Imploze evropského systému

Samir Amin

Osmdesát procent Rumunů soudí: „za Ceaucesca bylo líp“. Najdeme lepší příznak delegitimizace takzvané demokracie, která charakterizuje Evropskou unii? Zodpovědnost za bankrot evropského projektu nenesou jeho oběti, periferní země jako Česká republika, na vině jsou ekonomicky nejsilnější evropští hráči, respektive jejich vládnoucí třídy. Národovecká demagogie a šovinistické výstřelky proti přistěhovalcům, Romům, nezaměstnaným jsou na vzestupu. Tvrdohlavá obrana „evropského projektu“ vede k jeho zániku. Poučí se z této lekce ti, kterých se týká? Ptá se egyptský marxistický ekonom. Nezkrácená verze překladu, která nebyla publikována v Solidaritě, je k dispozici zde.

V Evropě nyní převažuje názor, že toto společenství zemí má všechny předpoklady k tomu stát se ekonomickou a politickou mocností srovnatelnou se Spojenými státy, a proto také na nich nezávislou. Tím směrem ukazuje jednoduchý součet jejího obyvatelstva a hrubého domácího produktu. Starý kontinent však trpí třemi nedostatky, které takové srovnání vylučují.

Zaprvé, severní část amerického kontinentu (Spojené státy a to, co nazývám jejich externím státem – Kanada) je obdařena větším množstvím přírodních zdrojů než část Evropy na západ od Ruska, jak ukazuje evropská závislost na dovezené energii.

Zadruhé, Evropa je utvořena z velkého počtu historicky odlišných národů a rozmanitost jejich politických kultur, ačkoli se nutně nevyznačuje nacionálním šovinismem, má dostatečnou váhu na to, aby zabránila uznání „evropského lidu“ podle modelu „amerického lidu“ Spojených států. K této důležité záležitosti se vrátíme později.

Na třetím místě (a toto je základ pro zpochybnění zmíněného srovnání): kapitalistický vývoj v Evropě byl a zůstává nerovnoměrný, zatímco americký kapitalismus se v oblasti Severní Ameriky vyvíjel dosti uniformním způsobem, přinejmenším od občanské války. Evropa na západ od historického Ruska (včetně Ukrajiny a Běloruska) je složena ze tří nerovnoměrně rozvinutých skupin kapitalistických společností. Historický kapitalismus – to znamená forma kapitalistického způsobu produkce, který se ustanovil ve světovém měřítku – se utvořil na počátku šestnáctého století v trojúhelníku Londýn – Amsterdam – Paříž a plně se rozvinul díky francouzské politické revoluci a anglické revoluci průmyslové. Tento model, který v dominantních centrech převládá až do současné epochy (Wallerstein jej nazývá liberálním kapitalismem) a který se po občanské válce ve Spojených státech rychle a důrazně prosazoval, zrušil dominanci otrokářů. V Evropě po roce 1870 tentýž model převládal v Německu a Skandinávii.

Evropské jádro (Velká Británie, Francie, Německo, Nizozemí, Belgie, Švýcarsko, Rakousko a Skandinávie) se nyní podrobilo nadvládě toho, co nazývám ekonomickými, politickými a sociálními monopoly, které, pocházejíce z ranějších forem monopolního kapitalismu, získaly tento status v období 1975–1990. Avšak monopoly vlastní této evropské oblasti nejsou „evropské“, jsou striktně „národní“ (tzn. německé, britské, švédské atd.), ačkoli obchodují na transevropské a dokonce transnacionální úrovni (uskutečňované ve světovém měřítku). Ve stejné situaci se nacházejí současné monopoly ve Spojených státech a Japonsku.

Druhá skupina zahrnuje Itálii, Španělsko a Portugalsko, ve kterých se stejný dominantní model – monopolní kapitalismus – utvořil později, po druhé světové válce. Proto si tyto společnosti ve formách ekonomického a politického vládnutí uchovávají specifika, která jim brání v tom, aby se vzepjaly a dosáhly relativně rovného postavení s dominantními zeměmi.

Třetí skupina, skládající se ze zemí bývalého „socialistického světa“ a Řecka, neutvořila základnu pro monopoly náležející jejich vlastním národním společnostem (řečtí majitelé loděnic jsou možnou výjimkou, ačkoli jejich „řecký“ status je vysoce zpochybnitelný). Do druhé světové války byly všechny tyto společnosti odříznuty od rozvinutých kapitalistických vztahů, které charakterizovaly evropské jádro. Socialismus sovětského typu následně ještě více potlačil zárodečné národní kapitalistické buržoazie ve všech zemích, které nastoupily cestu „reálného socialismu“, nahradil buržoazní vládu státním kapitalismem, a ten měl sociální, pokud ne socialistické rysy. Když se tyto země znovu integrovaly do kapitalistického světa skrze členství v EU a NATO, sdílely stav ostatních v periferním kapitalismu, který neovládaly jejich vlastní národní monopoly, ale byly podřízeny těm, které sídlí v evropském jádru.

Dominanci USA nad americkým jihem tvoří především prostředky ekonomické, jak ukazuje model panamerického společného trhu prosazovaný Washingtonem (ačkoli pokusy USA o jeho prosazení jsou nyní ve slepé uličce). Dokonce část tohoto modelu, NAFTA, která je již v účinnosti a anektuje a podřizuje Mexiko velkému severoamerickému trhu, institucionálně nezpochybňuje politickou suverenitu Mexika. Na tomto pozorování není nic naivního. Jsem si plně vědom toho, že neexistují bariéry oddělující ekonomické metody od těch fungujících na politické rovině. Organizace amerických států (OAS) byla správně latinskoamerickou opozicí nazvána „koloniálním úřadem Spojených států“ a seznam intervencí USA, ať už vojenských (v karibské oblasti), nebo formou podpory pučů, je dostatečně dlouhý na to, aby to dokázal.

Institucionální forma vztahů mezi státy Evropské unie se odvíjí od širší a komplexnější logiky. Skutečně existuje něco na způsob západoevropské Monroeovy doktríny („východní Evropa je vlastnictvím západní Evropy“). To ale není všechno. Evropská unie není pouze „společným trhem“, jako byla na svém počátku, když zahrnovala pouze šest států, před tím, než byla rozšířena na zbytek západní Evropy. Během let po Maastrichtské smlouvě se stala politickým projektem. Jistě byla zamýšlena jako součást širšího projektu kontroly zobecněných monopolů. Ale dokázala se také stát arénou pro konflikty a pro zpochybňování těchto projektů a ustavených metod jejich zavádění. Evropské instituce mají spojovat národy Unie a vytyčovat prostředky k tomuto cíli, jako je vyměřování reprezentace států v Evropském parlamentu podle počtu obyvatel daného státu spíše než podle jejich HDP. Díky tomu v Evropě převládá náhled, společný i nejlevicovějším kritikům jejích institucí, že jiná Evropa je možná.

 

Je Evropská unie životaschopná?

Otázka nestojí, zda je nebo není „nějaký“ evropský projekt možný – odpověď je samozřejmě ano – otázka stojí, zda je v současnosti ustanovený projekt životaschopný, nebo zda může být transformován tak, aby životaschopný byl. Nedbám na pravicové „europeisty“, tedy na ty, kteří v podřízení požadavkům monopolního kapitalismu přijímají Evropskou unii v zásadě takovou, jaká je, a zajímají se pouze o řešení pro současné „konjukturální“ potíže (které podle mého vůbec nejsou konjunkturální povahy). Zajímám se pouze o argumenty těch, kteří tvrdí, že „jiná Evropa je možná“, včetně zastánců reformovaného kapitalismu s lidskou tváří, stejně jako těch, kteří mají perspektivu socialistické transformace Evropy a světa.

Ústřední pro tuto debatu je povaha krize, která proniká Evropou a světem. Co se Evropy týče, krize eurozóny na jejím jevišti a její krizi v zákulisí od sebe nelze oddělovat.

Nejpozději od Maastrichtské smlouvy, a domnívám se, že mnohem dříve, byly konstrukce Evropské unie a eurozóny pojímány jako komponenty ve výstavbě takzvané liberální globalizace, což je systém, který má zajišťovat exkluzivní dominanci monopolního kapitalismu. V tomto kontextu je nutným výchozím bodem analýza protikladů, které, podle mého názoru, činí tento projekt (a tedy evropský projekt, který je v tom obsažený) neživotaschopným. V bezpodmínečné obraně „nějakého“ evropského projektu (projektu, který má tu výhodu, že již existuje) jistě zazní: lze ji přeměnit. Ale jaké podmínky to dovolí? Bylo by třeba dvojitého zázraku, a já na zázraky nevěřím: (1) že nadnárodní evropská konstrukce uzná skutečnost národních suverenit, rozličnost zájmů a zorganizuje institucionální fungování na této bázi; a (2) že kapitalismus do té míry, do jaké udržuje obecný rámec způsobu ovládání ekonomiky a společnosti, bude omezen tak, aby fungoval způsobem odlišným od toho, který je diktován jeho vlastní logikou, v níž aktuálně dominují monopoly. Nevidím žádný příznak toho, že by většina evropeistů byla schopna vzít tyto požadavky v úvahu. Nevnímám ani jejich levou menšinu, která je v úvahu bere, jako schopnou mobilizovat politické a sociální síly, které by dokázaly překonat konzervativismus zavedeného europeismu. Z tohoto důvodu dospívám k závěru, že Evropská unie nemůže být ničím jiným, než je, a jako taková je neživotaschopná; krize eurozóny ukazuje na tuto nemožnost.

„Evropský“ projekt, jak je definován Maastrichtskou smlouvou, a projekt eurozóny byly veřejnému mínění prodávány prostřednictvím propagandistické kampaně, kterou lze popsat pouze jako slabomyslnou a neupřímnou. Relativně privilegovaným obyvatelům bohaté západní Evropy se tvrdilo, že vymazání národnostních suverenit v důsledku ukončí nenávistí poháněné války, které kontinent zalily krví (a lze pochopit, že tyto fráze měly úspěch). Tato slova byla servírována s omáčkou: přátelství velké americké demokracie, společný zápas za demokracii na tom rozlehlém, zaostalém Jihu, nová forma přijetí starých imperialistických sklonů atd. Ostatním, ubohým ďáblům Východu, bylo slíbeno bohatství skrze „dohánění“ západních standardů života.

Většina lidí v obou částech Evropy – v západní i „postkomunistické“ – tyto fráze spolkla. Východ věřil, že mu lpění na Evropské unii umožní, aby Západ „dohnal“. To je opravdu terno. Cena, kterou zaplatili, snad jako trest za přijetí režimů praktikujících socialismus sovětského typu (takzvaný komunismus), bylo bolestivé strukturální přizpůsobování, které trvalo několik let. Byla jim vnucena „úsporná opatření“ (pro pracující, nikoli pro miliardáře). Sociální katastrofa na sebe nenechala čekat. Tak se východní Evropa stala periferií západní Evropy. Z jednoho nedávno publikovaného, seriózního průzkumu vyplývá, že osmdesát procent Rumunů tvrdí, že „za Ceaucesca bylo líp“. Lze vůbec najít lepší příznak delegimitizace takzvané demokracie, která charakterizuje Evropskou unii? Poučí se z této lekce ti, kterých se to týká? Pochopí, že logika kapitalismu nespočívá v dohánění, ale v jeho opaku, v prohlubování nerovností? Kdo ví!

Důvod, proč je Řecko nyní v srdci konfliktu, spočívá v tom, že Řecko je součástí eurozóny a že jeho lidé doufali, že uniknou osudu dalších („bývalých socialistických“) periferních balkánských zemí. Řekové si obecně mysleli (nebo doufali?), že když se vyhnuli neštěstí nadvlády „komunistů“ (kteří byli mocní v heroických dobách druhé světové války) díky laskavosti plukovníků, nebudou muset platit cenu, která byla uvalena na zbytek Balkánu. Evropa a euro s nimi budou jednak jinak. Evropská solidarita, a zvláště jejich partnerů v eurozóně, jakkoliv slabě se projevovala jinde (kde musely být potrestány zločiny „komunismu“), zafunguje v jejich prospěch.

Řekové na své naivní iluze doplatili. Měli by nyní vědět, že systém bude redukovat jejich status na status Bulharska a Albánie, jejich balkánských sousedů. Logika eurozóny se neliší od logiky Evropské unie, naopak posiluje násilnou povahu. Logika kapitalistické akumulace obecně produkuje důraz na nerovnost mezi národy (která je základem kontrastu jádro – periférie); a monopoly dominovaná akumulace ještě více posiluje imanentní tendenci systému. V odpověď bude zaznívat, že instituce Evropské unie zajistí prostředky k opravení vnitroevropských nerovností pomocí přiměřené finanční podpory, nasměrované k méně rozvinutým zemím v rámci Unie, a tomu obecně věří veřejné mínění. Ve skutečnosti tato podpora (krom zemědělství, což je otázka, které se zde nemůžeme věnovat) je příliš nedostatečná, aby umožnila jakékoliv dohánění; ale co je dokonce vážnější, organizuje pronikání monopolů, a tak posiluje tendenci nerovnoměrného vývoje skrze větší otevírání zahrnutých ekonomik. Dále má tato pomoc za cíl posílit některé subnárodní oblasti (například Bavorsko, Lombardii a Katalánsko), a tak oslabit schopnost národních států čelit diktátu monopolů.

Originál vyšel v Monthly Review Volume 64, Number 4. Další články lze nalézt na monthlyreview.org

Eurozóna byla vyprojektována, aby tento pohyb ještě prohloubila. Její fundament je definován statusem Evropské centrální banky, která má zakázáno půjčovat národním vládám (a dokonce nadnárodnímu evropskému státu), ale půjčuje exkluzivně bankám – za neuvěřitelně nízkou cenu. To, co se nazývá financializací systému, je inherentní strategie monopolů. Od počátku jsem analyzoval systém jakožto neživotaschopný, předurčený ke kolapsu, jakmile bude kapitalismus zasažen vážnou krizí; což se děje před našima očima. Zastával jsem názor, že jediná alternativa, která může podporovat postupnou a solidní konstrukci Evropy, vyžaduje udržování národních měn, napojených na systém definovaných směnných kurzů, pojímaný jako vážně dojednaná struktura směnných kurzů a průmyslových politik. A tento systém by měl být navržen tak, aby vydržel přinejmenším do (a eventuálně i za rámec) dozrání vlastních politických kultur, které umožní ustanovení konfederačního evropského státu nad rozličnými národními státy, aniž by národní státy byly vymazány.

A tak se eurozóna propadla do krize, kterou bylo možné předvídat a která opravdu ohrožuje její existenci, což si konečně přiznali i v samotném Bruselu. (Viz také rozhovor s řeckým ekonomem Costasem Lapavitsasem „Nestojíme o záchranu měnové unie“, který jsme vydali v únoru 2012, je k dispozici zde.) Nemáme žádné indicie, že by Evropská unie byla schopna radikální sebekritiky, která by implikovala přijetí odlišného systému regulace měn a opuštění liberalismu, přítomného ve stále platných smlouvách.

Zodpovědnost za bankrot evropského projektu nenesou jeho oběti, tedy křehké země evropské periferie, ale naopak země evropského jádra (přesněji řečeno, vládnoucí třídy těchto zemí), především Německo, které ze stávajícího systému těžilo. Urážky směřované k řeckému lidu se tam jeví jako ještě odpornější. Lenoši? Daňoví podvodníci? Paní Lagarde zapomíná, že podvodníci, o kterých je řeč, jsou vlastníci loděnic chránění svobodami globalizace (podporovanými MMF). Svou argumentaci nezakládám na uznávání konfliktu mezi národy, i když se to tak může jevit. Vycházím z rozlišení konfliktu mezi monopoly (které se nacházejí pouze v zemích evropského centra) a pracujícími jak evropských center, tak periferií (přestože cena úsporných opatření, týkajících se obou skupin, má na pracující v periferních zemích tvrdší dopad než v zemích jádra). Takzvaný německý model, vyzdvihovaný všemi evropskými pravicovými politickými silami, stejně jako částí levice, v Německu fungoval díky relativní poddajnosti německých pracujících, kteří souhlasili se mzdami o 30 procent nižšími, než dostávají pracující ve Francii. Tato poddajnost většinou stojí za úspěchem německého exportu a velkého růstu rent, z nichž profitují německé monopoly. Každý by měl pochopit, jak tento model okouzluje bezvýhradné obhájce kapitálu!

Nejhorší má tudíž teprve přijít: tak nebo onak, náhle nebo postupně se evropský projekt rozpadne – počínaje eurozónou. Pak se vrátí na startovní čáru: tu z třicátých let dvacátého století. Budeme mít zónu marky, omezenou na Německo a země, kterým na svých východních a jižních hranicích dominuje, na Nizozemí a Skandinávii – autonomní, ale svolné se podřídit, Velkou Británii, která se od nestálosti kontinentální politiky bude ještě více distancovat prostřednictvím svého atlanticismu, na izolovanou Francii a nejisté a nestálé Španělsko s Itálií. Budeme mít nejhorší z obou světů: národní evropské společnosti podléhající diktátům monopolů a doprovázené globalizovaným „liberalismem“ na jedné straně, vládnoucí síly dokonce ještě více odkázané na „nacionalistickou“ demagogii na straně druhé. Tento druh politické vlády znásobí příležitosti extrémní pravice. Přijdou (a nepřišli už?) Pilsudští, Horthyové, baltští baroni, uctívači Mussoliniho, Franka, Maurrase. Na pohled „nacionalistické“ řeči extrémních pravičáků jsou lživé, protože tyto politické síly (nebo přinejmenším jejich vůdcové) nejenže přijímají obecně kapitalismus, ale také jedinou formu, kterou může tento systém nabýt, totiž monopolní kapitalismus. Autentický „nacionalismus“ dnes může být pouze populistický v pravém smyslu tohoto slova: musí lidu sloužit, nikoli jej obelhávat. Pojem „nacionalismus“ musíme v tomto kontextu užívat s obezřetností, možná by bylo lepší nahradit jej „internacionalismem národů a pracujících“. Rétorika „nacionalistických“ pravičáků oproti tomu redukuje nacionalismus na násilné šovinistické výstřelky směrované proti přistěhovalcům a Romům, na něž hází vinu za současné neštěstí. Svou nenávist nakonec směřují i proti „chudým“, kteří v jejich očích nesou zodpovědnost za svou chudobu a údajně „zneužívají dávky“.

Ano, přesně tam vede tvrdohlavá, neústupná obrana evropského projektu navzdory bouři, která jím zmítá: k jeho zničení.

 

Existuje méně zdrcující alternativa?

Nepochybně, protože v principu stále existuje více alternativ. Musíme si ale říci, za jakých podmínek by bylo možné tu kterou alternativu uvést do praxe. Nelze se vrátit k předchozí fázi kapitalistického vývoje, k období před centralizací kapitalistické kontroly. Můžeme jít pouze kupředu, začít současnou fází centralizace kapitalistické kontroly, pochopit, že nastal čas, kdy je třeba „vyvlastnit vyvlastňovatele“. Jiná životaschopná perspektiva není možná. Tento návrh nevylučuje vedení bojů, které jdou tímto směrem v určitých fázích. Právě naopak, musíme identifikovat strategický cíl každé fáze a uplatnit efektivní taktiku. Bez práce se strategiemi, které by se uplatňovaly v jednotlivých fázích, bychom se odsoudili k pouhému opakování laciných a impotentních sloganů typu „pryč s kapitalismem!“

V tomto duchu a s ohledem na Evropu je tedy počátečním a účinným krokem, který ostatně snad již probíhá, napadení takzvaných úsporných opatření, která jsou napojena na vzestup autoritářství a protidemokratické politiky. Nové nastartování ekonomického růstu, navzdory nejednoznačnosti tohoto pojmu (nastartování pomocí jakého jednání a jakými prostředky?) je cíl s tímto krokem vcelku přirozeně propojený. Nicméně musíme si uvědomit, že tento první krok narazí na systém monetárního řízení zavedený Evropskou centrální bankou (ECB) . Z tohoto důvodu nevidím možnost, jak se vyhnout „opuštění eura“ obnovením monetární suverenity jednotlivých evropských států. Potom a pouze potom se může otevřít prostor pro žádoucí změnu (jehož vytvoření vyžaduje vyjednávání mezi evropskými partnery) a v něm také revizi právních textů, které strukturují evropské instituce. Jedině pak mohou být přijata opatření načrtávající socializaci monopolů. Představuji si například oddělení bankovních funkcí, a dokonce definitivní znárodnění bank, které se ocitly v potížích; snížení moci, kterou mají monopoly nad malými a středními podniky; přijetí silně progresivního zdanění; vyvlastnění prostředků společností, které se neustále přesouvají po světě v honbě za levnější pracovní silou, ve prospěch pracujících a místních vlád; diverzifikaci komerčních, průmyslových a finančních obchodních partnerů skrze vyjednávání, jmenovitě se zeměmi globálního jihu atd. Pro všechna tato opatření musíme uplatnit národní ekonomickou suverenitu, vyžadují tedy vypovězení poslušnosti unijním pravidlům, která je zakazují. Proto je myslím zjevné, že politické podmínky dovolující takové kroky nebudou nikdy současně existovat napříč Evropskou unií. Takový zázrak se nestane. Musíme se smířit s tím, že začneme tam, kde to bude možné, v jedné nebo několika zemích. Jsem přesvědčený, že jakmile se proces rozjede, bude se rychle nabalovat jako sněhová koule.

 

Samir Amin

Redakčně kráceno. Z Monthly Review přeložili Antonín Handl a Martin Šaffek.

martin.saffek@socsol.cz

Vyšlo v lednové Solidaritě roku 2013

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •