebou již dva a půl roku Nečasovy vlády spojené s ničivými škrty, asociálními reformami, prohlubováním bídy a nárůstem nezaměstnanosti. Podle současných průzkumů se zdá, že v příštích volbách zvítězí opozice v čele s ČSSD. Mnoho lidí doufá, že s nástupem nové vlády skončí i éra neoliberální politiky. Hlasováním pro finanční ústavu však ČSSD ukázala, že zcela rezignovala na jakoukoli levicovou politiku a že po Kalouskovi hodlá převzít štafetu v destruování sociálního státu.

Koncem ledna prolétla českými médii zpráva o tom, že došlo ke sporu mezi ODS a TOP 09 ohledně přijetí takzvaného fiskálního paktu. Ve středu 6. února byla poslaneckou sněmovnou v prvním čtení schválena finanční ústava. Co tyto dvě zprávy znamenají?

Z českých médiích se o finanční ústavě dozvíme nejčastěji to, že má bránit nadměrnému zadlužování a že se za přílišné zadlužování budou snižovat platy politikům. O fiskálním paktu se média zmiňují většinou jen v souvislosti se sporem ve vládní koalici. O co však doopravdy jde?

Finanční ústava

Začněme finanční ústavou. Jedná se o ústavní zákon, který ukládá vládě povinnost, aby v dlouhodobém měřítku dosahovala vyrovnaného rozpočtu. S rostoucím dluhem bude mít vláda povinnost ve stále větším měřítku škrtat ve veřejných výdajích. Při zadlužení 45 až 48 procent hrubého domácího produktu se automaticky zastaví růst platů zaměstnancům ve veřejných službách. Po překročení 48 % dluhu bude mít vláda i kraje povinnost předložit vyrovnaný či přebytkový rozpočet. Při překročení 50 % bude muset vláda žádat o důvěru. Nad 60 % by se pak dluh nesměl zvýšit vůbec. Vládu bude navíc nově kontrolovat Národní rozpočtová rada.1

Současný státní dluh již dosáhl úrovně 45 % HDP, a proto se výše uvedené parametry pravděpodobně poněkud posunou. V zásadě se tím však nic nemění. Kardinální problém nicméně spočívá v tom, že finanční ústava chce bojovat proti zadlužování výhradně škrty ve výdajích, zatímco příjmy nechává bez povšimnutí.

Zadlužování států

Zadlužování států má několik příčin. Patří k nim dlouhodobý nárůst nezaměstnanosti, zvětšování podílu chudých lidí ve společnosti a stárnutí populace. Vlivem toho rostou výdaje sociálního státu, neboť neustále přibývá lidí, kteří mají – ovšem zcela legitimně – nárok na sociální podporu.

Stejně důležitým faktorem je však snižování daní ze zisku. Například daň z příjmu právnických osob se v Česku (podobně jako v okolních zemích) postupně snížila z 55 % z roku 1992 na současných 19 %. Řada nadnárodních korporací se navíc i této dani vyhýbá využíváním daňových rájů (například 77 % z přibližně 5 tisíc společností se sídlem v Nizozemsku, jež působí v ČR, představují ve skutečnosti české firmy)2 a využíváním daňových prázdnin. V ČR byla také odstraněna progresivní daň, dědická daň a daň z dividend. Zároveň narůstají výdaje na různé investiční pobídky – kupříkladu automobilka Hyundai dostala od státu 2,415 miliardy Kč3 – na infrastrukturu a podobně.4

Ovšem co se týče daní ze zisku, spočívá hlavní problém v tom, že jednotlivé národní státy ani nemohou tento daňový dumping příliš ovlivnit. Všechny země jsou dnes nuceny mezi sebou soupeřit o přízeň investorů, a vytvářet tak pro investory stále atraktivnější podmínky. Snižování daní ze zisku a zvyšování investičních pobídek je tak z větší části dáno tlakem konkurence.

Státní výdaje nerostou kvůli přílišné štědrosti sociálního státu, jak se dovídáme z médií. Rostou proto, že samotná tržní ekonomika stále více selhává v řešení nezaměstnanosti, chudoby, úpadku jednotlivých regionů a tak dále. Snižování státních výdajů tedy z hlediska společenského rozvoje naprosto není žádoucí.

Zadlužování státu je proto třeba řešit zvyšováním příjmů do státní pokladny, a to především zdaněním velkých firem, bank a finančních institucí. To by však bylo možné jedině přijetím jednotné a co možná nejvyšší daně ze zisku, a to alespoň v rámci Evropské unie.

Radikální omezení demokracie

Zatím však neexistuje žádná politická síla, která by byla ochotná a schopná takovéto daně prosadit. Proto levicovým stranám, jež si nepřejí zlikvidovat sociální stát a uvrhnout zemi do recese, nezbývá nic jiného, než se smířit se zadlužováním. Pokud tedy finanční ústava zakazuje zadlužování a neumožňuje státům zvýšit příjmy, znamená to další destrukci sociálního státu.

Uzákonění finanční ústavy potom neznamená nic menšího, než že vláda bude mít ústavou stanovenou povinnost pokračovat v „kalouskovských“ škrtech. A to bez ohledu na to, kdo vyhraje volby.

Všechny politické strany budou mít povinnost dělat tvrdou neoliberální politiku, zatímco levicová politika bude v podstatě nelegální. Největším paradoxem je, že finanční ústava by nemohla být schválena bez pomoci sociální demokracie. Ta svým hlasováním pro finanční ústavu zcela zradila své voliče.

Fiskální pakt

Evropský fiskální pakt je mezinárodní dohoda, která chce rovněž dosáhnout vyrovnaného státního rozpočtu škrtáním ve veřejných výdajích, avšak tentokrát v rámci celé EU.

Hlavním bodem fiskálního paktu je požadavek, aby členský stát měl vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet. Rozlišuje se zde přitom, zda má země dluh vyšší, nebo nižší než 60 % HDP. Země s vyšším dluhem než 60 % HDP mají povinnost svůj dluh postupně snižovat. Pokud je tento dluh nižší než 60 %, jsou požadavky poněkud méně přísné a připouští se strukturální deficit ve výši 0,5 % HDP. Pro země s velmi nízkým zadlužením se připouští strukturální deficit 1 % HDP.5

Dalším požadavkem je zavedení automatických mechanismů, které budou odstraňovat odchylky od stanoveného rozpočtu. Velmi významný je pak požadavek, aby tato pravidla byla začleněna do legislativy jednotlivých členských států. Konkrétně je to právě požadavek finanční ústavy. V případě, že by některá země tato pravidla nedodržela, mohou ji čekat až sankce ve výši 0,2 % HDP.

Historie paktu

Již před vznikem fiskálního paktu existoval v EU takzvaný Pakt stability a růstu (Stability and Growth Pact), který nakonec přijala celá sedmadvacítka členských států EU. Ten rovněž omezoval velikost schodku veřejných financí a počítal i se sankcemi v případě jeho porušování. Tuto dohodu však nakonec porušily Německo a Francie, které se o její přijetí nejvíce zasloužily, a poté byla víceméně ignorována.

Roku 2009 přijala německá vláda finanční ústavu a z její iniciativy vznikl také fiskální pakt jakožto přísnější verze Paktu stability a růstu. Ten roku 2012 přijaly všechny státy EU s výjimkou ČR a Velké Británie. Přijetím ústavy ČR byl však udělán i rozhodující krok k přijetí fiskálního paktu. Jeho odmítání ODS nemůžeme brát příliš vážně, neboť její politika se s požadavky paktu plně ztotožňuje.

Smrtící spirála

Politika škrtů způsobí podlomení poptávky, což bude mít za následek pokles výroby a propouštění. Tím se také zvýší výdaje státu a opět tak vzroste dluh v poměru k HDP. Státy však budou mít z ústavy povinnost v této politice pokračovat a tak budou dále škrtat, výroba bude dále klesat… a tak stále dokola.

Představu o tom, kam politika škrtání povede, si můžeme udělat, podíváme-li se na Řecko. Řecko provádí drastické škrty již od roku 2009. Výsledkem je, že HDP země kleslo za posledních pět let o 25 % a nezaměstnanost přesáhla 26 %. Zatímco na počátku řecké krize činil řecký dluh 110 % HDP, tak dnes dosahuje již 190 % HDP, a to i přesto, že část dluhu byla Řecku odpuštěna. Ve velmi podobné situaci je dnes také např. Španělsko.6

V několika následujících letech se bude tlak fiskálního paktu a finančních ústav stále zvětšovat. A je docela pravděpodobné, že v této smrtící spirále nakonec skončí celá Evropa.

 

Vítězslav Lamač

vitezslav.lamac@socsol.cz


1 Viz článek Pavla Nováka, který vyšel v Deníku Referendum, Finanční ústava a soumrak demokracie II.

2 Viz Ilona Švihlíková: Zapojení ČR do světové ekonomiky. Britské listy, 2. 8. 2011.

3 Hyundai dostane stamilióny korun investiční pobídky. Moravskoslezský deník, 25. 7. 2007.

4 Údaje Českého statistického úřadu.

5 Michel Aglietta: The European Vortex. New Left Review 75, květen – červen 2012.

6 Mark Weisbrot: European authorities still punishing Greece – can they be stopped? Greek Left Review, 6. 2. 2013.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •